ÍRÁN / Jičín – Proč se sebrat a odletět do Íránu (Persie), do nábožensky vyhraněné země s přísným muslimským režimem? Třeba proto, že cena za zpáteční letenku je právě nebývale levná a že tamější hora Damávand (podle různých zdrojů 5 610 nebo 5 670 metrů) svou výškou láká některé chytlavé ke zdolání. Chytlaví byli tři: Štěpán a dva Michalové. Dva z Jičína, jeden z Ostravy. „V pět hodin ráno jsme vyšli vzhůru ze čtyř tisíc metrů, v jedenáct hodin jsme byli na vrcholu. Teplota se tam pohybovala kolem mínus deseti stupňů, nahoře jsme zůstali zhruba 20 minut. Kvůli mlze nebylo co fotografovat. V Íránu jsme prožili dvanáct dní, výlet pro jednoho obnášel zhruba 220 euro,“ přibližuje Štěpán. On to byl, kdo na prahu letošního roku přijal výzvu jičínských kamarádů a uspořádal malou cestopisnou přednášku s promítáním.
Pivo si vaří sami v domácnostech, alkohol pašují ze zahraničí
Při výstupu na Damávand, neaktivní sopku v pohoří Elborz poblíž pobřeží Kaspického moře bezmála 70 kilometrů od íránského hlavního města Teheránu měla výprava z Čech štěstí na počasí. Převýšení si Štěpán předem kompenzoval ibalginem, ale ani tak to nebyla žádná vlídná procházka. Ve výšce čtyř tisíc metrů využili velkou ubytovnu s dvaceti až třiceti
postelemi, i s jednotlivými pokoji. Přespávali tam hlavně místní, Íránci, pro které je Damávand turistickým magnetem, stejně jako pro Čechy Sněžka. „V ubytovně si udělali pořádný mejdan. Alkohol se tam sice běžně neprodává, ale místní ho pašují hlavně z Libanonu. Pivo si v Íránu vaří každý doma. Důležitou tamější komoditou je med, ale moc mi nechutnal, je plný včelího vosku,“ předal cestovatel další zkušenosti. Když měla trojice z Čech ústřední cíl své íránské cesty za sebou, mohla pokračovat dál do Isfahánu, třetího největšího města po Teheránu a Mašhadu. „Jeli jsme tam hodiny autobusem VIP, cestou jsme vyfasovali mošt a sušenky. V Isfahánu nás překvapilo, že v dvoukilometrové ulici prodávají jediný druh zboží, například jen záchodové mísy, v další ulici pouze lustry a tak podobně. Jeden z mých spolucestovatelů, vystudovaný historik připomněl, že ve středověku se tímto způsobem ve větších městech běžně obchodovalo. V Íránu to mají dosud,“ konstatuje Štěpán.
Větrné věže, dualistické náboženství, písečné duny i hliněné bludiště
Štěpán si nejvíc užil tří setkání s iránskými místy, která v něm zanechala podstatný dojem: hora Damávand, hliněné město Kharanaq a poušť Varzaneh. Pak následují prozaičtější milníky cesty, např. obchod Bohemia Krystal, Made in Czech, obrázky s místně oblíbenými koumáky
Patem a Matem nebo butik s typicky íránským ženským oblečením v intencích islámu. Město Yazd překvapilo cestovatele z Čech stovkami tzv. badgirů (větrných věží). Tyto „komíny“ dokáží postranními štěrbinami zachytit i slabý vítr a svést ho dolů do domu. Dochází tak k samovolné cirkulaci vzduchu, která je vlastně jakousi jednoduchou klimatizací. V Yazdu stále přežívá i největší komunita Íránců, kteří vyznávají menšinové náboženství: zoroastriánství. Jeho zakladatelem je prorok Zarathustra. Princip tohoto dualistického náboženství spočívá v neustálém boji dobra a zla, světla a tmy. Typickým znakem zoroastriánství je snaha zabránit znečištění hlavních živlů: ohně, země a vody. „Překvapili mě ohromné písečné duny v poušti Varzaneh. Nemění se, působí přizračně ,“ rád vzpomíná Štěpán na další neobvyklé místo a v myšlenkách se vrací i ke Kharanaqu, působivému městu duchů „uplácanému“ z hlíny. Za hliněnou hradbou se ukrývá bludiště polorozbořených domů, ve kterém by se člověk mohl procházet celý den.
S dorozumíváním je to složité. Několik anglických frází a dost !
„Hallo, my friend! Where are you from? How are you?“ To bylo většinou všechno, co Češi od Íráčanů slyšeli v anglickém jazyce. Pak už se prý místní většinou snažili získat nějaký výdělek a turisty odrat. Trojice Čechů zaznamenala v obchodní síti i střelhbitou proměnu k tzv. dvojím cenám znevýhodňujícím cizince. „Chvílemi tam máte pocit bezmoci, když se třeba potřebujete zorientovat v další cestě odněkud někam. To je možné snad jen na recepci v hotelu, jinak jsme si vůbec nerozuměli,“ popisuje jazykovou bariéru Štěpán a doplňuje, že se však v zemi cítili bezpečně, protože na každém kroku byli přítomni policisté se samopaly. Při návštěvě města Yazd vyfotografoval hřbitov s náhrobky, kde zesnulí pohřbeni nejsou. „Je to jen symbolický hřbitov. Podle tradice odnášejí pozůstalí své zesnulé na místo, kam se nikdo z turistů nemá šanci dostat. Kosti mrtvých po určité době očistí a kousky textilu, které se z pohřebních oděvů dochovají, si vezmou s sebou domů,“ přibližuje Štěpán. A jeho příští cesta do Persie? „Nepotřebuji se tam vracet,“ přiznává na závěr, ale znovu a rád se vrací ke třem příjemným záchytným íránským místům, která mu vzala dech. A ty už znáte.
(vaw)
