Jičínský Stalin je „pohřbený“ v Lomnici nad Popelkou

titulka LOMNICE NAD POPELKOU  /   JIČÍN  –   Už  pouze pamětníci si vzpomenou na sochu Josifa Vissarionoviče Džugašviliho celosvětově známého jako Stalina (1878 – 1953), která byla umístěna na začátku Lipové aleje v Jičíně směrem do Sedliček. V době po odhalení kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 byla v tichosti odstraněna a ani opakované pokusy o její znovuobjevení v průběhu let nebyly úspěšné. Neobjevila se ani v depozitářích jičínského muzea, ve skladišti místních technických služeb, marné byly i pokusy o její nalezení v areálu bývalých kasáren, kde podle jistých indicií měla být zakopána…

tryzna-za-j-v-stalina-1953-lac5a1kovna A co má socha generalissima Stalina, tyčící se v 50. letech minulého století v jičínské Lipové aleji, kterou nechal vysázet jiný generalissimus, avšak z období Třicetileté války – Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583 – 1634), společné s Lomnicí nad Popelkou? Pro mnohé bude jistě velkým překvapením, že skončila po krátkých osmi letech právě v našem městě. Jak se zde ocitla? Kterak by napsal spisovatel literatury faktu PhDr. Miroslav Ivanov, jedná se o „příběh téměř detektivní“. Začneme ale popořádku.

Autorem pískovcové plastiky v nadživotní velikosti byl sochař Nikolaj Tomský, samotnou realizaci provedla Kamenická a sochařská škola v Hořicích. Původně na jejím místě stál do roku 1943 pomník Karla Havlíčka Borovského přemístěný do parku u kasáren. Slavnostně a s velkou pompou byla Stalinova socha odhalena dne 21. září 1952. Kdy však došlo k jejímu odstranění se na rozdíl od data odhalení, které známe na den přesně, neví. Datace je sporná – dodnes se uvádělo někdy mezi lety 1956 až začátkem 60. let. Jediné, na čem se pamětníci shodli, je, že Stalin zmizel během jedné noci. Nějaký recesista prý také v době, jež bezprostředně předcházela jejímu odstranění, přidělal na ruku sochy staré jízdní kolo a ceduli z kartonu s nápisem: „Pepo, ujeď, jdou po Tobě“. Na uvolněné místo byla později instalována skulptura srpu a kladiva. Když si v této době dali obyvatelé Jičína schůzku „u nářadí“, bylo jasné, že se sejdou právě zde. K demontáži tohoto artefaktu reálného socialismu došlo v roce 1990 za hlasitého troubení aut projíždějících frekventovanou křižovatkou…

Vraťme se však k meritu věci. Po soše Stalina jako by se slehla (a to doslova) zem. Zůstalo pouze a jenom několik novinových článků a zažloutlých fotografií. Uplynulo téměř šest desítek let, místo, kde stávala socha, se díky kruhovému objezdu změnilo k nepoznání…

Na začátku března letošního roku sdělil pracovníkům lomnického muzea pan Karel Hanuš (nar. 1943) z nedalekého Stružince, a to ještě takříkajíc „mezi řečí“, velmi zajímavou až neuvěřitelnou informaci týkající se zmíněné problematiky, která vnáší světlo do této letité záhady. Myslím si, že zvláště pro zájemce o jičínskou historii je to zpráva, která by neměla zcela zapadnout. Věrohodná vzpomínka upřesňuje, kde na začátku 60. let plastika kdysi nekriticky, až do nebes opěvovaného „geniálního vůdce a stratéga světového proletariátu“, „otce národů“, „velkého architekta komunismu“, „zahradníka lidského štěstí“ a „brilantního génia lidstva“, skutečně skončila.

V inkriminované době se pan Hanuš učil nástrojařem v ZPA Jičín. Při jedné z cest z prodloužené směny dojeli okolo 21. hodiny večerní společně se spolucestujícími za Bradleckou Lhotou pomalu jedoucí a značně kouřící kolonu dvou vojenských nákladních Tater – T 111 táhnoucí mezi nimi podvalník s těžkým nákladem. Kromě pana Hanuše ve voze značky Wartburg s SPZ SM–10–04 (paradoxní je, že mnohdy historie uchová pro budoucnost nepodstatné detaily, na rozdíl od zapomenutých stěžejních faktů, které nikdo nezaznamenal, a tak je zavál nemilosrdný čas), kterou řídil majitel auta a mistr nástrojárny v ZPA pan Gustav Vojtíšek. Dále byli ve voze přítomni ještě pánové Jaroslav Zelenka a Miroslav Macháček. Tatry nebylo možno do kopce předjet, a tak cestující měli dost času v zatáčkách identifikovat, koho čtyři až pět metrů dlouhá plastika představuje. Ještě než se tak stalo, řidič Vojtíšek zažertoval: „Aby to tak byla socha samotného Stalina“, jenž v té době byl už několik let v politické nemilosti. Jeho předpověď se záhy potvrdila.

Tajemná kolona s netradičním nákladem zastavila před lomnickou radnicí, kde už na ni netrpělivě čekali dva nebo tři místní funkcionáři, kteří nákladní auta nasměrovali na předem určené místo. Jedním z nich mohl být tehdejší předseda MNV pan Jan Drbohlav (ve funkci v letech 1958 – 71). Z výše uvedeného vyplývá, že se jednalo o v tichosti předem dojednanou a zkoordinovanou akci mezi tehdejšími zainteresovanými představiteli obou měst a jičínskou vojenskou posádkou.

Nechtěná čtveřice svědků z osobního vozu byla zvědavá, kam pískovcový kolos řidič veze. misto Zaparkovali tedy u středového ostrůvku na Husově náměstí a pěšky se šli podívat za kolonou, jež po pár desítkách metrů zaparkovala na cestě u bývalého pivovaru na hrázi Zámeckého rybníku (dnes je zde autobusové nádraží); shodou okolností blízko ulice nesoucí název „Stalinova“ (nyní Plk. Truhláře). Pan Hanuš a jeho společníci celou akci sledovali z bezprostřední blízkosti od zadního traktu budovy spořitelny, tzn. ze vzdálenosti přibližně 20 – 30 metrů. Vojáci sochu pomocí jeřábu jedné z Tater vyzvedli do výše a pomalu ponořili s hlasitým šplouchnutím do vody rybníku, v té době postupně zasypávaného. Dokonce nám pan Hanuš, pravděpodobně poslední žijící pamětník této neobvyklé události, přibližně označil, kde je socha Stalina pod asfaltem „pohřbena“. Ironií dějin je dnes toto místo „zatíženo“ těžkými betonovými zátarasy a osazeno dopravní značkou „Zákaz stání“…

Jak dokazuje výše popsaná příhoda, symboly různých režimů, včetně uměleckých děl, mnohdy tyto režimy nepřežijí dlouho. Od dob egyptských faraonů přes antiku, středověké obrazoborectví, odrakouštění ve 20. letech 20. století, následné odstraňování prvorepublikových atributů v období protektorátu atd. atd. atd. se v tomto ohledu v historii mnoho nezměnilo. Co se mění, jsou pouze kulisy a lidé. Aneb jak říká staré, ale moudré české přísloví, jehož pravdivost je prověřovaná dnes a denně – „Všechna sláva, polní tráva…“. A bezezbytku uvedené platí i pro generalissimy všech dob, jejichž pomíjivá sláva se svého času téměř dotýkala hvězd.

Jan Drahoňovský, ředitel Městského muzea v Lomnici nad Popelkou

1 komentář u „Jičínský Stalin je „pohřbený“ v Lomnici nad Popelkou

  1. Jan Šorf

    Snad nepotká podobný osud sochu Albrechta z Valdštejna, co je na zámku? Ten zdravý věrný protestant, mírotvůrce a pacifista, který nevydělával na válce, nezabil živou duši, lidumil, který vždy dodržel, co slíbil, nic neukradl, ani nezpronevěřil, který neprovozoval lichvu, nepodílel se na znehodnocení tehdejší měny (tzv. dlouhé minci), takže na něj naši předci s láskou po staletí vzpomínali, sňatky měl z pouhé lásky, čestný a spravedlivý muž, který si na svůj majetek vydělal poctivou prací pro druhé, jenž zemřel v požehnaném věku přirozenou smrtí v kruhu svých blízkých by si to opravdu, ale opravdu nezasloužil!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *