JIČÍN – Zaplněný Porotní sál Valdštejnského paláce v Jičíně zažil další předávání Ceny města Jičína. V pořadí devátým laureátem se stal bývalý ústavní soudce Vojen Güttler. Převzal sošku v podobě éterické ženské bytosti a odměnu 50 tisíc korun. Deset tisíc korun z této částky bezprostředně věnoval Oblastní charitě Jičín. Hodnotící komise složená ze zastupitelů ( J. Malý, M. Starý, M. Kůta), i z některých dosavadních držitelů ceny ( J. Francek, R. Kvaček, J. Havlík a J. Novotný) přihlédla k jeho celoživotní práci, v potaz však byla brána i připomínka, že by ocenění měli dostávat lidé, kteří jsou trvale propojeni s městem a jejichž aktivity pro Jičín jsou patrné, což samozřejmě, nijak nesnižuje zásluhy a úspěchy doktora Güttlera. Na slavnostním večeru jsme se jej proto mj. zeptali, Jak on sám ocenění vnímá a co pro něj město Jičín znamená: (poslechněte si zvuk)
Přítomnost bývalého ústavního soudce, letos osmdesátiletého Vojena Güttlera sváděla naši redakci i k dotazům na Ústavu ČR, která je spolu s listinou základních práv a svobod nejvyšším a základním zákonem státu. (zvuk)
(vaw)
Na předávání Ceny města Jičína zazněla i základní životopisná data letošního laureáta JUDr. Vojena Güttlera (na ocenění ho nominovali bratři Macounovi – MUDr. Jindřich Macoun a Ing. Jaromír Macoun):
JUDr, Vojen Güttler se narodil 19. srpna 1934. V roce 1952 maturoval, ale tehdejší vedení
jičínského gymnázia ho nedoporučilo ke studiu na Právnické fakultě UK, kam byl přijat až po předchozí práci v Jáchymovských dolech. V roce 1958 ukončil studia. Pracoval jako právník v průmyslovém podniku, od roku 1960 jako občanskoprávní soudce, naposledy u Krajského soudu v Ústí nad Labem. V roce 1968 byl činný jako funkcionář severočeského výboru Klubu angažovaných nestraníků. Po 21. srpnu roku 1968 odešel do krátkodobé emigrace a brzy po návratu musel soudnictví opustit. Pracoval opět v průmyslovém podniku jako právník a publikoval v odborných a vědeckých časopisech, zejména v oblasti pracovního práva. Byl též členem pracovněprávní komise Federálního ministerstva práce a sociálních věcí a pracovněprávní komise Federálního ministerstva všeobecného strojírenství.
Spoluzakládal OF, dvacet jedna let byl ústavním soudcem
Po listopadu 1989 byl spoluzakladatelem Občanského fóra na svém pracovišti. Začátkem roku 1990 obnovoval televizní výzvu KAN a byl prvním předsedou jeho přípravného výboru. V roce 1990 začal pracovat jako ředitel rehabilitačního odboru Ministerstva spravedlnosti a později jako právní poradce České národní rady. V lednu 1992 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČSFR a v červenci 1993- po vzniku samostatné České republiky- byl jmenován soudcem Ústavního soudu České republiky. Zúčastnil se řady mezinárodních konferencí a setkání v obasti základních lidských práv a svobod v Rakousku, Polsku, Gruzii, Arménii, Rusku, Estonsku, Litvě, Lucemburku a Izraeli, kde vesměs i přednášel. Přednášel rovněž pro naše krajany v Německu, USA a v Kanadě. Je autorem odborných článků a statí, které publikoval doma i v USA.
Dr. Güttler pracoval u Ústavního soudu 21 let (včetně doby československé federace) do srpna 2013. Po svém odchodu začal spolupracovat s Akademií věd ČR -Ústavem státu a práva. Věnuje se zejména problematice ústavního soudnictví a zvláště otázkám ochrany základních práv a svobod. V tomto směru je činný i literárně.
Zdroj medailonku: M. Starý
Radniční mejdan – poněkud subjektivně.
Mám sako. Stálo 150 korun. Každý starý pán by měl mít sako, aby ho měli jednou do čeho obléct. Garderoba má se větrat. Tak větrám. Jednou do roka. I když s pauzami. Někdejší pan starosta mne nezval. Jsem na to hrdý. Pana profesora Putnu celostátní starosta taky nezve. K saku vzal jsem si rolák. Jednak karavatu už neumím uvázat, nemám rád kravatáře. A taky jsem byl originální.
Trochu mne rozladilo, že Pavel tvrdí, že on má sako za pětasedmdesát. Tak jsem si řekl, že by se s tím v jeho pozici snad neměl chlubit, když je ředitel.
Pan starosta stál ve dveřích s chotí a každému podávali ruku. To bylo pěkné, ale nehygienické, ale slušelo se to. Pavel Krčmárik hrál na klavír za 1,7 milionů skvěle. Potvrdila to sousedka, která tomu rozumí. Předpověděl jsem, že ve třetím vstupu bude hrát Ježka. Hrál Bugatistep. Začal jsem si fandit.
Pak byly projevy, gratulace, děkování, trochu vzpomínání. Bylo to důstojné a spravedlivé, jak se říká při mši. Cena je těžká, podobně jako Oskar. Moderátor byl nevtíravý, laureát Vojen byl dojatý, pan starosta má skvělou paměť, vyjmenoval všechny dosavadní majitele Ceny města. Líbilo se mi, jak laureát šel pro sošku důstojným pomalým krokem. To si pamatuje z ústavního soudcování. Přiznávám, že uprostřed aktu začal jsem se smát. Ale ne nahlas, pod fousy, ač oholen. To když jsem si všimnul, že Jarka Havlík přišel v botaskách. Tak tohle by mi doma neprošlo.
Pak začaly kuloáry, které obvykle bývají důležitější, než jednání samo. Tady to bylo vyvážené. Švédské stoly byly poněkud přebrané, když jsem je našel, protože jsem si s panem farářem povídal o ekumeně (jeho postoj kladný) a s jedním panem radním o JMP. Navrhl jsem, že by nebylo od věci vedení trochu obměnit a on se zeptal, jestli vím o někom náhradním. Nevěděl jsem. Nejvíc mi chutnala švestková omáčka, měl jsem si jí vzít víc. Sladkosti byly už přebrané. Tak jsem si vzal více téhož. Když mi nalili Plzeň, chtěl jsem si vzít i zbytek, co zůstal v láhvi, ale nevěděl jsem, jestli by to nebylo nespolečenské.
Nejlepší je ale pozorovat to hemžení, ale ještě lepší by bylo mít napíchnuté ty skupinky. Tak jsem jen odhadoval, že pánové, pokud tam byly ženy, bavili se o obchodech a podnikání, politici o politice. V ryze pánské společnosti …, no říkám, neměl jsem ty stolky bohužel napíchnuté. Někteří se bezeslovně vytahovali francouzskými nohami svých manželek a milenek, někteří jen jejich róbami. Jestli byl uzavřen nějaký významný obchod, nebo jiná dohoda, jak děje se v lepší společnosti na golfu, jsem se nedozvěděl, chyběl mi ten odposlech.
Několik lidí mi pochválilo sako (za 150). Můj tah, chodit celý rok v bezdomoveckém a pak oslnit, vyšel.
Jarka mi ukázal fotky, jak závodil v Brazílii mezi kaktusy. Vyrozuměl jsem, že se těší, až brzy postoupí do kategorie H80 (muži nad osmdesát let). Vojen si nevzpomněl, jak tenkrát na řece Otavě lilo a protékaly nám stany. Byla tam ještě jedna vzpomínka, ale neveřejná. Petr Volf vyprávěl, jak točil puč v Moskvě, a jak natočil člověka, který za Gorbym nesl ten kufřík, ve kterém jsou knoflíky, co se spouští atomová válka. Jen tak, bez ochranky. S Michailem povídali jsme si o Angličance, která tu minulý rok malovala na plenéru. Taky se mu líbila. Myslím, jak maluje. Paní O se ptala, jak vypadá pan ředitel Lodžie, jestli tu je. Tak jsem ji vysvětlil, že by ho určitě poznala, vypadá rozcuchaně. Pan starosta se dobře fotí, protože skvěle gestikuluje. A vůbec – vypadá přesvědčivě. Někteří občané před ním klečeli. Je zdokumentováno. My jsme ve známém hloučku dělali velkou i malou politiku, ale nebylo nám to moc platné. Tak jsem koukal po holkách.
Nestačil jsem se udobřit s Joskou L, protože tam nebyl. Chtěl jsem mu říct, že v našem věku hádat se kvůli politice je pěkná blbost.
Fopo uvědomil jsem si jedno. Byli tam pánové v modrých uniformách, začal jsem k nim mluvit jako k hasičům a oni mi vysvětlili, že jsou z Valdic. Byli to asi plukovníci. Tak jsem se zeptal na Magora, když tam seděl, ale nemohli nic vědět, byli příliš mladí. Na kostel jsem se zeptat zapomněl.
Když jsem přišel domů, zeptala se mě žena, co jsem tam tak dlouho dělal. Řekl jsem, že jedl a pil.
Přátelské předvánoční setkání s předáním Ceny města Jičína konalo se v úterý 9. prosince v Porotním sále Valdštejnského zámku. Devátým laureátem stal se JUDr. Vojen Güttler, někdejší soudce ústavního soudu.
proChor
B. Procházka