NOVÁ PAKA – V rubrice „Hnízdo“ máme tu čest připomenout sté výročí narození „nymburského pábitele“ Bohumila Hrabala. Nebude to náhodné setkání. Uznávaný a nejpřekládanější český spisovatel se narodil 28. března 1914. Patrně by se mu nelíbilo, když bychom na něj chtěli vzpomínat v kontextu se Dnem učitelů, který byl ustanoven již v roce 1955.  Od roku 2011 je to významný den k poctě učitelů: dozajista (!?) tedy došlo k ideologickému posunu. A teď,  jak to spolu souvisí:  k hrabalovskému výročí se  shodou okolností přihlásili dva učitelé, kteří se s umělcem (každý zvlášť) setkali v Kersku.  Vzpomínku uslyšíte od novopacké učitelky PhDr. Kateřiny Krausové a jičínského učitele PhDr. Josefa Novotného. Přednost dostane Kateřina, která vám teď převypráví svůj příběh. Navíc si ho níže můžete přečíst, prohlédnout si její tématické perokresby, ale také paní Kateřinu v novopacké učebně výtvarné výchovy:

Tady je zvuk:

U pana Hrabala

Káťa Krausová

Ze silnice jsem asi po dvou kilometrech zabočila na úzkou cestu mezi ploty. Hájenku se šípkovou i se zelím jsem měla dávno za sebou. I komorní lesní ateliér Kuba vpravo od silnice na mě dýchl rodinou atmosférou už před dobrými patnácti minutami. Štěrk křupal pod nohama a cesta tichým Kerskem byla jako brána do jiného časoprostoru. Souvislý porost z borovic, rozdělený na velké lesní parcely, chaty i luxusní sruby nepatřičně zapíchnuté v mechu. Na zemi jehličí a jemná tráva. Nic nerušilo posvícenský klid, zpěv ptáků a cirkulárek. Všechno se třepetalo v bílé, zelené a oranžové.

Věděla jsem, že branka do jeho zahrady je z bílých latěk a musí být po mé levé ruce. „Ten tě vyhodí, zrazoval mě od výletu táta. Nebo bude v Praze U Tygra.“ Pohlednice, perokresba se siluetou radnice i samotného spisovatele se mi povedla. Hned mi ale došlo, že s ní budou potíže. „Káťo, není to porušení autorských práv? (mamá) No my za tebe ty milionový pokuty platit nebudeme?!“ (papá) Staromilci. Já si přece můžu nakreslit, koho chci a kam chci! Spisovatel Bohumil Hrabal je osoba slavná, všeobecně známá a veřejná. Je to Nymburák, jako já. A psal o mém dědečkovi, ne? Ale aby se neřeklo, a vlk se nažral…. Do obálky jsem vložila kopii pohlednice, uctivý dopis a korespondenční lístek s mojí adresou. Na něm měl mistr možnost zaškrtnout jednu ze dvou možností. ANO nebo NE. Pokud souhlasí se zveřejněním svého portrétu na mé pohlednici, tak ANO. Jak prosté. Pak už stačilo jen vhodit dopis do schránky. Na obálku jsem krasopisně napsala

a byla si jistá, že dopis mistrovi dojde. První dny jsem vždy o půl jedné po obědě utíkala k naší schránce na dopisy. Pak stále pomaleji a po třech nedělích jsem pochopila, že od slavného spisovatele do mé schránky koresponďák prostě nepřistane.

„Taťi, já za panem Hrabalem budu muset dojet. Kriste Pane, a co jsi proboha čekala? Chlapi v depu říkali, že nějakej sochař mu napsal šestkrát. A nic! Tak tam jel osobně. Jen co se vobjevil ve dveřích, začly lítat flašky. A sám Hrabal na něj křičel, táhněte do prdele, zmizte, mizero a tak podobně. Vyděšenej sochař prchnul a to se vopakovalo eště jednou. No a potřetí stál milej spisovatel ve dveřích a s votevřenou náručí zval sochaře dál.“ Z otcova poučného příběhu o sochaři jsem prakticky usoudila, že pokud budu vytrvalá, musím se přijetí u mistra dočkat.

Hrabalův domek byl asi dvacet metrů od vrátek, zarostlý v husté zeleni. Vypadal jako starý parník. Nikde ani kočka. Všechno působilo dojmem opuštěnosti, zanedbanosti a ticha. Až na obrovské žluté citróny v míse na zahradním stole. Slunce svítilo právě a jen na ně. Celé zátiší s vysekaným kouskem trávy pod stolem, pár židlemi a lavicí s dekou neurčité barvy, se tvářilo až surrealisticky. Zaplavila mě vlna nejistoty. Pár metrů vydlážděné cestičky, jeden nebo dva betonové schůdky. Bez překážek. Tak obyčejné, jednoduché a drzé, bude ode mě v sobotu ráno vlézt bez ohlášení do soukromí slavnému spisovateli. Teď nebo nikdy.

Mé ťukání na prosklené hnědé dveře se rozléhalo malou předsíní. Nemohla měřit víc, než jeden metr. „ No jo, dále. Nemlaťte do dveří a pojďte dál“, ozval se zahořkle nevrlý hlas z kouta za dveřmi, které jsem nesměle, a trochu s obavami otevírala. V nečekaně tmavé místnosti se přímo proti mně objevil prostorný psací stůl a za ním obří knihovna přes celou stěnu. Dlouhé regály k mému velkému překvapení nezabírala beletrie, ale knihy o výtvarném umění a monografie nejrůznějších malířů. „ No tak co chcete?!“, ozvalo se těsně vedle mě. Vpravo vedle dveří byly akumulačky. Těsně vedle nich, se ve starém křesle vyhříval mistr Hrabal, nohy na židli. V temném rohu svítily jen jeho rozlobené oči. Jak se nadechoval k další, možná poslední větě před mým vyhozením, spustila jsem já. Proč tam jsem, jak jsem mu psala, co jsem od něj četla, jaké máme společné známé v Nymburce a spoustu dalších zbytečností. Jsem učitelka a jen tak někdo mi do řeči skočit nedokáže. Mávala jsem nakreslenou pohlednicí, koresponďákem a basou novopackého piva. To bylo asi to pravé, neboť mistr místo očekávaného vypadněte, řekl „ Tak mi jedno otevřete“.

Posadila jsem se naproti panu Hrabalovi, slovo dalo slovo a už jsme probírali známé nymburské postavičky z Postřižin i jiných povídek. Doktora Gruntoráda – ve filmu Brzoráda, znala i moje tetička. A dědeček Jarka Klečka, krasavec, lev salónů a oslnivý tanečník se v mistrových povídkách vyskytl dokonce několikrát. „Víte, nesmíte se na mě zlobit, ale mě už dlouho hrozně bolí nohy. A tak jsem protivnej. Ale je pěkný, že starej člověk už může bejt protivnej. Může si dělat, úplně co chce. To poznáte sama. Může poslat každého do prdele a nikdo se na něj nemůže hněvat. A když se hněvaj, jemu je to už úplně šumafuk. Při tý bídě stáří je to snad jediná svoboda a radost. A tak proto to přivítání“, řekl pan Bohumil Hrabal smířlivě. „Jo a vůbec nikomu nepíšu. Ani neodepisuju. Já už se na to všechno můžu vykašlat. Když máte pořád bolesti, na nic jinýho než na ně nemyslíte. Páter Ferda. Ten jedinej mi dokázal bylinkama a energií trochu pomoct. A taky pěkně vynadat. Ale nebylo to kvůli pití. On si taky rád přihnul něčeho kvalitního“ a jako potvrzení své vzpomínky se napil Broučka. „ Vy jste mladá, vypadáte dobře a jste podobná dědečkovi. To eště dneska nemůžete vědět, o čem mluvím.“„ Já jsem zase od porodu tlustá“, postěžovala jsem si, abych mistra potěšila. „A ať dělám, co dělám, nemůžu se těch dvaceti kil navíc zbavit. To vy pane Hrabale, vy vypadáte výborně! Určitě ne na víc, než na šedesát!“

To jsem říkat neměla. Z klidu a pohody se pan spisovatel ve vteřině rozlítil.“ A vypadněte! Já vás asi přece jenom vyrazím a tak jste mi byla sympatická.“, křičel,“ Tohle já nesnáším, takový kecy. To bylo naposled! Já přesně vím, na kolik vypadám. To jsou takový ty nymburský poťouchlý lichotivý falešný a průhledný žvásty. A protože je nesnáším, zakázal

jsem všem, aby mě tam po smrti pohřbili. Já budu ležet, v dubový rakvi, tady u svojí rodiny. V Hradišťku“! „V tom vašem koutě je totiž tma. Nemyslete si, já na vás nevidím tak, jako vy na mě“, hasila jsem faux-pas o sto šest. „Víte co říkal páter Ferda?“, uklidnil se mistr,“ Že každý tělo má svoji auru. Vy se hubnete a stojí vás to strašně sil. Sebe mučíte, tělo mučíte, a když se zhubnete, do půl roku jste zase na tý svojí váze. A víte proč? „ Protože to máme v rodině“, vyhrkla jsem. „ Ne, ne. Protože se každý tělo, když ho o kus okradete, touží vrátit do tý svojí původní, harmonický aury. Ta se totiž nezhubne. Zůstane pořád stejná, prohýbá se a trpí. Volá a láká to tělo, aby se do ní zpátky co nejrychlejc doplnilo. Tak je to“, zasmál se pan Hrabal. „Tak že je jedno, jestli jíte nebo hubnete. Stejně nakonec zůstanete celej život stejná. Já jsem byl taky silnější, ale ke stáru se už smrskává i ta mizerná aura.“

Tři hodiny s panem Hrabalem uplynuly jako voda. „Myslíte, že byste mi mohl podepsat pohlednici s vaším portrétem a dovolit mi, abych ji nechala natisknout?“, odvážila jsem se zeptat. Mistr se na mě dobrácky usmál. “Jó, je docela hezká. I s tím mým textem po okraji. Ale to je fakt, s těma slonama, v tom úryvku. I když jsem je na vlastní oči neviděl…… Heleďte, kreslete si, co chcete.“ A když jsem na horké akumulačky položila propisovačku a pohled, kresbu ochotně podepsal. Dokonce si jednu pohlednici nechal. „Něco bych Vám dal, ale oni mi teď tisknou povídky jen jednotlivě. Podejte mi z toho štosu na stole ten horní výtisk.“ Útlá bílá knížečka s nápisem Boženka na obálce, rázem změnila majitele. S osobním věnováním autora i s pohlednicí zmizela v útrobách mého batůžku.

„Už budu muset jít“. Mistr překvapeně vzhlédl a podíval se na mé sbalené věci v místnosti, kde se zastavil čas. Pak se zvedl. Posunul dřevěnou židli, těžce se narovnal a s bolestným syknutím udělal dva kroky ke dveřím. „Půjdu vás vyprovodit“. Šli jsme pomalu. Pan Hrabal mi dával přednost, a když sešel pár schůdků do zahrady, protáhl se. Mžoural do prudkého letního slunce, jakoby se rozhodoval, jestli ještě stojí za to žít. U branky přerovnal ovoce na míse, posadil se na lavici s kostkovanou dekou neurčité barvy a nepatrně kývl na místo vedle sebe. Usmála jsem se a vzala omluvně za kliku vrátek. „A přijďte zase někdy,“ řekl tichým hlasem a smutně se pousmál.