JIČÍN – Mezipatro a ochozové patro Valdické brány jsou na začátku prázdnin tradičně nakloněné divadlu a výtvarnému umění. Letošní festival Mezi patry otevřela vernisáž výstavy obrazů a grafik jičínského imaginátora Břetislava Kužela k jeho letošním osmdesátinám. Výstava zároveň skládá poklonu i samotné věži, na obrazech hojně zastoupené, bez níž by festival nebyl. To ona mu dodává prostor s jedinečnou atmosférou, která prospěla i úvodnímu divadelnímu představení Upír na Koštofránku, inspirovaném barevnou kresbou Josefa Váchala. Ve svých sbírkách ji má Regionální muzeum a galerie v Jičíně a zobrazuje jičínskou legendu o upírovi. Hororová miniatura, kterou v mezipatře věže v sobotu večer předali divákům Robert Smolík a Veronika Svobodová, byla zároveň připomenutím 50. výročí úmrtí J. Váchala. Volně navazovala i na vzpomínkové odpoledne v nedalekých Studeňanech, které připravil Váchalův spolek studeňanský.
„Původně to vypadalo, že letos z tradičního červencového setkání u nás sejde, ale nakonec to dopadlo nádherně. Ve dvoře bývalého statku Anny Mackové ve Studeňanech se sešlo na padesát lidí, nálada byla skvělá a paní Boženka Rusová, přítelkyně Anny Mackové, která jako mladé děvče umělce na statku navštěvovala a pomáhala jim, se rozpovídala a vzpomínala. A to se dožívá úctyhodných 94 let,“ doplnila k malé slavnosti spojené s hudbou Zdeňka Brixová, předsedkyně Váchalova spolku studeňanského.
„Malování je pro mě ten nejlepší způsob, jak se vyjádřit, protože nic jiného neumím. Kreslil a maloval jsem už jako malý kluk, byla to moje největší zábava. A shodou okolností jsem se později dostal do rukou Jiřího Lízlera, akademického malíře z Jilemnice. Ten se kamarádil s Komárkem, kterému se líbily moje grafiky,“ vzpomínal Břetislav Kužel při vernisáží na Valdické bráně a dodal, že dnes už maluje jinak než zamlada. „Teď maluju ty svoje blbosti, a myslím, že je to tak má být.“
Kuželovy obrazy vyprávějí příběhy, je v nich pokora, hodně nadsázky a humor. Ten se někdy ukrývá v drobných detailech: například čedičová jičínská dlažba má na obraze podobu kočičích hlav. Vyhovuje mu současná pestrost v umění, na výstavách z tvorby svých kolegů je tichým pozorovatelem, nehodnotí, jen se dívá, co všechno je možné a těší ho, že možné je skoro všechno. I vy se můžete přijít podívat, co všechno je v tvorbě Břetislava Kužela možné a „přečíst“ si jeho vtipné příběhy v obrazech i grafikách. V ochozovém patře jičínské věže k tomu máte příležitost do konce letošní návštěvní sezóny.
„S Upírem na Koštofránku jsem byl veskrze spokojen…“
K představení Upír na Koštofránku, které se při letošním zahájení festivalu Mezi patry odehrálo v mezipatře Valdické brány v Jičíně, si dovolujeme využít část textu jičínského profesora Jana K. Čeliše, který po shlédnutí hororové miniatury před časem reagoval písemně na svých stránkách:
„Onen rozměrný akvarel „Jičínský upír na Koštofranku 1628″ z roku 1954, dílo Mistra Studeňanského, stálo jeden čas v jičínském muzeu na chodbě. Úzká ulička Pod Koštofránkem (alespoň takhle ten název znám od dětství, později se diskutovalo o tom, zda má být „krátké a“) vede od Valdické brány dolů k dnešnímu autobusovému nádraží a je jedním ze sedmi magických míst Jičína (to je moje interpretace), historie říká, že zde byl nejstarší jičínský kostel, který není dochován, nicméně je tu Rumcajsova Ševcovna a naproti bydlí Robert Smolík, divadelník a scénograf, pedagog na pražské DAMU (Katedra alternativního a loutkového divadla).
Před časem jsem Roberta spěchajícího domů potkal a on mě zval na svůj nový špektákl, inspirovaný osudem Salomeny Klatovské, tedy postavy, která se stala základem řečené pověsti. Dole na náměstí právě rozsvěceli vánoční strom, plné náměstí a vůně svařáku, a já jsem se vyškrábal na Valdickou bránu, kde už také byla krásná předvánoční atmosféra. Nebudu příliš popisovat samotný večer, řeknu jen, že bylo plno, děti i rodičové pozorně sledovali, co se na okénkovém jevišti i pod ním děje a i já jsem byl veskrze spokojen. Tím výrazem „pod ním“ mám na mysli další zařízení sloužící jednak k další vizuální a významové rovině představení, jednak k vytváření zvuku, který je součástí hry. Obstarává ho druhá protagonistka představení, Veronika Svobodová. Myslím, že to je pěkná magie obrazu a zvuku…“
(red)
