V Lidovkách seriál na pokračování, i v televizi. Na Vltavě čtou z Vaculikovy knihy Český snář. A do toho rozečtená knížka Vlasty Chramostové. O stejných lidech z různých pohledů od různých lidí. Jak je ten svět rozmanitý. Každý jinak o stejné věci, o stejných osobách. Bylo to za komunistů jednodušší. Pěkně nám to učesali, nestáli jsme před volbou, výběrem. Hledáním pravdy.
Je ona vůbec? Každý má svou. To je demokracie.
Každé promítání, čtení a poslouchání vyvolává otázky, jako ostatně všechno vnímání, připouštíme-li si je. Tady ale i vzpomínky. Zažil jsem obě totality, beru-li jako jejich předěl rok 68. Padesátá léta už jsem trochu vnímal, ale nevzpomínám si, že by mě nějak v deseti letech a později zajímala. Vnímal jsem ale Lidové milice. V cukrovaru zamřížovali jedno okno v budově u vrátnice a tam byly zbraně. Milicionáři jezdili do Bradlecké Lhoty na střelnici. To nás, kluky, zajímalo. Na náklaďák dali dřevěné lavice, tam si posedali příslušníci ozbrojené složky Komunistické strany. Někdy nás vzali s sebou. To jsme si rádi sedli na zem. Naši tátové seděli na těch dřevěných lavicích, samopaly mezi koleny. Na střelnici měli co dělat, aby nás uhlídali. Tenkrát se to s předpisy tak nebralo. Hlavně jsme sbírali hilzny (nábojnice).
Proč o tom píšu? V ČT byly záběry z Palachova týdne na Václaváku. To byla druhá část totality.
Dva příslušníci LM si tam dost nevybíravě podávali mladíka. Měli tu uniformu, kterou měl táta doma. Koukal jsem na to, a kladl si otázku, kdyby byly milice z Libáně povolány do Prahy, jak by se táta zachoval. Podle debat, které jsme spolu v průběhu života vedli, si nejsem jistý. Myslím, vedli zejména před rokem 68. Když mě vyhodili z kantoření, asi byl na „sekretu“. Asi si nechat něco vysvětlit? Maminka říkala, že jim chce vrátit medaile.
Tož až k takovým úvahám vedla připomínka Charty. Ano, vedli jsme po roce 77 všelijaké úvahy. Ale nemám se čím chlubit. Nepodepsali.
Tyhle mediální připomínky spojily se mi, spíš náhodou, s memoáry Vlasty Chramostové. Byla u toho, s chartisty se kamarádila. Dělali bytové divadlo. Ale já chci mluvit o pasáži z doby dřívější. Jmenuje své kolegyně z tehdejšího Armádního divadla, které poslaly soudu dopis, kde žádaly trest smrti Jiřiny Štěpničkové. Při útěku do ciziny ji chytli, byla pak 9 roků ve vězení. Přední česká herečka. Za to, že nechtěla žít v zemi, kde se potlačovala základní práva. Dopisů pracovních kolektivů, žádajících „jen“ tvrdé potrestání bylo nepočítaně. Takoví jsme byli. Jací jsme teď?
proChor
Prochoroviny: http//prochor.unas.cz