JIČÍN – Kuba Čapka je vytáhlý chlapík kdesi od Semil. Asi z Benešova. Na trávě před kostelem roztáhnul deku a ladil. Má půvabnou ženu Lucii. Lucie řekne: „Jak je to náměstí pěkné, když tu nejsou auta.“ Potom vypráví, jak dělá své šperky a smalty. Na obrubu kašny kreslí, jak jsou ty plechy velké. Dostáváme se k časopisu Klobouk na pařezu, který vydávají. Ten je pozoruhodný tím, že se všechny články musí psát ručně. Žádný počítač. A je výtvarně pestrý. Za to může Lucie. Přivezli ho kdysi do Lodžie. Kuba tam učil děti pomalosti. A oba obstarali výstavu dětských kreseb. Byla pozoruhodná tím, že exponáty byly u stropu, návštěvníci seděli nebo leželi na polštářích.

Voda v kašně je příjemná. Příjemně pěkná je i Lucie. Pak povídala i o tom, že Kuba jezdí dělat umění do Španěl. Jednak je tam i v zimě teplo a Španihelové i turisté rádi poslouchají. Po obrubě kašny chodily dvě holčičky a pak se nás přišly zeptat, jestli se můžou vykoupat. Všimněte si, přišly se zeptat. Zajisté jsme jim to dovolili.

Kuba ladil dlouho. Sitar má jedenadvacet strun. Jeho kolega to má jednodušší. Sedne si na takovou bedýnku a dělá rytmiku tím, že do ní tluče. Ale rytmicky. Nebo na bubínek, či všelijakými chrastítky. Má zvláštní účes, který končí copem.

Někteří lidé přišli cíleně, ale málo. Ostatní se prostě zastavili, protože je muzika zaujala. Takže nakonec jich málo nebylo. Mnozí z těch zastavených si sedli. Většinou na zem, kostky byly příjemně vyhřáté. To je podstata pouličního umění. Ono tě překvapí, aniž bys to čekal nebo chtěl. A ty můžeš sám volit, co uděláš. Svoboda. Svoboda absolutní. Ona nepotřebuje slov, vysvětlování plytkého. Taky jsem si všimnul, že Kuba za celou dobu nepromluvil. Jen při potlesku sepnul ruce, jak se to v Indii dělá. Pardon, na konci řekl „Ještě?“ Nebo něco tak. A tím pádem to ještě konec nebyl.

Zaznamenal proChor v sobotu 19. července před chrámem sv. Jakuba v Jičíně.