Svatojánská noc, bylinná postýlka, zdraví a nadílka dětem

titulka Jičínsko / Novopacko / Hořicko / Bělohradsko  –  Nejmagičtější noc v roce je tady. Společně s letním slunovratem a zároveň v očekávání svátku narození sv. Jana Křtitele je možné zajistit si starodávnými magickými úkony zdraví, hojnost i štěstí a také se dozvědět leccos o své budoucnosti. O svatojánské půlnoci prý kvete zlatým květem kapradí a tomu, kdo ho najde, přinese nejen stálé štěstí, ale i dar rozumět řeči zvířat. Byliny mají v tomto čase největší léčivou moc v roce – zvlášť když se trhají o půlnoci. Věneček upletený z devatera kvítí si mladá děvčata dávala před spaním pod polštář, aby se jim zdálo o jejich budoucím manželovi.

Na některých místech Jičínska bylo zvykem pálit obřadní ohně (které od 19. století postupně nahradila tradice ohňů filipojakubských koncem dubna). Začátkem 20. století jsou svatojánské ohně doloženy na Hořicku i Novopacku – například v Pecce na ně jako na „pálení Kociána“ vzpomínala ještě pamětnice narozená v roce 1907, jen o deset let mladší lidé už ale o tomto zvyku nevěděli nic. Kolem ohně se tančilo, mladé páry ho společně přeskakovaly, aby utužily svůj vztah, uhlíky z ohňů se strkaly do lnu, aby vysoko narostl.

img_0124 Magickou moc má prý o svatojánské noci taky voda, hlavně rosa, a koupání v řece či brouzdání travou před východem slunce mělo zajistit člověku po celý rok pevné zdraví. Dodnes se mnozí lidé podvědomě začínají v přírodě koupat až po svatém Janu, tak jak k tomu nabádá lidová moudrost.

Zajímavým zvykem v noci z 23. na 24. června, který je navíc typický pro náš kraj, hlavně Podkrkonoší, kde ojediněle přetrval až do 21. století, je tzv. Svatojánská postýlka. První podrobnější zpráva o ní pochází z roku 1846 z Bělohradska: „Dívky toho dne trhají (…) kvítí svatojánské, rmen čili heřmánek a ouročník, dávajíce je pod stůl, kdež musí dva neb tři dny zůstati, potom celý rok jich mívají pro všeliké nemoci lidí i dobytka.“

img_0131 Na Novopacku hospodyně lůžko z koření pod stolem běžně stlaly po celou první polovinu 20. století. Věřily, že na něm bude tu noc spát sám sv. Jan Křtitel. Byliny pak usušily a pečlivě uschovaly, protože jejich léčivá moc byla výjimečná. A které byliny to byly? Kromě heřmánku hlavně třezalka (lidově bylina sv. Jana), mateřídouška, dobromysl, bez černý, šípková růže, řebříček, kontryhel, jitrocel či divizna, celkem si lidé mohli vybírat dle vlastních preferencí z až pěti desítek léčivých bylin, které měly být v ideálním případě trhány na devíti mezích.

Kromě zajištění léčivého koření byla tradice Svatojánské postýlky propojena také s drobnou nadílkou pro děti. Příprava pak probíhala velice pečlivě. Během dne děti trhaly byliny a kladly je na zem mezi trnože stolu, případně na lavici nebo rovnou do kulatého síta. Přes vrstvu bylin se přehodila bílá látka a na ni se rozložily svaté obrázky, uprostřed se sv. Janem Křtitelem. Děti věřily, že svatý Jan si při svém putování světem v uchystané postýlce odpočine. Ráno tedy zkoumaly, jestli je v postýlce dolík, který svědčí o Janově přenocování, a jestli tam jako poděkování nezanechal nějaký drobný dáreček – děti nejčastěji ve svatojánské nadílce nacházely ovoce, ořechy a svatojánský chléb, později spíš čokoládu nebo kupované bonbony. V současné době má svatojánská postýlka s nadílkou spíš podobu „latentní“ tradice pro radost dětem. Nevymizela tedy úplně, ale v rodinách se objevuje v závislosti na nové generaci dětí, pro které by tuto krásnou a voňavou zvyklost bylo možné připravovat.

Věra Kociánová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *