SOBOTKA  –  Na Šolcově statku začala výstava, jejíž  vernisáž  na jaře zablokovaly covidové restrikce. Návštěvníci si  mohou prohlédnout  tvorbu akademického sochaře Františka Urbana,  která vznikla ve spolupráci majitele Šolcova statku Jana Samšiňáka a festivalu Hudba z ráje. František Urban byl totiž nevlastním otcem ředitele festivalu Hudba z ráje, moderátora Václava Žmolíka, a rovněž „nevlastním“ dědečkem umělecké ředitelky festivalu, sopranistky Karolíny Cingrošové. „Z uspořádání této výstavy mám velikou radost. Beru to jako splacení velkého dluhu talentovanému umělci, který během života neměl na růžích ustláno, a tuto výstavu, byť mnoho let po smrti, si velmi zaslouží,“ říká Václav Žmolík. „Výstava je moc pěkná a František by z ní měl velkou radost,“ dodává jeho matka, vdova po sochaři Věra Urbanová. A Jan Samšiňák k tomu říká: „Nestává se často, abychom na Šolcově statku měli výstavu výtvarníka, kterého sem vážou málem příbuzenské vztahy. O to větší radost z této výstavy máme.“ Výstava z tvorby akademického sochaře Františka Urbana nazvaná „…měl rád sport a památky…“ potrvá na Šolcově statku do 31. října. Do tohoto termínu si v lapidáriu Šolcárny můžete prohlédnout sochy  od  Stanislavy Kavanové a kresby a grafiku od  Jana Kavana. 

Akademický sochař František Urban (15.4.1927-11.3.2003) absolvoval obor užité plastiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jeho profesory hlavního oboru byli sochaři Bedřich Stefan a Jan Kavan. Svou tvůrčí dráhu začínal v době, kdy jako nestraník neměl šanci na získání větších zakázek, které by ho uživily. Proto pracoval jako učitel a později se věnoval restaurátorství. Výsledky restaurátorské práce Františka Urbana můžeme i dnes obdivovat v ulicích Prahy. Podílel se na opravách Anežského kláštera, Stavovského divadla, Martinického paláce, historické budovy Akademie věd ČR, kostela svatého Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí, kostela Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově anebo Písecké brány. Život Františka Urbana poznamenala i nelehká situace v rodině, kdy pečoval o nemocného bratra. Přesto se intenzivně věnoval volné tvorbě. Lákala ho zejména témata sportovní. Proto mezi jeho drobnými plastikami najdeme elegantního cyklistu anebo ladnou dívku chystající se ke skoku do vody. Druhou tematickou linku do jeho tvorby vnesla práce restaurátora. Památky a zájem o historii ho inspirovaly k celé řadě drobných sochařských děl. Nejtypičtějším příkladem je jeho bronzová historická Praha, ztvárněná ve tvaru koule, možná je to planeta Praha, či slunce, na jehož povrchu, co by paprsky, poznáváme katedrálu svatého Víta a další pražské architektonické ikony.

Příběh této výstavy aneb Život bývá jak z červené knihovny

Příběh této výstavy se začal symbolicky odvíjet před zhruba padesáti lety. Vypráví o tom černobílé fotografie v albech dvou žen, Sylvy Samšiňákové, manželky majitele Šolcova statku Jana Samšiňáka, a Věry Urbanové, manželky akademického sochaře Františka Urbana. Na těchto fotografiích vidíme mladého sochaře, paní Sylvu jako děvče a také její maminku, už zmíněnou keramičku Hanu Benešovou. František a Hana k sobě tenkrát měli blízko. Byli důvěrní přátelé. Jezdili spolu na dovolené a na výlety. Řešili spolu otázky tvorby. Sylva dodnes na Františka vzpomíná jako na vždy veselého chlapíka, se kterým bylo prima. Pokaždé se ale jen na krátko zjevil a pak zase zmizel. Jednalo se totiž právě o roky, kdy se František intenzívně věnoval svému milovanému bratru Jaroslavovi, o kterého se, navzdory jeho těžké schizofrenii, snažili s maminkou starat doma. A to v době, kdy více méně neexistovaly žádné sociální služby, muselo být velmi těžké. Ze vztahu s Hanou se vyvinulo opravdové přátelství na celý život. Když se pak František oženil s Věrou, byla Hana jedním z prvních lidí, komu ji šel představit. Pak se obě ženy jeho života potkávaly na vernisážích Haniných výstav a padly si do oka. To bylo v posledních letech minulého století.

Poslední kapitola našeho příběhu se začala odvíjet teprve před pár lety v Sobotce. A v Úvalech je třeba dodat. Je to příběh jak z červené knihovny. V Úvalech zpívala vnučka Věry z prvního manželství Karolína Žmolíková, dnes Cingrošová, která Františka brala a bere jako dědečka. Vystupovala tam na pozvání svého kolegy z konzervatoře Martina Vydry, a právě jeho maminka jí a jejím rodičům představila Haninu dceru, svou příbuznou, profesí lékařku, anestezioložku, srdcem ovšem po mamince i keramičku, Sylvu. Slovo dalo slovo a došly i na Františka. A kudy vede cesty z Úval do Sobotky? Tam se odehrálo jiné setkání. Karolínin otec, moderátor, redaktor a publicista Václav Žmolík, který s rodinou chalupaří za kopcem, v Hubojedech, přijel natáčet na Šolcův statek, kde poznal jeho majitele a galeristu Jana Samšiňáka. Aby se oba příběhy spojily, stačilo málo: Sylva byla partnerkou Jana a posléze se stala jeho manželkou. Kruhy se propojily a k nápadu uspořádat výstavu soch Františka Urbana už byl jen onen příslovečný krůček.