Místnost plná kouře
Uvařil jsem si kávu
a utopil jsem v ní
dvě kostky cukru,
i přes to, že žadonily o milost,
pak jsem lamentoval
nad situací dnešní společnosti
a v obou případech
jsem si připadal velice krutý.
Kafe bylo trpké
stejně jako vzpomínka
na staré časy.
Prošel jsem dveřmi
jakoby branou do jiné dimenze,
ale bylo to asi jenom tím
že celá ta další místnost
byla zaplněná kouřem
z levných cigaret,
i když všude na stěnách
bylo červeným písmem
napsáno:
,,RAUCHEN VERBOTEN!“
Zřejmě ale v tomhle světě,
v tomto časoprostoru,
v této zemi,
na tomto místě
neuměl nikdo německy
a to mi lichotilo
Většina lidí v té místnosti
mi nevěnovala pozornost,
až na jednu dívku,
mluvící francouzsky.
Její agrese, kterou
vypouštěla do slov jako
adrenalin když na mě kričela
mě fascinovala
a zároveň rozhněvala
do nepříčetnosti,
jelikož stejně jako německy,
neumím ani francouzsky.
Řval jsem na ní tedy také.
Nadával jsem,
urážel jsem jí.
Náhle
se rozplynula
v kouř
vonící
jako
cigarety
francouzské značky Gitanes.
A moje káva vychladla,
voda se vypařila
a cukr se zformoval
zpátky do kostek
a potutelně se na mě usmíval,
mezitím, co jsem si zapaloval cigaretu
a stále neměnil svůj názor
na situaci dnešní společnosti.
Igelitová doba
—-
žijeme v igelitové době
všechno je ponořeno do
igelitu
modly
monstra
polyethylenovýho manifestu
plastové doby
recykluj a zachraň tím
millenium plastu
naser do igelitové tašky
roztoč ji vesele nad hlavou
a házej!
přirozeně že nic nechytim
nemám na to žaludek
a jsem plný vlastního průjmu
ze všeho co mi moc nesedne
tendence roztrhat tu hmotu
jsou až psychopatické
trhat cáry šustivého masa
syntetická krev
vražda
smrt PVC
permanentní
vrozená
cynickost
a uměle tvořená mysl
to je moje podstata
zabalená v igelitu
Vzduchovka
Ráno jsem vyšel na balkon
zapálil si cigaretu
a s přesností a pravidelností,
dvěma vlastnostmi,
které mi nikdy nebyly
nejsou
a nikdy
nebudou
blízké
jsem vystřílel zásobník
dědovy staré vzduchovky
do oken starého domu
ve vedlejší
zahradě
On nic nenamítal
bral to jako každodenní
zábavu svého
souseda
Cigareta mezitím dohořela,
kouřil jsem ji přímo
během střelby
jak se říká
,,na rusáka“
a i přes dým v očích a nose
jsem prostřelil ještě pár
střešních tašek
okenních tabulí
v podkroví
a nadělal spoustu neplechy
i v omítce,
oprýskané
zubní náhradou času
Ony olověné broky
se s rozpustilostí až pošetile dětskou
zarývaly do poryvů vzduchu
vstříc jejich smrtelnému nárazu
Spokojen,
odložil jsem vzduchovku
a chválil jsem si sám
to dílo zkázy,
když jsem si v tu chvíli
náhle uvědomil,
že mě dům sleduje,
pohledem
nad slunce jasně
lhostejným
a já věděl, že kdyby si teď
mohl zapálit cigaretu
…
udělá to
,,vypusťte blázny!“
zvolal ten největší šílenec
a stiskl tlačítko
klece se otevřely
s mocným zavrzáním
a celý svět byl v tu ránu daleko více
pestrý
,,a čekal jste tak prudký
nárůst inteligence obyvatelstva?“
odpovídám že ano
a slaňuji zeď plnou směšně vyhlížejících
cihel
s pocitem lehkého opovržení
nad tak jednoduchou šablonou tvořenou
pouze kvádry
v nečinnosti celé ty stovky let
propadající šílenství z té nečinnosti
unikám dál
a s pocitem více než krásným
utíkám bohatě zdobenou krajinou
a nechávám se unášet
vzduchovou hladinou
s pocitem oddanosti
vlastnímu šílenství
a konečně se cítím být vyléčen a normální
Exploze
lavina světla
oproti tomu, čemu říkaj
tma,
tak flušu hlavou dolů,
abych zjistil na čem jsem
exploze miliónů sluncí
v dáli opravdový horko
milý pozemšťane
který si stěžuješ
na letní vedra
a potíš slzy a drbeš si koule
do krve
kvůli jednomu
komářímu štípnutí
my sedíme spolu
na polorozpadlým kmeni
hulíme s pocitem zadostiučinění
a lásky k rose
a trávě
co svěží
probouzí
spící medojedy
v mozkovně
NEON
auto a zase
NEON
vtisknut domům měst
magický články a spoustu
mrtvejch much
uvnitř těch tyčí
s barevnými světly
a to cigáro co beru do ruky
tak krásně voní
touží po upálení
cigareta – laskavá čarodějnice
bez potřeby se přiznávající
ke kacířství
,,upal mě
chci oheň
a planoucí oko“
stal jsem se členem inkvizice
a za večerního
houkání sanitek,
co jedou pro mrtvoly
zapaluji tu kouzelně
nevinně
provinilou krásku
a zhasínám světlo
Náhrobek lidstva
Celé to místo
vypadalo pochmurně
avšak potom
co jsem udělal jeden
krok vpřed
se změnilo
černé v
šedočerné nebe
Střed
mého těla
pulzoval štěstím
a šlo se mi lehce
a kolem mě létaly
energie různých barev
kráčel jsem
do středu toho místa
kde ležel obrovský pulzující
objekt
z černého kamene
táhl se od neznáma
k neznámu
mně neznámý
zahodil jsem nedopalek
přistoupil k němu
a pochopil jsem
Stojím u náhrobku lidstva
kde je jedno jméno vedle druhého
od počátku věků
všichni tam byli
hipsteři minulosti
králové
pánové
děvky
nemohoucí
slepí
feťáci
žebráci
faraoni
idioti
poslíčkové
filosofové
prázdní básníci
burani
směsice nejrůznějších
úchylů
fetišistů
a zmrdů
vedle sebe bez rozdílu
a nová jména se v tu chvíli
stále vypisovala
tam někde v dáli