NOVOPACKO –  Fotoklub Městského kulturního střediska v Nové Pace zrekapituloval svůj letošní rok.  K největší události, do které je zapojeno nejvíce členů klubu, patří mapový okruh Český ráj. Je to soubor 20 fotografií, které putují mezi fotokluby  a  ty  je navzájem hodnotí. Letos byl pořadatelem Fotoklub PCW Praha, který také v celkovém hodnocení zvítězil. Druhý skončil Fotoklub Balvan Jablonec  nad Nisou. Třetí příčka již druhý rok po sobě patřila Fotoklubu MKS Nová Paka. Nejlépe se umístil  Josef Festa se snímkem „Jablko imaginace“, Jakub Müller s fotografií „Mezi světy“, Miroslav Suchánek „S prvními paprsky“ a Radek Valtera „V zemi pána prstenů“. Opět mj. nechybělo ani setkání před prázdninami v Novopackých sklepech, kde se vše točí kolem fotografování. „Letos poprvé se novopačtí fotografové zúčastnili 37. ročníku fotosoutěže TSTTT 2015,  která se konala v Uherském Hradišti. Pořadatelům bylo zasláno 471 fotografií od 55 autorů,“ informoval Jiří Albrecht z Jičína, který  za snímek „Jdeme domů“ získal  třetí cenu v kategorii „Člověk a životní prostředí“. Do výstavní kolekce 110 fotografií se dostaly i  snímky dalších novopackých fotografů:  Lukáše Hejtmana, Miroslava Suchánka a Jiřího Tejchmana. „Po fotografických prázdninách přišel čas na výběr snímků do již  55. ročníku  MO Český ráj. Sešlo se na 90 fotografií a vybíralo se anonymně. Každý člen přiděloval body a nejlépe hodnocené  snímky se dostaly do kolekce. Tradiční je také Svatováclavský plenér, který se letos uskutečnil od 26. září do 3. října a  k němuž napsal komentář  Vláďa Herbrych,“ dodal J. Albrecht.   „Přes hladiny Třeboňska tam kde Kanada je Česká“. Členská výstava se koná od 16. ledna v Malém sále Městského kulturního střediska v Nové Pace, další by se měla uskutečnit v  květnu na zámku ve Sloupně.

Níže připojujeme komentář V. Herbrycha: „Přes hladiny Třeboňska tam kde Kanada je Česká“.

(red)

„Tak pánové nasedat, letos jedeme už po desáté, tentokrát pěkně na jih!“
Že se silnice letos opravují ve větší míře než jindy, uvědomujeme si nejintenzivněji v obci Pohleď u Světlé nad Sázavou. Informační tabule nám tu hlásí: „pohleďte, dál jet nemůžete, musíte to objet!“ Na jednu stranu smůla, na stranu druhou díky tomu navštěvujeme krajinu a obce, které bychom jinak minuli. Řeknu vám, mnohdy by to byla vyložená škoda. Začal jsem si tu postupně uvědomovat, jak poetické názvy obcí a měst v naší republice máme. Milotičky, Hostětinky, Vepříkov. Pak jsou tu obce přímo vybízející cestovatele, aby doplnil název případné následující obce. Vodná- (Stočná). Pravíkov- (Levotice). Radostín- (Naštvalice). Některé názvy jdoucí po sobě dokonce naznačují určitý děj. Chmelná- Myslov. Barovice- Nehodovka. A konečně mne zaujaly názvy neobvykle nápadité. Otavožaty, Popelín, Rachačky, Takykleky. Když jsme ale dojeli k obci Pobistrýce a uvědomili si, že jak náš předseda Mirek Suchánek, tak Jirka Tejchman, Honza Maglen i já, to znamená všichni zástupci fotoklubu MKS Nová Paka, jsme svorně též strýcové, ujížděli jsme odsud, co nám nádrže stačily.

Penzion Pod Lesem v obci Rodvínov nás vítá ubytováním v patře, jež se jeví nadstandartním. Považte, pro 4 chlapy 3 ložnice. Otestovali jsme tedy nejprve prostornou kuchyň, odkud bylo později možno pozorovat srny kolaudující novostavbu v sousedství. Naše první šlépěje na jihu vedou směrem východním. U rybníka Krvavý nás nejvíce zaujal jeho malý lesní bratříček Šachovka. Bylo to takové „pohlazení podzimem“. Všude spousty žlutých trav, barvících se listnáčů a hlavně hřibovitých hub. Kolegové si díky tomu po dva večery pochutnávali na smaženici.

Druhý den jsme se jali prozkoumávat teritorium západní, třeboňské. Zaměřili jsme se při tom i na vytipování optimální lokality ke snímání avizovaného zatmění „superúplňku“. Náš letošní předpoklad ohledně brzkého příchodu barev podzimu do krajiny, a to díky abnormálně suchému létu, se zde na jihu příliš nepotvrdil. Míjíme tedy další předem vytipované lokality, mlhy prosté krajiny a nedočkavě svými pohledy „rentgenujeme“ okolí. Uspokojení přichází až v Kleci. Tedy přesněji řečeno u obce Klec, kde se nachází soustava rybníků, oddělených od sebe pouze úzkými hrázemi. Po nich zpravidla vedou oboustranné aleje listnáčů a uprostřed široké polní, vlastně rybniční cesty. Milovník krajiny s nebeským zrcadlem u nohou může se tu nerušeně procházet hodiny a hodiny. Na některých z rybníků jsou ostrůvky, rákosem zarostlé mokřady či spousty vodního ptactva. Nebývá zde nouze o pramice, zakrmovací věže pro ryby a občas někde stojí rybářská chatka. O tom, že zdejší rybníky neoplývají přílišnou hloubkou, jasně hovoří ten fakt, že k pohybu po vodní hladině stačí pouze nedlouhé bidlo. Veslo ani pádla jsme zde nezahlédli. Další zajímavou lokalitu vytvořil kdysi vítr. Jedná se totiž o písečný přesyp u obce Vlkov. Zatím co zde kolegové snímali zmítající se trsy trav v umělé písečné bouři, mě nejvíce zaujala místní maskovaná sarančata modrokřídlá. Pokud se vyhřívají na písku, nemáte šanci je zahlédnout. Prozradí je až svítivě modrá křídla při letu.
Ptačí ráj na rybnících Velký a Malý Tisý se jaksi nekonal. Zato strašák uprostřed nedaleko ležícího lučního rybníka nám to vynahradil. Mělo to tu zvláštní tklivou atmosféru.
Po hrázi Rožmberka a pod korunami mohutných dubových strážců nechá se promenádovat 2 km tam i zpět. Brzký výlov tohoto „jihočeského moře“ se však zatím na výšce hladiny nikterak neprojevil. Zamávali jsme tedy alespoň smečce dalmatinů, způsobně nastupujících do zavazadlového prostoru automobilu.
Podvečer zasvěcujeme návštěvě kamenného mostu přes rybník Vítek u obce Nová Hlína. Soumrak přivanul cosi zádumčivého pod mostní pilíře. O této náladě mohla by vyprávět i figurina modelky, opřená o dopravní značku před mostem. Oko surrealisty zaplesalo.

Zamračená obloha za nás zcela vyřešila otázku, kam za zatemnělým „superúplňkem“. Přece do našich ložnic! Na jih proto jedeme až ráno.
To, že obyvatelé Nové Bystřice mají smysl pro humor, nám bylo jasné hned po příjezdu k osadě ubytovávající hráče golfu. Mezi osadou a hlavní silnicí je totiž jeden kruhový objezd. Na tom by ostatně nebylo nic tak zvláštního, pokud by ovšem z množství výjezdů nepokračoval dál pouze jediný. Všechny ostatní výjezdy mizely v zarostlých lukách.
Na rozsáhlém golfovém hřišti Mnich jsme byli naštěstí dostatečně brzy a mohli tak v klidu a bezpečí část areálu projít. Když nám kolem hlav začaly svištět golfové míčky, raději jsme prchli do bezpečí. Bylo ale velmi zajímavé pozorovat skladbu hráčů, jejich výkony i chování. Někteří se dotazovali, poté co digitalizovaní kolegové v sériích zahájili lov na nejpovedenější záběr odpalovaného míčku z pískového bunkeru, ve kterém bulváru se zase najdou. Nechtěli jsme jim kazit radost výrokem, že vůbec netušíme, co jsou zač. Jiní nás vybízeli k útěku do nedalekého Rakouska. Další se ptali, proč nefotíme i je. Byli mezi nimi i hráči velmi srdeční, radící nám, kde jsou nejatraktivnější místa pro fotografování.
Návštěva osady Klášter už byla vzrušující ze zcela jiného hlediska. Z původního kláštera Paulánů tu sice zůstal pouze barokní kostel Nejsvětější Trojice, ale zato se na něm nechala najít spousta zajímavých detailů s hypotetickým letopočtem 1507. To nedaleký rybník Parmazínský už tak stár pravděpodobně není, zato byl nedávno vypuštěn a jeho dno zdobí osychající balvany, bahnité ptačí stopy i pukliny. Klonící se slunko příjemný zážitek jenom umocňovalo.
Zcela jiný žánr na nás čekal u výběhů bizoní farmy. Nebýt kolem dřevěných ohrad, připadali bychom si jako na safari.

Dnes prvně při ranní cestě k Třeboni zaznamenáváme kolem ostrůvky mlh a teplotu kolem bodu mrazu. Slunko si však s mlhou poradilo dřív, než nám bylo milo. Při návštěvě rybníků Svět a Opatovický již po ní nebylo ani památky a tak jsme raději navštívili Schwarzenberskou hrobku. Byla to velmi dobrá volba. Gotické prvky, sochy, balustrády, vrata otvíraná staletími a úžasné světelné hrátky. Člověk se ani nestačí divit, co jsou kolegové schopni najít na stavbě za zajímavé záběry.
Ani socha obnažené dívky v parku třeboňského zámku nenechávala fotografickou techniku chladnou. A kdyby jenom techniku. 
Abychom se na plenéru i trochu vzdělali, vstupujeme odpoledne do muzea fotografie v Jindřichově Hradci. Po návštěvě nástěnné fresky bohatého refektáře máme možnost zhlédnout zajímavou „temnokomornickou“ expozici. Nápaditá je i obří pseudo camera obscura, promítající obraz nádvoří na zeď chodby. Zaujala mne zde též jedna výstava, a sice bratří Rejnků (básník a překladatel, grafik a fotograf). Některé fotografie bych si ihned zavěsil na zeď. Byly ale pod sklem…

Jelikož nás, a to hovořím za všechny, velmi zaujala rybníkářská oblast u obce Klec, míříme znovu právě sem. Opět tedy putujeme cestami po hrázích za doprovodu kachního kejhání, střelovitě žbluňkavých zvuků žaludů padajících do vody či obtížně popsatelného houkavého zvuku labutích křídel, když nám nad hlavami ukazovaly svá bílá břicha.
Důkladnějšímu průzkumu následně podrobujeme i soustavu chovných rybníčků na Černé stoce. Uprostřed luk líně protéká čistá, i když „Černá stoka“ napájející vodou na obou březích 6 nádrží. Je to klidný až zapomenutý kraj. Bohužel právě dnes si na něj vzpomněli místní nimrodi, sjíždějíce se sem za účelem odstřelu kachen. Přestože nikdo z nás jako kachna nevypadá, a to ani na dálku, opouštíme na doporučení nebezpečnou lokalitu. 
Závěr dne, nasyceni rybníky, trávíme s větrem ve vlasech na hřebenech u obce Malíkov. Několik soliterních stromů u vlnící se cesty s velmi příjemnou podvečerní oblačností rozhodně stálo za nějaký ten snímek.

Přesto že předpověď počasí prorokovala zataženo, již od svítání nám cestu osvětluje jasná obloha. Jelikož se kolem osady Klášter a zejména nad hladinou Klášterského rybníku dosud povalují zbytky ranních mlh, činíme zde první zastávku. Průčelí kostela, zrcadlícího se na hladině, je brzy nato nasvíceno slunkem vykukujícím nad hřebeny České Kanady. A právě na hřebenech na nás čeká další dílko místních vtipálků. Uprostřed luk, jež protíná silnice, se na vozovce nečekaně objevuje přechod pro chodce. Tedy pardon, spíš pro zvěř.
Ani k návštěvě lučního židovského hřbitova či trosek mařížského zámku dnes bezoblačná obloha nevybízí. Nicméně všude se nakonec něco zajímavého našlo. Například v Maříži to byla malá rosnička a zajímavá „potencionální galerie“. Ing. architekt zde vyrábí a v domě i mimo něj instaluje nejrůznější výtvarná díla, zhotovená převážně z předmětů dávno nepotřebných, ve většině případů kdesi nalezených. Jeho invence je obdivuhodná. Obdivuhodná je i architektura Slavonic. Za příznivějšího světla bychom tu dokázali trávit celé hodiny.
Nejzazší navštívenou výspou stal se další z židovských hřbitovů, tentokrát u obce Písečné. Branka zavrzala a vpustila nás do prostoru ticha. Nejstarší oblé náhrobky jakoby zanořující se do země. Ty nejmladší z leštěné žuly jakoby hrdé. A mezi tím smutné kmeny stromů porostlé bujnými břečťany. Nízké odpolední slunko již bylo příznivější lesnímu rozjímání i tvorbě.

S posledním dnem opět procházíme dosud nenavštívené odlehlejší vodní plochy u obce Klec. Na té největší napočítal jsem 116 labutí.
Díky Honzově komunikativnosti máme na odpoledne domluvenou extra návštěvu (již je po sezóně) soukromého muzea veteránů v Nové Bystřici. Pánové, byla to hotová „pecka“. Nejen, že jsme měli celé muzeum jen pro sebe, včetně komentované prohlídky, ale někteří kolegové měli možnost na vlastním pozadí otestovat pohodlnost sedadel převážně amerických limuzín. Velmi nás též zaujalo nápadité aranžmá veteránu stojícího jakoby v rohu stodoly někde na americkém západě. Už teď jsem napjat, v jakém stavu na mne „zatroubí“ z vývojnice. Obrazovou propagaci muzea je možné shlédnout na www.muzeumveteranu.cz Tento závěrečný bod plenéru se skutečně vyvedl a my můžeme jít pomalu balit. 

Památkově chráněná čtvrť zvaná Betlém v Hlinsku v Čechách. To je místo historické kde se i desátý plenér stává historií, a my můžeme cestou domů začít přemýšlet nad tím jedenáctým.

Nedá mi to, abych se ve vzpomínkách ještě jednou nevrátil do rybníkářské oblasti u obce Klec. Stala se pro mne za tu dobu takovou „srdeční záležitostí“.
Znovu v duchu procházím po cestách s barvícími se alejemi mezi rybníky. Vpravo je Dobrá vůle, vlevo Skutek. Za silnicí potom rybníky Víra, Naděje a Láska. Každý si tu může stanovit vlastní pořadí, směr, cestu. To mé již znáte. Pokud vím, není mnoho míst, kde můžete stát na křižovatce tří cest, kolem nichž se zrcadlí hladiny Víry, Naděje a Lásky. Jedno takové ale je. Stál jsem na něm a bylo mi blaze na duši. To místo je v Čechách. V Jižních Čechách.

Díky krajino! Díky kamarádi! Díky osude za tu úžasnou dekádu!

Vláďa Herbych