ČESKÝ RÁJ / Bali – Každých 14 dní vás zásobuji informacemi o krásném ostrově Bali, tradicích a o životě místních lidí. Už jste se dozvěděli jak a proč šaman posvětí každé nové auto i motorku, jak se na Bali rodí děti, jak se slaví nový rok, jak se před svatou brousí zuby, i jak vypadá pravá balijská svatba. Dnes si dáme soutěž o mou knížku. Vy, kteří čtete pravidelně moje články, už víte, že tu žiji na ostrově už pátým rokem. Je to tu hodně jiné než v České republice a některé odlišnosti ve mně vyvolávají záchvaty smíchu a nad některými stále nevěřícně kroutím hlavou. Tak např. chcete si postavit malý bufet a prodávat třeba tu nejtradičnější polévku Bakso? Nic není problém, dáte si před dům stolek s plynovým vařičem. Na stolek položíte čtyři mističky a čtyři lžíce a vedle postavíte kýbl na špinavé nádobí a máte Warung – malý bufet. A nebo si koupíte dřevěnou konstrukci s vařičem a hrncem, přiděláte si ji na motorku a můžete začít prodávat z motorky. Lehké a jednoduché. Tady opravdu NIC není problém. Žádná kontrola z úřadu, jestli máte povolení, žádná kontrola z hygieny. Záleží jen na vás jestli budete mít Bakso výborné a lidí se k vám budou vracet. Anebo chcete mít masážní salón? Máte ho mít. Stačí jen přes postel přehodit trošinku čistý sarong a na dům přibít ceduli s nápisem MASAGE a máte masážní salon. Srandovní až bizarní, že?
A když pak takový podnik navštívíte jako zákazník můžete si odnést zážitek opravdu na celý život. Já mám ze života na ostrově srandovních zážitků nespočet a napsala jsem o nich knížku. Jmenuje se Příběhy ze země, kde gekoni dávají dobrou noc a takových zážitků tam najdete padesát…. Tady je jeden z nich. Popisuje návštěvu jednoho takového kosmetického salonu a myslím, že se hodně nasmějete… A také se pak můžete zúčastnit soutěže o tuto knížku. Soutěžní otázku najdete níže:
Občas se chci cejtit jako ŽENSKÁ, chci se nechat hýčkat. Hadříky, masáže, vlásky, manikúra a pedikúra. Jsem ve městě. CHCI manikúru a pedikúru, a to HNED. A chci a chci a chci! Beru útokem první salón, co mi stojí v cestě. Bali je země neomezených možností, o tom se ví, ale že i manikúra a pedikúra bude takový freestyle, to jsem netušila. Už od začátku se to vyvíjelo nějak, no, hodně divně. Uvítala mě holka u recepce (čti u rozvrzanýho stolečku). Zvedla znuděně hlavu od mobilu. Po tom, co jsem vyslovila svoje přání, že chci manikúru a pedikúru, mě odvedla do vedlejší místnosti. Posadila mě do prosezenýho křesla a pod ruce mi dala ručníky. Fuj, ty smrdí. Fuj, oni používají místo aviváže naftalín! Blé. Mám ruce ve vzduchu, ručníků se nechci ani dotknout. Celkem se do mě pustily čtyři holky, profesionálky. Dvě „manikérky“ si přinesly židličky a sedly si ke mně. Jedna čapla moji pravou ruku a druhá levou. Zbylé dvě, v této chvíli pedikérky, si sedly na zem do tureckýho sedu a rvaly mi nohy do plastovýho lavoru se studenou vodou. V lavoru se topil jeden okoralý
kvítek frangipani. Koukám na tu květinkovou mrtvolku a přemýšlím, kde se tam vzala. Nemyslím si, že ho tam daly na ozdobu, tak jako to dělají v jiných salónech. Myslím si, že ten lavor jim ležel za barákem na zemi, a ten kvítek tam před třemi dny spadnul. Ony ten lavor teď zvedly a nalily do něj vodu. Jedna z pedikérek, hned potom co mi strčila nohy do mrtvolkový vody, vyndala JAR. A začala mi tím jarem umývat nohy. JAKO FAKT JAREM? Holky, to nemyslíte vážně! Jsem v šoku a zároveň mi to přijde ohromně komický. Začínají mi cukat koutky. Jarovou vodou mi ještě nikdo nikdy nohy nemyl.
Pedikérky v domnění, že si koupel užívám, se na mě usmívají a dál mi šmidlají nohy v tý jarový vodě, až bublinky lítají kolem dokola. Jdeme dál. Jde se lakovat. Manikérka přinesla dva laky. No, aspoň si hned vyberu. V jiných salónech mají vždycky ohromný výběr a já se nemůžu rozhodnout, jakou barvu zvolit. Tady je to výrazně snazší. Chci ten červenej. Ukazuju na tmavší odstín. Manikérka otevře lak, kouká do něj jako husa do flašky a říká: „Sorry, je zatvrdlej.“
„Zatvrdlej? Hm… To je škoda, ale ok, tak ten druhej.“ Začaly lakovat. No, lakovat. Jely podle manuálu: Namočit, neotřít, fláknout na nehet. A stejně tak i další prst. Koukám, že mám na palci asi půlcentimetrovou vrstvu laku. Už mají hotové nohy, teď lakují ruce. A stalo se to, co se dalo očekávat. Na třetím prstu u pravé ruky došel lak. „SORRY, jiný lak nemáme.“ Ty vogo, tohle nevymyslíš. Ale tím to nekončí. Holky měly v záloze profesionality ještě víc. Přišlo sušení. Ze šuplíku vyndaly MÁVÁTKO. Zřejmě nový typ sušičky. Naprosto bio, ekologickou a plně „manuální“ sušičku ve tvaru Hello Kitty. A začaly na mě mávat jak na prvního máje. Mávaly tak, až mi vlály vlasy. Ty nehty by neuschly NIKDY. To už jsem se válela smíchy a prodloužila jsem si tam život nejmíň o dva roky. Už tam nikdy nepůjdu, ale ony byly tak laskavý a plácaly mi ten „lak na lodě“ na nehty i kolem nehtů z takový vejšky, a s takovou láskou a péčí, že jsem jim dala i dýško…
Líbil se vám příběh? Knihu si můžete koupit na mých stránkách www.pribehyzezeme.cz nebo v každém dobrém knihkupectví, nebo si o ni pojďte zasoutěžit.
Stačí jen odpovědět na soutěžní otázku:
Čím mi pracovnice salónu myly při proceduře nohy?
Vaši odpověď pošlete do 13. června 13 té hodiny na emailovou adresu vladkawildova@seznam.cz Ze správných odpovědí vylosujeme v redakci DZ majitele knížky Příběhy ze země, kde gekoni dávají dobrou noc od Šárky Hlouškové
Šárka Hloušková alias Sarah Hlousek je cestovatelka, spisovatelka, filantropka a mimo to taky věčná optimistka, snílek a smíšek. Osud ji na ostrov Bali zavál před čtyřmi lety. Přiletěla tenkrát na dovolenou s manželem a na ostrově zůstali. Bydlí spolu v džungli v zapadlé vesničce mezi místními. Šárka tu založila neziskovou organizace Help by Sarah. Nechala dětem postavit v džungli klubovnu a stará se o vzdělávání a volnočasové aktivity dětí z vesnice. Je autorka knihy Příběhy ze země, kde gekoni dávají dobrou noc, ve které vtipnou formou popisuje svůj život na Bali.
(red)