JIČÍNSKO – Bylo, nebylo.. Ale ono to bylo. Na počátku června 1951 jsem upekla dvě bábovky k narozeninám naší babičky, k narozeninám jedné naší sousedky, poblahopřála dlouhá léta v předvečer jejich oslav. Jak moudře! Tři generace šly sázet astry na zahradu na velký záhon hned u brány, za chvíli zapadalo slunce za hřebeny Krušných hor, které v dálce lemovaly horizont. Bylo nám spolu nesmírně dobře, pokud jsme nemyslely na realitu událostí kolem nás.
Dalo se vytušit všelicos, jako optimistka jsem si v onen večer nic nepřipouštěla. Až příští den jsem poznala, že jsem byla na dlouhou dobu naposledy na naší krásné zahradě, že babičku ani maminku na dlouhou dobu neuvidím, že pestré astry nepokropím ani neutrhnu do vázy. Zachovat si nadhled: bylo třeba z tohoto zážitku myslet nadále pouze jen na okamžiky kolem sazenic a kolem mých blízkých….
V zemi, kde vládl jedinec, který se neuměl zasmát, ani nám nebyl nakloněn, v jeho zemi jsme se nemohli ani radovat ani zazpívat, kde kolem nás nebyly barvy, nic navíc…právě tam, na prostranství pardubického ženského takzvaného ústavu převýchovy (kriminál) jsme našla květináč s úplně suchou kytkou. Nález jsem ihned schovala pod vestu, dala na pracovišti na nízkou skříňku, denně poctivě zalévala. Povislá květina začínala rašit, byla plná poupat, rozkvetly bílé malé hvězdičky, byla to campanula neboli nevěsta. Naši past na oči jsme fiktivně hladily. Příští ráno byla rozkvetlá krása nenávratně fuč…
Sedmikráska
Sedmikráska, jeden jediný květ během listopadu 1957 v rohu pardubického dvora. Předtím jsem měla návštěvu, maminku. Oznámila mi, že se bude ženit Standa, náš celoživotní nevidomý muzikant, kterého zachránila před kriminálem jeho slepota. Požádala jsem o mimořádný dopis, který mi byl povolen, k tomu zapůjčena tužka. Zcela tajně jsem při kroužení na dvoře, čemuž bachaři říkali „vycházka“, utrhla sedmikrásku, napsala blahopřání na téma odolnosti a velké lásky, hodila v otevřené obálce do schránky pro cenzora… Následovalo velké TICHO. Nikdo nic nenapsal a ani u návštěvy neříkal… A léta plynula.
Až v roce 1960 při návštěvě novomanželů, kterým se mezitím narodila malá Maruška, jsem se dozvěděla, že dopis došel i s kvítím a že mi ho ukáže. Dopis ale mezi dalšími gratulacemi nebyl. Písmo se sedmikráskou zničila matka tehdejšího ženicha ze strachu, že dopis byl třeba poslán tajně. Sama totiž za sebou měla nezapomenutelné těžké výslechy StB.
Pampeliška
Všem pampeliškám jsem slíbila, že si dám každé jaro alespoň jednu z nich do vázy, tím se pokloním princezně Pampelišce a povýším toto kvítí na úroveň orchidejí.
————————————————————————————————————————————–
Sedmikráska a koronavirus
Text o květinách koloval ode dne, kdy mi bylo v Hořicích slavnostně předáno čestné občanství města Hořic. To bylo 6. února 2019, kdy papíry s fiktivními kytičkami ležely na stolech volně pro hosty. Zhruba přesně o rok později mě navštívila publicistka Českého rozhlasu Hradec Králové za účelem interview a zároveň mi předala bílou popsanou obálku s přílohou pro mě. Uvnitř byla malá ruční práce: uprostřed zlatá sedmikráska v původní velikosti s úzkým zlatým rámem, jemnou zlatou mašlí. Byla jsem u vytržení… To je přece má dávná SEDMIKRÁSKA, která povstala z představ mého vyprávění, ale kdo a kde je ona autorka z Hořic? Na obálce je slovní vysvětlení, ve městě toho času zlé časy, obavy z nakažlivé nemoci, koronavirus.
Řekla bych, horší než kriminál: tam každý optimista věděl, že pokud byl někým zavřený za mřížemi, jednoho dne by měl být opět volný jak ten pták… Ráda bych dala sedmikrásce tolik sil, aby zde ve městě rozsévala dobrotu i naději. Abychom se sešli někde na palouku, kde kvetou sedmikrásky.. ani jednu bychom neporanili svým krokem, chodili bychom po špičkách … tiše… pokorně…, že jsme se všichni uzdravili….Pane Bože! Děkuji! Děkujeme!
V březnu 2020 Hana Truncová
(Hana Truncová se narodila v roce 1924 v Teplicích v živnostenské rodině, absolvovala obchodní akademii, od června 1945 byla zaměstnaná na půl úvazku ve stavitelské firmě, mimoto pomáhala ještě svému otci s administrativou jeho živnosti. Později začala pracovat v teplických lázních. V červnu 1951 byla zatčena, v listopadu 1951 odsouzena Státním soudem v Praze za napomáhání přechodu přes hranice a nedovolené tisknutí letáků, odsouzena k trestu 13 let odnětí svobody podle zákona č. 231/1948 Sb. za velezradu a špionáž, ke ztrátě občanských práv, propadnutí celého majetku a peněžitému trestu. Prošla věznicemi: Ústí nad Labem, Litoměřice, Praha Pankrác, Pracovní útvar (PÚ) Kladno, PÚ Jilemnice, PÚ Varnsdorf a věznice Pradubice. Byla podmínečně propuštěna začátkem roku 1960.)