SEDLIČKY/ Jičínsko –  Ve Valdštejnské lodžii u Jičína v pátek v 18 hodin slavnostně otevřou knihu pověstí a vyprávění z města Jičína a jeho okolí, poskládanou Pavlem Hájkem, do lina vyrytou Bárou Málkovou (Krautz) a vydanou nakladatelstvím HOST. Regionální kniha „Čertova kuchyně“ je plastickou literární mapou města Jičína a jeho okolí; mozaikou krajiny jak vystřižené ze sna, poskládanou ze známých i neznámých příběhů a vyprávění ze 17. až 20. století. Na jejích stránkách se – též díky velkorysé pomoci překladatelů z německého a latinského jazyka, Vlasty a Huberta Reittererových – setkávají barokní jezuita Bohuslav Balbín, „kolaborantský pekelník“ Josef Váchal, básník české renesance Šimon Lomnický z Budče, věhlasný amatérský historik Franz Alexander Heber či řídící učitel Bílek z Jičíněvsi. Spojeni šitou vazbou tu v doprovodu osobitých linorytů Báry Krautz vedou spolu rozhovor, tu tichý, mumlavý, tu zas hlasitý jak lodní siréna…

Zajímalo nás, z jaké platformy se kniha zrodila, proto jsme Pavla Hájka požádali o rozhovor, kterému předchází stručné představení:

Jaký byl Váš hlavní inspirační zdroj pro přípravu  „Čertovy kuchyně“ a kdy jste pro ni shromažďoval podklady? 

S trochou nadsázky by se dalo říct, že Čertova kuchyně začala vznikat již na sklonku 80. let minulého století, kdy si moji prarodiče koupili dům na Bradech a já k nim začal jezdit na prázdniny. Samozřejmě, že si z vyprávění stařičkého pana Ábela z domku u hřbitova, babičky Janečkové nebo samotářského Vika od pily už skoro nic nevybavím, ale ty jejich hlasy mám hluboko pod kůží… Nápad věnovat se příběhům Jičínska systematičtěji se zrodil před nějakými dvanácti, třinácti lety. Tehdy jsem dokončoval knihu Česká krajina a baroko a přišlo mi líto, že si pověsti a příběhy, na které jsem během studia dobových novin, časopisů a knih narazil, nemohu jednoduše vzít s sebou na cesty.      

S jakým záměrem dílo vznikalo, komu je určeno, čím nás může obohatit? 

Chtěl jsem, aby vznikla jakási čítanka jičínské paměti, nikoli vyčerpávající, ale co možná nejpestřejší. Aby se v ní střídaly příběhy vybroušené do posledního slova s texty vykotlanými a neotesanými jak pařezy, vyprávění stará stovky let s historkami z doby nedávné, obrazy přejaté z učené literatury se situacemi, vykreslenými zemitým nářečím . Toto je, alespoň dle mého něco, co není úplně obvyklé a co by mohlo být zajímavé nejen pro místní… Čtenářem tedy může být kdokoli, kdo na tuto hru s časem a jazykem, s fantazií přistoupí. 

Místní čtenáři vás znají jako autora publikace Česká krajina a baroko, která je věnována barokní komponované krajině Jičínska…Byla vám tato zkušenost (znalost prostředí) ku prospěchu při tvorbě „Čertovy kuchyně“?

Klíčem k oběma mým „jičínským“ knihám jsou Brada. Lesní hřiště osvětlované vyřazenými nádražními lampami s křivým, esovitě prosedlým kmenem velké břízy místo branky, pěšina ztrácející se kousek pod Přivýšinou, pískovcové skály obývané sovami. Pokrovní pokoj, z jehož vikýře jsem se celá léta díval na obzor rámovaný na jedné straně rozhlednou na Táboře, na druhé vylomeným zubem Veliše. Bez času, který jsem na Bradech strávil, bych si ani netroufl sednout ke stolu.

Odkud jste čerpal materiály pro svou práci a z jakého časového rozmezí? Našel jste něco pozoruhodného, co jste nepředpokládal?

Úplně na začátku jsem si říkal, že bude stačit, když se mi podaří někoho přemluvit, aby znovu vydal Menclovy Pověsti jičínského kraje z roku 1938, doplněné o nově objevená vyprávění. Čas plynul, nakladatel v nedohlednu, a zasutých příběhů přibývalo. Postupem času mi začalo být jasné, že pietní vydání Menclovy sbírky by pověstem Jičínska spíše uškodilo – Mencl, jak bylo v jeho době zcela běžné a jak tomu zhusta bývá i dnes, totiž celou řadu příběhů převyprávěl, zbeletrizoval. Staly se tak čtenářsky přívětivější, ale zároveň ztratily svůj nezaměnitelný charakter. Začal jsem tedy skládat knihu z nejstarších verzí jičínských příběhů, které se mi podařilo najít – Pověsti jičínského kraje nenávratně ustupovaly Čertově kuchyni… Na tomto místě musím zmínit Pavla Kracíka, vystudovaného archeologa a především nadšeného a neúnavného organizátora jičínského spolkového života, nedostižného znalce lidové kultury a skvělého člověka – bez něhož by Čertova kuchyně zcela jistě vypadala úplně jinak. Dlouhá léta byl mým rádcem, inspirátorem, „spiklencem“. A já jsem nesmírně rád, že tomu tak bylo a že mu takto můžu poděkovat. 

Během let jsem s jičínskými příběhy zažil celou řadu dobrodružství, ale nejvíce si pamatuji to poslední: K Vánocům jsem dostal nádhernou monografii věnovanou Josefu Váchalovi. Zaujala mne natolik, že jsem ji četl velice pečlivě, včetně části obsahující podrobný soupis jeho textů. A v něm jsem si všiml zmínky o rukopisu o zastřeleném gestapákovi. Vzpomněl jsem si, že podobná zmínka se mihla jedním z jeho životopisů. Po svátcích jsem si ony čtyři hustě popsané strany nazvané „Řeč kněze-amatéra nad hrobem zastřeleného gestapáka“ vyžádal v Památníku národního písemnictví a zařadil do kapitoly věnované městům a vsím. 

Knihu doprovázejí linority Báry Krautz, které daly knize další rozměr. Byla to zjevně dobrá volba. Jak jste tuto ilustrátorku objevil?

S Bárou se známe už od školy. Vždycky se mi líbilo, jak kreslí a ryje do lina a říkal jsem si, že by bylo dobré, kdyby se pustila do nějaké knihy. Jelikož se výtvarnu nevěnuje profesionálně – jejím oborem je biochemie  – bylo mi jasné, že to bude běh na dlouhou trať. Když jsme se na podzim 2005 sešli nad několika zkušebně vysázenými stránkami s jedním, dvěma linoryty, nikdy bych si nedokázal představit, že nás od knihy dělí bezmála deset let. Z dnešního pohledu jsem tomu ale moc rád. Mám totiž za to, že nám to prospělo: Čertova kuchyně měla alespoň možnost uzrát. Nyní je ale na čtenářích, aby posoudili, jestli to není příliš… 

Děkujeme za rozhovor!

Kniha  pověstí a vyprávění z města Jičína a jeho okolí „ČERTOVA KUCHYNĚ“ poskládaná Pavlem Hájkem, do lina vyrytá Bárou Krautz a vydaná nakladatelstvím HOST bude uvedena v pátek 5. června od 18 hodin ve Valdštejnské lodžii. 

Program:

 

Charakteristika z „jičínského“ pohledu, aneb Čertova kuchyně: 

• je svého druhu jedinečná, neboť ač navazuje na Pověsti jičínského kraje Jaroslava Mencla (1938), pracuje výhradně s původním zněním pověstí, s jejich zdroji, aniž by je jakkoli aktualizovala či upravovala, což se v jičínské literatuře dosud neobjevilo
• je složena z textů ze 17. až 20. století, z nichž velká část vychází v českém jazyce vůbec poprvé (Balbín, Czerwenka ad.), čímž paměť Jičínska výrazně oživuje a „prodlužuje“
• je rozdělena na dvě části – první obsahuje samotné pověsti, druhá, komentářová, vřazuje jednotlivé příběhy do širších kulturně-historických souvislostí – což rozšiřuje její čtenářskou obec o odbornou veřejnost
• obsahuje velmi zevrubnou bibliografii regionu, takže může být vodítkem a inspirací pro další zájemce o (literární) Jičínsko
• svým celkovým pojetím je přístupná jak milovníkům regionu, tak zájemcům o pověsti jakožto specifický žánr, a může tedy velmi nenásilným a zároveň efektivním způsobem Jičínsko propagovat

 

Doslov od Pavla Hájka:  Jakže to celé začalo? Znáte to: někde na půl ucha zaslechnete, že se kdosi vloupal do hrobky Albrechta z Valdštejna ve Valdickém klášteře a… Hlas náhle umlkne a vy chcete vědět víc. Vyptáváte se, klikáte, sdílíte, listujete – a zanedlouho příběhy víří kolem vás jako sněhové vločky. A jediný způsob, jak se v té vánici vyznat, je sepnout všechna objevená vyprávění do knihy… A tak jsem si před deseti lety sedl ke stolu a zvedl se od něj před pár týdny.

Měl jsem v ruce bezmála tisícovku textů a rukopisů, v nejrůznějších studovnách proseděl asi rok a půl čistého času a probdělé noci, poskládané za sebou, by s jistotou vydaly na dvě roční období… A přesto bylo pořád co objevovat. Takže mi nezbylo nic jiného, než si určit datum, kdy práci na Čertově kuchyni uzavřít. Volba padla na 19. únor 2015, kdy do kapitoly věnované kostelům a kaplím přibyla pověst  O kostelním zloději, jemuž popravčí nedokázal upálit ruku.