„Kolik je hodin?“ – obligátní, konkrétní a naprosto jednoduchá otázka. Tak jednoduchá a základní, že používané formulace najdete na prvních stránkách všech cizojazyčných konverzačních příruček. A jednoduchá odpověď může znít například: za pět minut půl třetí.  „Ale kolik to proboha je ??!“ dožadují se zoufalí školáčci přesného času. Samozřejmě – u autobusové zastávky je jim „za pět minut půl třetí“ k ničemu, když autobus jede ve 14 hodin a 28 minut. Tady vzdávají hold digitálním hodinkám. I když ty nedávají onu vizuální představu, co je za pět, deset minut, jakou část hodiny dává minut dvacet nebo že po dvanácti celých se vše opakuje znovu pěkně dokola, pro pohled do jízdního řádu nenajdete nic lepšího, než právě číslice na displeji.

O tom, jak těžké je proniknout do světa přesného času, se mě snažila před lety úporně přesvědčit moje tenkrát sedmiletá dcera. Přestože se mi už částečně podařilo odbourat filosofické debaty na téma:  proč vteřinová ručička běhá rychle, proč velká ručička ukazuje minuty a malá hodiny, když hodina je větší, na co jsou a jak fungují digitálky, proč některé hodiny mají kukačku a jiné ne, co jsou to pendlovky, kdo vymyslel hodiny přesýpací nebo sluneční a proč vlastně vůbec pořád potřebujeme vědět, kolik je hodin,…,, tak i přesto pokračovalo u nás pronikání do tajů časomíry jen velmi pomalu. Naprostý zmatek do toho vnášely stopky, hodinky s digitálními ručičkami, kulaté hodiny na poliklinice, kde chybí vteřinovka a velká ručička každou minutu poskočí, až to cvakne, bez povšimnutí nezůstaly ani hodiny nádražní, kde se překlápí celý časový údaj na destičce. Měla jsem dojem, že než jí dojde tak jednoduchá a logická věc, že „za pět minut půl třetí“ je „14 hodin a 25 minut“ a že musí tedy velkou ručičku nastavit na pětku a malou mezi dvojku a trojku, přijdu o poslední zbytek nervů.  Hodiny nástěnné měla doma snad v každé místnosti, k tomu několik tikajících i pípajících budíků a sbírku různě použitelných hodinek náramkových. Prostě ukázek víc než dost. Přesto mi po další hodinové lekci na zkušební otázku „Kolik je hodin?“ klidně odvětila, že n-e-v-í !

Zhluboka jsem se nadechla.

„Tak mi aspoň řekni, kam ukazuje VELKÁ a kam MALÁ ručička !“

Nic…

Až po chvíli ticha se z obývacího pokoje nesměle ozvalo:

„ No… velká je na iks a malá na vé í í … „

Tak …

Nevíte náhodou, jestli si už ve starém Římě kladli otázku, kolik je vlastně hodin ?

(Im)