JIČÍN –  Tři pořadatelé připravili laikům, ale i rodinám s hendikepovanými dětmi a mladými lidmi zajímavý a inspirativní zážitek. Apropo Jičín, o.p.s., Stacionář Kamarád a Péče o duševní zdraví, středisko Jičín usilovaly o to, aby veřejnost pochopila, co je to inkluze a v čem spočívá. Součástí odpoledního setkání byly i tři  příběhy lidí s postižením, kterým se daří žít život podle svých představ. Komunitní setkání „Jít si naproti“, které se konalo v zasedací místnosti firmy Seco GROUP a.s., zaštítil  jičínský starosta Jiří Liška, účastnil se ho místostarosta Petr Hamáček. Odpoledne moderovala Mirka Čejková, která byla svého času známou televizní moderátorkou. Po této profesi se jí zjevně nestýská. Nemá na to čas ani žaludek: (poslechněte si) 

Příběh první: Míra, 31 let, Stacionář Kamarád

Účastníky komunitní konference seznámil se svým životním příběhem mladý muž, který má rád cyklistiku, ale hlavně svou přítelkyni. Za letošní rok již na kole „odšlapal“ 1 500 km. „Jezdím sám a hlavně po Českém ráji. Chodím do stacionáře, kde vyrábíme keramické věci, truhlíky, květináče a začali jsme dělat i misky nebo rybičky. Chodím do práce do jedné místní firmy. Dělám úklidové práce. Dvě hodiny zametám a dvě hodiny jezdím na uklízecím stroji. Někde se ke mně chovají tak, že mi dávají najevo svůj odstup, v této firmě (Sanswiss) se ke mně chovají úplně normálně,“ svěřil se účastníkům konference Míra, který pracuje na čtyři hodiny, chodí do kuželny, se stacionářem jezdí na výlety, má tam skvělé kamarády. O vánocích, velikonocích a na pohádkovém festivalu v Jičíně je na tržnici, kde prodává výrobky Kamarádů a to ho baví. „Používám sociální rehabilitaci, učím se postarat sám o sebe, uklízet si, jednat na úřadě a na poště. Dokázal bych se svou partnerkou hospodařit v cvičném bytě ve stacionáři a později snad i mimo něj. Umím uvařit palačinky (vzápětí na požádání vyjmenovává základní ingredience), ale také bramboráky nebo buřtguláš, pozval bych vás,“ láká Míra, který jezdí Jičínskou cyklojízdu a chtěl by jednou zkusit i Jičínskou padesátku. Kolo má dobré, ale časem by si přál kvalitnější.

Příběh druhý: Roman, 26 let, Stacionář Kamarád

Roman chce žít jako ostatní. dvakrát týdně chodí do jičínského stacionáře. Původně navštěvoval  stacionář Rváček u Lomnice nad Popelkou. Ten měl i svou malou pobočku, lomnickou Kavárnu U Vypraného prádla, alternativu k běžnému zaměstnání, která posilovala pracovní a sociální dovednosti postižených. Tam se Romanovi opravdu líbilo. Dnes již nefunguje ani Rváček ani kavárna. Jeho život nejvíc ovlivnila nepříjemná zkušenost kvůli které žil několik měsíců  na ulici. „Ulice mě naučila nejvíc. Když člověk trpí, tak se naučí víc, chce to zvládnout, musí proto bojovat,“ tvrdí Roman, který chce žít jako všichni ostatní. Ke zvratu v jeho životě přispěli podvodníci, kteří mu slíbili zajistit práci v Itálii. S vidinou zaměstnání v zahraničí jim důvěřivý mladík dával peníze na zprostředkování. Musel si půjčovat a když pochopil, co se stalo, utekl do Liberce, kde spal pod mostem. Sbíral papíry, aby se uživil, potkával tam „fajn“ lidi bez domova, kteří se k němu chovali hezky. „Já jsem třeba měl chleba, ten druhý salám. Tak jsem si to rozdělili a najedli se oba. Dbal jsem na sebe, myl jsem se v potoce, uvědomoval jsme si, že chci z ulice pryč. Pomohla mi rodina, dluhy teď stále splácím. Dříve mě lidé neposlouchali, až teď je to tady jiné. Mám svoje plánovací schůzky, na kterých se mluví o tom, jak všechno udělat a zařídit. Šárka ze stacionáře schůzky moderuje, jsou tam lidé, které jsme si sám vybral, snaží se mi poradit. Momentálně jsem na pracovním úřadu,“ vypráví Roman o posledních pozitivních změnách ve svém životě. Má i konkrétní představu o své budoucnosti  a to je pro něj velmi důležité. Až bude na pomyslném vrcholu K2 (všechno podstatné zvládne), tak bude žít s Kačkou, bude s ní třeba bydlet v bytovce. Plánuje jednoho potomka, kluka, který se stane dobrým fotbalistou. Touží po vlastní hospodě, ve které by zaměstnával lidi bez práce.

Příběh třetí: Máca, 37 let, Praha

Marcel (Máca) je kvadruplegik. Jeho tělo je ochrnuté, jeho mozek však funguje na plné obrátky, mentálně je naprosto zdravý.  Chce stejně jako vy ráno vstát, dát pusu své holce, odejít někam za obživou či seberozvíjením a sem tam to proložit nějakým výletem nebo zážitkem. Jenže na rozdíl od vás ho tělo zastaví už při tom vstávání. Má těžkou vadu řeči,  Prakticky od narození potřebuje pomoc ve všech běžných činnostech. Nemůže se sám postavit ani ujít jediný krok, nemůže se najíst ani napít. Nedokáže provést běžnou denní hygienu, natož si dojít na záchod. Více se o Mácovi dočtete na http://www.hnutimacou.cz/ . Rád se směje, je zábavný, vtipný, komunikativní a hodně pozitivní . To se projevilo i na jičínské konferenci, kde účastníkům s pomocí svých dvou asistentů Michala Matouška a Jana Čejky o sobě vyprávěl. Než vzniklo  „Hnutí Mácou“ dal si Marcel inzerát, aby ho někdo vzal do Prahy. Na inzerát odpověděla paní, která je teď jeho kamarádkou, pomalu se nabalovali další lidé, sociální okruh rostl až se podařilo sestavit schopný asistentský tým. Máca si sehnal byt, je tam se dvěma kamarády, o nájemné se dělí. Potřebuje nepřetržitého asistenta, navštěvuje denní stacionář, kde dbají na individualitu klienta a Máca je individualita. Jeho asistenti mu zprostředkovávají besedy, kde hovoří o své diagnóze, o tom, čeho dosáhl, že se mu podařilo se osamostatnit a přestěhovat do Prahy. Tak vydělává peníze, tedy vlastně pracuje. „Zachránilo mě, že můžu mluvit. Někteří nemluví , tak musí bydlet s rodiči, je mi jich hrozně líto,“ vysvětluje Máca s tlumočnickou pomocí asistentů, kteří mu již bez problémů rozumí. Podle nich má Marcel kouzlo osobnosti. „Je netradiční, bezprostřední extrovert, lidem se líbí, berou ho mezi sebe naši kamarádi, a tak se kruh rozšiřuje. Asistenty si sháněl sám, sám si je „naverboval“. Pro mě je v první řadě kamarád, ne klient. Obohacuje mě, rozumíme si. Máme podobný hudební vkus, podobný černý humor. Líbí se mi, že se dokáže prát a vedle toho jsou pak moje problémy naprosto banální,“ dodává student Michal Matoušek a připomíná, že v inkluzi se jim podařilo Mácu dostat hodně daleko. Vozí ho mezi svoje kamarády, mezi jeho přátele, snaží se mu splnit sny (absolvoval např. bungee jumping), chce si vyzkoušet hodně věcí. Otevřeli seznamku pro vozíčkáře, která je na Mácových stránkách. “ Je to záležitost, kterou považuji za svou povinnost a žádná jiná povinnost neexistuje,“ tvrdí asistent Jan Čejka.

A kolik peněz taková péče obnáší? I o tom asistenti Máci otevřeně hovořili. „Nám se zatím daří udržet non-stop asistenci za zhruba 1000 korun denně. V této částce je jídlo, přeprava a odměna pro asistenta.  Když to finančně nevychází tak, jak by bylo třeba, pak pracujeme dobrovolně a Máca se dokonce přidává tím, že drží hladovku, je hodně skromný,“ dodává  Jiří Čejka.

Když někam Máca přijede poprvé, tak ho lidé okukují, ale to mu nevadí. „Já bych taky koukal, kdybych se někde objevil,“ žertuje Marcel, kterého o prázdninách čekají tábory a pak se prý uvidí. Rozhodně se bude potkávat se svou přítelkyní, které je 42 let,

Jednu z maminek, která se jičínské konference „Jit si naproti“ zúčastnila, životní cesta Máci natolik zaujala, že přidala své krátké vyznání. „Máme doma kvadruplegika, proto jsem moc ráda, že jsem se s vámi potkala. Váš příběh mě opravdu zaujal, ukázal nové možnosti i pro mého syna.  Děkuji vám za to a fandím vám. My o takto postižených lidech říkáme, že jsou to andělé bez křídel, kteří potřebují ruce těch druhých.  Vy jste  si je dokázal najít sám, to vaše úsilí mě dojalo,“ uzavřela maminka, která se každý den snaží pomoci svému synovi, aby se navzdory hendikepu posunul dál. Mácův příklad byl dávkou energie nejen pro ni, ale i pro další účastníky jičínské konference.

(vaw)

Co je to inkluze?

Inkluze spočívá  v tom,  že každé zdravotně znevýhodněné dítě (až na výjimky, kdy tomu brání velmi závažné postižení) je prvotně zařazeno do běžné školy  bez ohledu na typ jeho postižení. Není přitom rozhodující, zda dítě s postižením zvládne učivo příslušného ročníku v plném rozsahu, ale zda při jeho zařazení do běžné třídy převažují pozitiva (např. sociální a emoční zisk pro dítě a jeho spolužáky) nad případnými negativy. Inkluze není výhoda, kterou by si dítě muselo zasloužit zvládnutím požadavků školy, ale automatické právo (obvyklým právem je navštěvovat školu v místě bydliště, popř. podle výběru). Tomu napomáhá bezbariérové prostředí, kvalitní kompenzační a edukační pomůcky, postoje veřejnosti, individuální pedagogická a psychologická péče a případně i pomoc osobního asistenta či asistenta učitele. K podpoře inkluze přispívají i nižší počty žáků ve třídách.Teprve v případě, kdy se prokáže, že dítě objektivně běžnou školní docházkou trpí, nerozvíjí se, nastupuje další řešení v podobě nabídky jeho umístění ve speciálním zařízení, stacionáři nebo v domácí péči.  Inkluze je nikdy nekončící proces, ve kterém se lidé s postižením mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně jako lidé bez postižení.  Zdroj: publikace Speciální pedagogika