„Další prosím!“ zařve kuchařka s ohavnou rybářskou sítí na hlavě a trsem lepkavých chlupů v podpaží. Na sobě má zelenkavou zástěru s květy a na tváři malou decentní pihu, takovou, která se ke kuchařce s ohavnou rybářskou sítí na hlavě a trsem lepkavých chlupů v podpaží nehodí. Snaží se mě zmanipulovat k tomu, abych okamžitě a co nejrychleji přišel s tácem přímo k ní. Divoce dýchá a nozdry se jí nafukují, až to vypadá, že její obličej exploduje, zaplaví celou kantýnu blátivou tekutinou a malá decentní piha spadne do rajčatové polévky té malé dívce v rohu. Malou dívku v rohu i rajčatovou polévku mám moc rád, kdežto blátivá tekutina mne odpuzuje, proto rychlým pohybem sunu svůj tác přímo k ohavné rybářské síti a trsu lepkavých chlupů.

Kuchařka hledí směrem do nekonečna a do mastných buclatých rukou bere oprýskaný talíř. Dnes už dvoustý devadesátý první. Jako první na něj kousek po kousku pečlivě klade nesplněná přání, která vzápětí přelévá sebranými iluzemi. „Ještě mi to prosím posypte trochou beznaděje“, hlesnu, když vidím, jak odpudivě dnes oběd vypadá. Z plastové přihrádky vybírám příbor. Sahám mezi masu kovových předmětů a hledám svou oblíbenou vidličku, tu, která při dotyku s talířem začne recitovat milostnou poezii. Po několika minutách hledání se s úsměvem na rtech a vidličkou na tácu přesouvám k přihrádce s noži, kde už na mě čeká jeden ve tvaru dámského tanečního střevíce. Lžíci si vybírám každý den stejnou – krásnou, s jemnou elegantní rukojetí, zaoblenou přesně tak, že při jídle hravě vklouzne do úst a umožní mi ocenit všechny krásy polévky, která se toho dne podává.
Pevně svírám svůj tác. Tak pevně, až se plast taví a drze kape na podlahu. Mířím do rohu k malé dívce. Sedí u stolu pro dva, nohy má zkřížené a jí polévku. Dnes, jak už jsem řekl, je polévka rajčatová. Zdvořilý dotaz „Mohu si přisednout?“ protentokrát nevyslovím. Bez okolků si sedám a sleduji její malé ruce, jak se perou s oranžovou hmotou. Ta se vyhýbá jakémukoliv kontaktu se lžící a tvoří malé tekuté sošky, které zase ve vteřině mizí. Zahlédl jsem bustu Karla Havlíčka Borovského. „Krásná socha slečno, to vy sama?“ řekl jsem s obdivem a čekal, až se na mě malá dívka podívá. Její oči však bloudily kdesi v hlubinách talíře, občas jemně cvrnkly do právě vytvořené sochy a zase se vrátily zpět na své místo. „Ne“ zašeptala uraženě, aniž by mě obdarovala alespoň kouskem svého pohledu. Věnovala se dál činnostem spojeným s obědem a zdálo se, že můj zájem o ni ji ani v nejmenším netěší, ba co víc, je jí dokonce velmi nepříjemný.
Ženský. Zatracený ženský. Jeden den se na tebe usmívaj, mrskaj po tobě vší silou láskyplnýma pohledama, oblíkaj tvý tělo do vlastních rukou a nohou, aby den na to mohly sedět, tvářit se nepřítomně a vyvolávat v tobě dojem, že jsi něco zkazil. Vyžívaj se ve svý nedostupnosti, týraj tě nezájmem a ještě si myslej, jak jsou skvělý a ctnostný. Až jednou lidstvo vymře, bude to právě kvůli týhle divný ženský povaze, kterou neodhadneš, ani kdybys očuchal veškerou literaturu na planetě a spolknul malej model Vesmíru. Tu ženskou by ses pokusil rozebrat na jednotlivý součástky, podle druhů je rozdělil do malejch plastovejch pytlíčků, pak je postupně zkoumal pod elektronovým mikroskopem a stejně bys nevěděl, na čem jsi. To je osud lidský exisentce.
Přivírám pravé oko a pokouším se zažehnout malou, leč pronikavou jiskřičku. Mám plán ji vyslat směrem k malé dívce, myslím, že taková jiskřička je přesně to, díky čemuž by mohly dívčiny vyschlé city divoce vzplanout. Škrt. Škrt. Nic. Zkusím to znovu. Dívka pomalu dojídá poslední zbytky rajčatové polévky a snad ještě víc, než na každém polknutí, si dává záležet na tom, aby se naše oči nesešly na jedné přímce. Škrtám tedy podruhé. Malá jiskřička zčistajasna vystřelí zpoza mých víček, cestou mi spálí čtyři řasy a letí vzduchem přímo k ní.
Malý horký kousek náklonnosti a zaujetí se zasyčením dopadl na jedno z jejích úzkých ramen, kde se usadil a… konečně vzhlédla směrem ke mně. „Kreténe!“ vyhrkla uraženě, jemnýma rukama sebrala svůj tác, s trhnutím ho zvedla ze stolu a poslední mililitr polévky v jejím talíři mi vesele zamával na rozloučenou. Než opustila stůl zcela, neodpustila si zlověstný pohled. S ohořelou kůží na rameni a výhružně rytmickým klapotem bot opustila jídelnu, a já se mohl konečně pustit do oběda, který jsem si ke stolu přinesl.
Na rajčatovou polévku nemám nyní nejmenšího pomyšlení, a ač na mě z talíře po mé pravici dráždivě pokukuje, rozhodl jsem se přejít rovnou k hlavnímu chodu. Do rukou beru příbor, vidličku do levé a nůž do pravé, jak je to běžné. Blížím se s nimi k oprýskanému talíři číslo dvě stě devadesát jedna. „Má láska k tobě kvete jako rudá růže …“ začne se slizkou srdceryvností vidlička, načež s ní mrštím přesně na místo, kudy před chvílí malá dívka odcházela. „Tady bude klid!“ zařve kuchařka s ohavnou rybářskou sítí na hlavě a trsem lepkavých chlupů v podpaží.
Sedím u stolu pro dva sám a svým tanečním střevícem se rýpu v malých kouscích nesplněných přání. Sníst by se daly, kdyby ovšem nebyly polité sebranými iluzemi. A to množství beznaděje dnešnímu obědu taky na chuti moc nepřidává. Převracím jednotlivá sousta nejprve na talíři, pak i na jazyku a hořkostí se mi křiví ústa. Obědy v kantýně nikdy za moc nestály. Sakra, co se to stalo se světem?

(Lenka Vojtíšková)