JIČÍNSKO – Někdo chodí rozsvěcovat a zdobit po celý rok, někdo jenom o Dušičkách nebo o vánocích. Neznamená to, že čím častěji, tím je vzpomínání opravdovější. S našimi“dušičkami“ nás přece spojují jiná místa než hřbitovní. To nejdůležitější je v srdci, další pak v myšlenkách, ukrývá se ve fotografiích, v přírodě, kde jsme společně prožili nezapomenutelné chvíle, v předmětech, kterých se dotýkali, v situacích, které si s úsměvem, ba dokonce se smíchem vděčně vybavujeme a samozřejmě, i v hořkých chvílích stýskání a smutku. Připomínáme si je i díky zkušenostem a radám, které nám mohli předat ( i když jsme skřípali zuby a odmítali je) a zabránit tak mnoha našim životním omylům a chybám. Možná jsme už jako malé děti věřily, že když člověk odejde, dušička tu zůstává, vždyť něco přece zůstat musí! A tak kolem nás třepetala hejna okřídlených duší a každý si je představoval jinak. Ani dnes se nikam neztratily, jen třepetání zmizelo. Častěji než něco okřídleného, vídáme konkrétní obličeje těch milých lidí, dokážeme si je vybavit v určité situaci, kterou sami prožíváme a někdy nám bezděky vyklouzne: „Škoda, že tu táta není, ten by si to parádně užil, vždycky si to přál,“ nebo „ten by se zase rozčiloval, kdyby slyšel dnešní zprávy!“ Pomyslíme na ně, když máme pocit, že něco děláme špatně, že by s tím ta která dušička určitě nesouhlasila. Občas nás taková vzpomínka dokonce vrátí nohama na zem a hledáme jinou cestu.
Dušičky se vyskytují tam, kde jsme my. Je čas se s nimi pozdravit kdekoliv, tedy i na pietních místech.
(vaw)
