JIČÍNSKO   –    Moje přání a zamyšlení na začátku roku vždycky vycházejí z mých prožitků. Někdy se mi stala inspirací knížka pohádek, básní, klavírní koncert, procházka v přírodě…Tentokrát jí byl film (Ne)obyčejný kluk. Neobyčejný film. Je o dětech i dospělých. Okouzlil mě, dojal, přiměl k zamyšlení, zanechal v srdci svoje místo nastálo. Doporučila mi ho dcera a já jsem za to moc ráda, že jsem jím mohla být obohacená. Vznikl podle stejnojmenný knížky. Tu jsem si pak natěšená přečetla.  Tyhle dvě pasáže jsou z ní a já je předávám všem,  co na sebe nechají ta slova působit. Co už vědí….jak hodně důležitý v životě jsou.

Takhle hovořil v závěru na konci školního roku ředitel školy k dětem:

„Měli bychom si vytvořit nové životní krédo….snažit se být vždycky o trochu laskavější, než je třeba. .…moc bych si přál, abyste si ze školy odnesli vědomí, že dokážete spoustu věcí, stačí jen chtít. Kdyby si každý člověk dal závazek, že se pokaždé a kdekoliv vždy pokusí být o trochu laskavější, než je třeba, celý svět by byl hned lepším místem pro život.“

A tato slova (taky cituji z knížky) napsal jeden moudrý pán už dávno. Platí pořád:

Čiň všechno dobro, jaké můžeš,

všemi prostředky, jakými můžeš,

všemi způsoby, jakými můžeš,

na všech místech, kde můžeš,

ve všech chvílích, kdy můžeš,

všem lidem, kterým můžeš,

tak dlouho, jak můžeš.

(John Wesley – anglický křesťanský teolog  – 17.6.1703 – 2.3.1791)

„A jestli skutečně chcete vidět, jaký člověk je, stačí se jen….DÍVAT!“ To je poslední věta filmu. Nejen očima, ale i srdcem.

Ráda fotím slunce. Připojuju fotky, který vznikly v rozmezí několika dnů koncem prosince a začátkem ledna při mých procházkách.  Slunce v mnoha podobách a jako naděje, že i když ho někdy nevidíme, vyjde každý den.

Laďka Vávrová