Tak já nevím. V poslední době mám takový problém. Ztratil se mi můj pošťák. No, třeba se neztratil, třeba je neviditelný, protože chodí v neviditelném oblečení nebo v jiném převleku se vydává za někoho jiného nebo třeba roznáší poštu právě v době, kdy není nikdo doma, a proto je neviditelný.

Když jsem byl malý, ale rozum už jsem bral, tak jsem jezdil k babičce na letní prázdniny. Byla to doba sladkého nicnedělání, když jsem v tom věku měl povinnost jednu jedinou: totiž chodit do školy. Vzpomínám si, že když jsem se o prázdninách probouzel do slunného rána (možná, že bylo už dopoledne) a podíval jsem se otevřeným oknem do ulice, tak jsem často patříval pana Skočdopole. Pan Skočdopole byl místní pošťák  (v té době se také říkalo“ lisťák“)  a bydlel se svou rodinou v suterénu domu stejně jako naše rodina. Byl to mužík, takový sušinka s holou hlavou, kdy pleš milosrdně překrývala pošťácká čepice. Oděn byl v černou pelerínu a přes rameno se mu na širokém řemeni klimbala kožená pošťácká kabela s poštou, která ho mnohdy nachylovala k matičce Zemi.  Když jsem vstával, pan Skočdopole měl již po šichtě. A to se někdy i motal, protože při té roznášce si stačil dát panáka ve vedlejší ulici, kde byl výčep pana Marka. Někdy již byl tak upravený, že chodil po čtyřech a štěkal. Byl to takový typ pošťáka, který jakoby vypadl z oka panu poštmistrovi z Pošťácké pohádky od Karla Čapka. Přesně ten, co hrával v noci na poště s poštovními skřítky karty. Totiž s dopisy, které si skřítci přikládali na čelo, aby zjistili, zda dopis obsahuje špatnou nebo dobrou zprávu a podle toho měl každý dopis svou hodnotu. Stejně jako ji má každá karta. Pan Skočdopole, pokud vím, karty nehrál, ale i on byl poslem dobrých nebo špatných zpráv. Ono vlastně být pošťákem,  to nebylo jen tak. To bylo přímo poslání! Navíc byl státní úředník a pod penzí. Pan Skočdopole byl (krom poslání) také takovým místním, pouličním rozhlasem. S každým se zastavil, všechny znal a lidé znali jeho. Poptal se po rodině a po dětech. Prodiskutoval počasí, politiku, místní drby, kdo s kým, co. Bylo proto dobré s pošťákem Skočdopole pohovořit.

Být pošťákem bylo moc dobré povolání. Srovnejte ho třeba s takovým holičem…. Je pravda, že v holírně se toho taky moc probralo a ne nadarmo se říká, že má někdo řečí jako holič po neděli. Jenomže na rozdíl od pošťáka, kterého jste potkali na ulici, jste si do té oficíny museli dojít sami, abyste nějaké drby slyšeli. Pošťák vám klevety donesl až na práh vašeho bytu.  U holiče jste pak ještě museli (v rámci poskytnutých služeb) zaplatit. Pošťák vám poskytl kompletní servis zcela zadarmo. kromě donesené pošty jste v této podobě dostali i  bonus navíc. Ale to už je všechno tak nějak dávno. Abych to upřesnil: to bylo v době, kdy televize teprve začínala, nebo možná, že ještě vůbec nebyla.

A co dnes? Ať jste nebo nejste doma, ať máte nebo nemáte zvonek, psa, nepsa, stejně máte ve schránce většinou vzkaz, že si obsílku musíte vyzvednout na poštovním úřadě. A co těch obsílek dnes je!  Úředních i neúředních!  A někdy si ti současní pošťáci, jak jsem o nich psal na začátku, šetří nohy (třeba to mají nařízeno shora), aby nemuseli udělat kroky navíc, a tak vhazují do mé schránky poštu i pro mé sousedy, kteří bydlí třeba na opačném konci ulice, přesto, že obálka je opatřena i jménem adresáta.

Jak říkám: ztratil se mi můj pošťák. Promiňte, někdo zvoní, možná, že to bude pan Skočdopole…

RYŠI