Místo pro vaši tvorbu

Úlovky z jarní přírody od Radky Novotné

OLYMPUS DIGITAL CAMERA JIČÍNSKO / Český ráj – První záblesky slunečních paprsků… Vždy, když je uvidím a ucítím, vím, že jaro je tady. Letos mám ještě o to větší radost, neboť se pokouším zachytit tyto pocity ve fotografiích. Vždyť se stačí jen podívat k nohám, abyste viděli, jak nebojácné fialky vystrkují hlavičky a dožadují se každého ždibce světla a tepla. Naopak ve větvích s trochou snahy a trpělivosti zahlédnete ptactvo, které svým zpěvem zvěstuje příchod jara. Už nadobro je konec tiché zimy. A není to nádhera? Jaro vypuklo všude kolem nás. Za jeho krásami nemusíme ujíždět až na světa kraj. Ať už je to babiččina zahrádka, nebo třeba bledulové louky v Údolí Žehrovky, všude si tuhle krásu můžeme vychutnávat plnými doušky.

(rn)

 

Náhled (povídkovo-poetický)

1.

,,Ale dobrý den, pane Hájek! Sem se doslechl že prej jsou ty vaše fotky

zívajících toalet vystavený v Café Alžír!“

 

,,Co Vás nemá, ne v Alžíru, ale v hospodě U Probodnutýho!

To by nevystavovali nikde v kavárně.“

 

,,To já jsem teda slyšel jiný věci. Prej je to veleúspěšná výstava. Lidi za to platěj

zlatem! Dokonce prej i premiér, maminka říkala, se tam objevil. Je o tom i spoustu filmů a tak!“

 

,,Ale to né, to jsou jen takový babský povídačky pane Vencl! Je to jen vystavený v knajpě a lidi na to kašlou!

 

,,….prej jde o tenhlecten okultní avantgardní tranzrealismus! A buďte rád že to vydělává a je to populární. Takovýhle umění. Mně to stejně ale přijde celý tak nějak na hovno!“

 

,,Pane Vencl, přestaňte si ze mě laskavě dělat prdel. Vy víte o umění úplný hovno!

 

2.

V kině LED mezitím

promítají nový film o občanských válkách. Na programu jsou po konci filmu švédské stoly

zdarma

Kino je tím pádem totálně narvané.

Je tam i spoustu neplatících, které postarší pokladnice nestačily včas odchytit.

Je to jedno.

Ředitel kina se je tak či tak chystá zastřelit a zaměstnat někoho

mladšího

schopnějšího

kdo může vždy

tyhle neplatiče včas odchytit.

Pokladnice doufají, že si stihnou před prostřelením hlavy uzobnout trochu kaviáru ze stolů.

Nikdy ho ještě neměly.

 

3.

Po ulici se prochází skupina lenochodů.

Čas je v tu chvíli velmi rozporuplný a diskutabilní pojem.

Lidé si všímají, že průchod lenochodů vytváří jakousi neviditelnou

pomalou

časovou vlnu, které se nedá žádným způsobem vyhnout.

Ta zvířata to dobře vědí, proto se tváří velmi nervózně…

Mysleli si, že průchod městem půjde hladce a nenápadně.

 

Plešatý starý pán na vozíku

začíná značně zpomaleně řvát, že tohle snad nejsou lidi, ale opice.

Lidé okolo se k němu pomalu otáčejí a začínají pozorně naslouchat.

 

Lenochodi se snaží zrychlit krok.

 

4.

Poté co se pan Hájek s Panem Venclem

strašlivě serval, kráčí po ulici lemovanou mrtvými lenochody, tak rozrušen,

že mu nic nepřijde ani trochu podivné. Vytahuje tabatěrku a nacpává si čerstvě nasušeným tabákem fajfku.

Ještě toho dnes musí hodně udělat.

Než si umístí fajfku do pusy, tak vyplivne zbylou krev.

Z kina LED o blok dál se ozývají výstřely.

Pan Hájek pokračuje v chůzi

směrem k Allenově mostu

a dál do tmy.

 

J.W.

 

Podobnou i jinou  tvorbu hledejte na tomto odkazu: https://www.facebook.com/R170poetry/?fref=ts

Kreslené básně, řetězení slov, seriáže. Josef Honys se vrací

josef_honys_-cara-nocniho-preludu-kolem-1965_kolaz_malba_na_kartonu JIČÍN/ Český ráj – Nadaný umělec se narodil v Jičíně, kde později studoval reálné gymnázium a začal se zajímat o surrealismus. Už v dětství mu učarovaly bizarní  útvary Prachovských skal.   Josef Honys  patří mezi významné jičínské rodáky. Jeho polozapomenuté dílo se vrací prostřednictvím výstavy v zámecké galerii jičínského muzea. Vernisáž se tam koná ve středu 9. března od 17 hodin za účasti potomků Josefa Honyse:  PhDr. Daniely Radecký a PhDr. Víta Honyse. Úvodní slovo bude patřit kurátorce výstavy Mgr. Lence Patkové.

Josef Honys se narodil v roce 1919 v Jičíně, kde prožil své dětství ve skromné domácnosti. Velké portret_jh nadání projevoval už ve školních letech  a na přímluvu svého učitele začal navštěvovat jičínské reálné gymnázium. Právě  tam publikoval své první básně ve studentském časopise. Miloval krajinu rodného Českého ráje, a zejména Prachovské skály. „Ty mu poskytovaly nejen silnou výtvarnou inspiraci, ale jako zdatný horolezec se také pokoušel skalní útvary zdolávat, o čemž svědčí i jeho dva prvovýstupy, a to v roce 1938 na Palcát a roku 1941 na Malého Zbrojnoše,“ vypráví jeho dcera PhDr. Daniela Radecký. V roce 1948  se  Josef  Honys  přestěhoval z Jičína do Teplic. I zde jsou mu inspirací skály, přesněji útvary Tiských stěn, které zachytil v mnohých studijních kresbách.

„V 50. letech minulého století dálkově studoval pedagogickou fakultu, obor matematika a výtvarná výchova. V tomto období dochází k útlumu jeho umělecké činnosti, je několikrát zatčen a vyslýchán z politických důvodů a je nucen pracovat jako dělník,“ rekapituluje kurátorka výstavy. Až v letech 60. dochází k obratu. „Tehdy se začal znovu intenzivněji věnovat umělecké činnosti. Ve svém díle rozvíjel experimentálně nekonvenční formy, jako například rozvoje procesů hypnagogických vizí inspirovaných snovými zážitky, kreslené básně využívající forem výtvarně se rozvíjejícího quasi písma, nebo tak zvanou nekomutativní poezii, která je také jeho vynálezem ve formě znaků, řetězce slov s užitím znaků, jednoduchých kreseb a ne zcela jasných slovních útvarů. Je také autorem nového pojmu ve výtvarném umění, tzv. „seriáže“, kde zapojuje zena do práce s obrázky a kresbami matematické vzorce,“ upřesňují autorovi potomci, PhDr. Vít Honys a PhDr. Daniela Radecký. V roce 1966 Josef Honys debutuje na výstavě „Obraz a písmo“ v Kolíně a ještě v témže roce se představuje veřejnosti v pražské Viole výstavou „Hra na čáru“, která odstartovala jeho dráhu významného umělce. V době uvolnění ve druhé polovině 60. let navazuje kontakt se zahraniční avantgardou a stává se členem umělecké skupiny „Křižovatka a hosté“. „Spolu s členy této skupiny se účastní v roce 1968 již legendární výstavy „Nová citlivost“. Rozvíjí také svou publikační činnost a jeho povídky, básně a výtvarné projevy jsou pravidelně otiskovány v dobových kulturních časopisech. Účastní se i mnohých experimentálních výstav v zahraničí, a to v Benátkách, Terstu, Paříži, Amsterdamu, Buenos Aires či Montevideu,“ doplňuje L. Patková.  Josef Honys zahynul tragicky při dopravní nehodě, která zůstala do dnešních dnů neobjasněna. V den jeho úmrtí došel do nakladatelství Dialog rukopis jeho první knihy. Ta však vyšla až o 42 let později, v roce 2011. S těžkou politickou situací konce 60. let upadá dílo Josefa Honyse v zapomnění. Až nyní je opět objevováno a po vydání jeho knihy došlo k uspořádání několika souborných výstav. Jičínská má však zcela odlišný charakter. „Předchozí představovaly otce hlavně jako malíře 60. let minulého století. Jednalo se vždy o výstavy tematicky zaměřené na určitý typ díla, například na koláže, vývoj znaku a písma nebo šlo o souborné výstavy zaměřené na díla členů výtvarné skupiny „Křižovatka“. V jičínské zámecké galerii jde však nejen o samostatnou výstavu, ale hlavně o představení jeho celkového uměleckého vývoje, a to od surrealismu až po experiment,“  přibližuje dcera Daniela. Tím je tato výstava zcela mimořádná a stává se i poctou svému znovuobjevenému rodákovi. Výstava „Josef Honys“ bude otevřena od 10. března do 10. dubna 2016 v zámecké galerii, a to denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin.

(red)

Celý příspěvek

Nejspíš je to esej o vnímání zeměpisných vztahů, míní autor

ggt-tit-jw-uprav JIČÍN – Regionální muzeum v Jičíně uvedlo novou publikaci s názvem Jičín-Valdštejnovo pole neválečné. Otcem tezí a poznámek k problematice plánování jičínské raně barokní aglomerace v letech 1621-1634 je bývalý ředitel jičínského muzea Jaromír Gottlieb. „Ambicí tohoto textu bylo přispět dané věci více přinášením nových otázek, než nových závěrů a všechny teze i poznámky je samozřejmě nutné podrobit kritickému posouzení.  Pro pochopení historické postavy Albrechta z Valdštejna je však krest-jw vysoce významná zeměpisná kvalita míst.  Vojevůdce měl schopnost důkladně vyhodnocovat  zeměpisné kvality jednotlivých míst, včetně strategického potenciálu konkrétních kót. Pro nás se tak otevírá jedna z cest, jak šířeji porozumět smyslu Valdštejnových politických a hospodářských záměrů,“ píše autor v předmluvě a upozorňuje, že sledovat valdštejnskou historii se zvýšenou citlivostí k významu zeměpisných reálií  se ukazuje jako značně podnětné a to platí v plné míře i pro přestavbu města Jičína. Mnohá historická fakta se tak posouvají do nového světla.

sejn-2-dav-2 „Snažil jsem se zachytit souvislosti, které se zdají mít věrohodnost vysokou, i ty, které ji mají viditelně slabou, neboť obojí mohou přispět k nějakému pozdějšímu, šířeji pojatému diskursu. Uvědomuju si, že druhou stranou téže mince je skutečnost, že vzniklý soupis je na knížku málo čtivý, často i málo srozumitelný. Snad mohu pomoci ujištěním, že ani nebyl k jednorázovému přečtení určený,“ osvětluje v předmluvě J. Gottlieb a dodává, že by  jej obzvláště potěšilo, kdyby publikace  posloužila k pobídce vyjít z domu, projít popisovanými místy a odnést si z nich vlastní, silný polohový vjem. Onu jistotu, kde v prostoru vlastně jsme.

Publikaci vydalo Regionální muzeum a galerie v Jičíně, autor ji opatřil i vlastnoručními kresbami a některými fotografiemi. Další snímky jsou od L. Bílka, D. Gottliebové a M. Vosáhla. Typografický koncept  a grafické řešení vypracovala V. Šejnová, vytiskl J. Uhlíř IRBIS Liberec. Knihu Jičín – Valdštejnovo pole neválečné zájemci najdou jak v I. patře jičínského muzea, tak i dole v muzejní galerii.

Jaromír Gottlieb:  (* 1957  v  Praze):  truhlář, pozorovatel hydrometeorologické stanice, učitel, vedoucí odboru kultury, ředitel Regionálního muzea v Jičíně (12 let), nyní hospodář v Kacákově Lhotě.

(red)

Kocouří ohlédnutí nejen za Mrouskáním na lepší časy

titulka TURNOV  Český ráj – Letošní 21. ročník festivalu Modrý kocour měl rekordní návštěvnost a potvrdil, že je hlavní divadelní událostí sousedního Libereckého kraje. Největší krajská divadelní přehlídka v České republice přilákala do Turnovského kulturního centra Střelnice a do Městského divadla Turnov  celkem 1681 diváků. Odborná porota vybrala do celostátního klání 5 souborů. „Modrý kocour je mrtev, ať žije Modrý kocour,“ tak zahájil nový ředitel festivalu už třetí dekádu prestižní divadelní přehlídky, která otevírá sezónu amatérského divadla v České republice. Takřka vyprodané hlediště bylo poté svědkem originálního divadelního zahájení, během kterého Mario Kubaš hovořil například i s botami starosty města Tomáše Hockeho, jenž nad festivalem převzal záštitu, a během kterého zazněla punková scénická kompozice uznávaného českého skladatele 943986_1078980525458345_2264439698897257682_n a turnovského rodáka Martina Hyblera „Mrouskání na lepší časy“. „Bylo to nejlepší zahájení divadelního festivalu, které jsem kdy v životě viděl,“ zhodnotil mluvčí Národního divadla v Praze Tomáš Staněk, který byl zároveň režisérem pražského představení, které po slavnostním zahájení otevíralo oficiálně festival. „Chtěl jsem, aby festival ukázal, jak je Modrý kocour ambiciózní, jaký má potenciál a kolik skvělých lidí z Turnova může takovou ambici zrealizovat,“ dodal ředitel festivalu Mario Kubaš.

Celý příspěvek

Prostituce jest nutnou, usnesli se jičínští před 137 lety

jicinsky-nevestinec-na-vrchach JIČÍN – Prostituce, tedy poskytování sexuálních služeb za úplatu, je stará jako lidstvo samo. I proto se o ní v přeneseném významu slova hovoří jako o „nejstarším řemesle lidstva“. Veřejná moc ve většině zemí se s ní snažila odjakživa vypořádat rozličnými způsoby. Zatímco někde přistupovali k přísné represi, která měla za následek spíš přesun prostituce do ilegality, jinde zvolili cestu jejího podřízení státnímu dozoru (tzv. reglementaci), čímž se zpřehlednilo její poskytování. To byl příklad i východočeského města Jičína.

Zdejší radní se před 137 lety (11. ledna 1879) usnesli na Pravidlech prostituce, v nichž upravili podmínky pro její poskytování. Reagovali tím na skutečnost, jak se nejstarší lidské řemeslo v Jičíně slibně rozvíjelo, k čemuž přispívala i přítomnost vojenské posádky. Někteří představitelé dokonce považovali prostituci ve městě za nutnou a potřebnou. Proto se hned v samém úvodu Pravidel prostituce, které obsahovaly celkem 43 paragrafů, praví: „Prostituce ve větším městě jest sice nutnou, však musí se obmezovati. Jest tedy povinností městského představenstva dbáti o to, aby se syfilitická nemoc v městě nerozmohla. Představenstvo usneslo se na pravidlech, kterými říditi se musí jak majitelé bordelů, tak i přechovávané v nich nevěstky.“ Právní úprava pochopitelně stanovovala i tresty za porušení těchto ustanovení. Městská rada mohla mimo jiné udílet peněžité pokuty, navrhnout zrušení koncese, hrozila i trestním stíháním.

Zajímavé historické poznatky k této problematice nashromáždil a ve své knize „Zločin a trest v českých dějinách“ publikoval jičínský historik Jindřich Francek. Ve své knize Francek uvádí, že již v říjnu 1873 napsalo několik jičínských občanů městské radě, že si na Pražském předměstí pan František Kracík postavil dům, v němž provozuje šenkýřskou živnost. Dále uvedli, že pod svou střechou trpí „ještě jiné odvětví živnosti, které vší mravopočestnosti a slušnému lidskému chování se na příkoř staví, totiž přechovává tam nepřetržitě několik nemravných ženštin, které svým vlastním tělem nedovolený obchod provozují a nejenom svobodné muže a vojsko v mladém věku, nýbrž i dospělé ženaté muže k sobě vábí, je svádí, o počestnost a jmění je připravuje.“ František Kracík tedy oficiálně zřídil v Jičíně nevěstinec, další existovaly přes protesty občanů na Novém Městě.

Během následujících několika let se prostituce významně rozšířila, vedle oficiálních nevěstinců pracovala ženská obsluha i v jiných hostincích. Podle historických pramenců před kasárnami čekávaly na své zákazníky „šlapky“, které uspokojovaly sexuální potřeby vojáků v přírodě nebo ve svých bytech. Městský úřad se pokusil o omezení prostituce tím, že zakázal vyhláškou z konce února 1899 zaměstnávání číšnic v hostincích. Toto rozhodnutí však narazilo na odpor hostinských, kteří opovažovali za zásah do svých živnostenských práv. Navíc ve Starém a Novém jičínském městě se touto vyhláškou neřídili stejně. Zatímco na Starém Městě byly hostince převážně bez číšnic, na Novém Městě byly trpěny. Novoměstští občané se dovolávali spravedlnosti, upozorňovali na ekonomické důsledky činnosti bordelů. Stížnost z 25. března 1910 dle historických pramenů končí slovy: „A naše rodiny, děti a zvláště dívky; ty trpí nejvíce na své dobré pověsti, pokládány jsouc za vyděděnce vší mravnosti – jsou z Nového Města.“

Jičínská městská rada proto v dubnu 1910 znovu řešila tuto problematiku s majiteli nevěstinců, byla uzavřena dohoda o omezení činnosti a přesunutí na jiné, vhodnější místo. K 30. dubnu 1911 byly nevěstince na Novém Městě zrušeny, ale pouze však jen načas. Po zavření těchto podniků se rychle rozvíjela tajná prostituce, což se projevilo ve zvýšení počtu onemocnění venerickými chorobami především mezi vojáky. Proto ani nepřekvapí, že to byli především vojenští lékaři, kteří usilovali o obnovení nevěstinců. Například MUDr. Červinka uvádí koncem roku 1911 ve své lékařské zprávě: „Jak zkušenost učí, prostituce nikdy nemůže být úplně potlačena, a jelikož od prostituce tajné, lékařsky nekontrolované hrozí větší rozšíření nemocí venerických, doporučuji, aby nevěstince byly otevřeny a aby zároveň konán byl přísný dozor policejní za tím účelem, aby tajná, lékařsky nekontrolovaná prostituce byla zamezena.“ Jičínské prostitutky navíc byly pod stálou péčí, navštěvovaly lékaře pravidelně dvakrát týdně, a to v úterý a v pátek.

Konec oficiálně povolené prostituce přišel po první světové válce. Veřejné domy se „přežily“ a byly likvidovány podle zákona o potírání pohlavních nemocí.

Článek byl převzat z webu Štefkův zápisník :  http://stefkuv-zapisnik.webnode.cz/novinky/

 

Štefan Kubín, umělec zahleděný do sebe, který měl rád slávu

titulka JIČÍNSKO – Představa  vlídného a rozšafného stoletého dědečka s roztomilou čapkou na hlavě  vzala za své.  Nic  to však nemění na tom, že jičínský  rodák  Josef Štefan Kubín, sběratel, spisovatel a profesor Lepařova gymnázia v Jičíně  dál zůstává nezpochybnitelným uměleckým vzorem. Celkový obrázek o tomto svérázném, i uznávaném umělci  si mohli doplnit účastníci další přednášky, kterou připravil spolek Jičínská beseda. http://zpravyceskyraj.cz/proc-josef-stefan-kubin-nemuze-byt-moralnim-vzorem/

„Na začátku  setkání  s českým historikem Zdeňkem Rubešem  jsem vysvětlil, že nejde o dehonestaci umělce a  výrazné tvůrčí osobnosti Josefa Štefana Kubína, ale o to, abychom o něm získali ucelený obrázek. Je zřejmé, že čím byl starší, tím více se profilovaly negativní stránky jeho povahy. Byl zahleděný do sebe, ješitný, měl rád slávu. Když se s někým nepohodl, tak to bylo navždy, pálil mosty,  konkrétně dokonce  i  určitou část  svého   díla, kterou mu někdo odmítl vydat, “ přiblížil podstatu   přednášky  předseda  Jičínské besedy Pavel Kracík. Ve svém úvodním vstupu dále řekl: (zvuk)

 

PhDr. Zdeněk  Rubeš  se  jako vůbec první pokusil na základě dosud nepublikovaných kubin-oprava rozsáhlých archivních materiálů sepsat kritickou Kubínovu biografii.  „Kubín je oslavován jako pilný sběratel, pečlivý zapisovatel lidové kultury, i jako vlastenec. Jeho činnost je  poměrně dobře popsána  a také po zásluze oceňována. Všechny vědecké práce o  něm  se však věnují pouze velice úzké, konkrétní výseči Kubínova života a pokud se zaobírají jeho povahou, spoléhají se výhradě na informace svěřené samotným Kubínem,“ přiblížil  Z. Rubeš.  V roce 2002 vyšla v nakladatelství Baobab  Kubínova kniha „Baba nad čerta“ ve velice zdařilé úpravě. Doktor Rubeš se do ní začetl a zaujala ho natolik, že  se rozhodl o Kubínovi zjistit víc. Navíc hledal téma pro svůj diplomový seminář.  I Kubínův 101 rok dlouhý život  byl  prý  ideální pro to, aby ho použil jako určitý  úhelný  kámen  k  20. století. „Tak jsem  zároveň zjistil, že napřed budu muset lidem upravit to, co se děje se samotným Kubínem. Myslím, že zlomem byla moje první návštěva archivu, kde na mě „bafly“ dokumenty, které jsem vám tady citoval. I když se o nich vědělo, tak stále  zůstávaly mimo zájem ,“ vysvětlil Z. Rubeš na přednášce. Zároveň  posluchače ubezpečil, že se mu  Kubínův styl  psaní od začátku líbil a okouzlení ho nepřešlo ani dnes.

Milovník peněz, kolaborant, antisemita, necitelný otec

kubin-oprava-2 Josef Štefan Kubín měl až patologickou lásku  k  penězům. To dokazuje  jak  korespondence jeho druhé ženy Augusty (první manželku Růženu, s níž měl  tři  syny,  po rozvodu zapíral, vydával se za vdovce ), tak i Kubínovy písemné žádosti, v nichž se např. bezohledně domáhal peněz z majetku komunistickým režimem žalářovaného nakladatele Ladislava Kuncíře.  Z archivních písemných pramenů se lze dozvědět, jak uznávaný spisovatel pod  tíhou  ješitnosti vytěsnil  ze svého života dceru Vlastu, když ji zatklo gestapo a byla odsouzena k tříletému vězení v německém Waldheimu.   Vůči jejímu tragickému osudu se projevil jako sobec: už ho nezajímala, nikdy ji nenapsal ani řádek, nepovzbudil ji, „nedal si své roky kazit“.   Telegram s informací o úmrtí Vlasty v roce 1942 před svou ženou několik dnů záměrně tajil, aby se  matka  nemohla pohřbu osobně zúčastnit. Trnem v oku mu byly peníze, které paní Augusta  po válce dostala, aby  zajistila převezení ostatků  své dcery do vlasti. „Že kupčím se smrtí svého dítěte, jen abych urvala nějaký peníz, urážel mě, naše rodiče, celou rodinu,“ psala Augusta Kubínová mladší sestře. K dalším výsledkům  bádání historika Zdeňka Rubeše si můžete více  přečíst ve druhé části jeho rigorózní práce „Josef Štefan Kubín. Skutky soukromé, skutky veřejné“, kterou  odevzdal  v roce 2008:  http://www.ff.jcu.cz/documents/10832/18904/rigorozni_prace_Rubes.pdf/ef328ae5-e6e5-455e-9a79-754786ab9db4

(red)

Proč Josef Štefan Kubín nemůže být morálním vzorem

29432424265_galerie_06 JIČÍNSKO – Lednová přednáška spolku Jičínská beseda poodkryje temnou stránku života uznávaného jičínského rodáka, spisovatele a sběratele Josefa Štefana Kubína. V pátek 29. ledna od 18 hodin se v Porotním sále Valdštejnského paláce v Jičíně dozvíte, jaký to byl člověk. Pro mnohé to bude velmi nepříjemné překvapení.  „Kubín je právem oslavován jako pilný sběratel lidových vyprávění a uctíván jako spisovatel neopakovatelných povídek, humórek a novel. Tento aspekt Kubínovy osobnosti zůstává provždy nezpochybnitelný. Přednáška však zprostředkuje výsledky dlouholetého a neuvěřitelně pečlivého archivního studia  českého historika PhDr. Zdeňka Rubeše, Ph.D., který se jako vůbec první pokusil na základě dosud nepublikovaných rozsáhlých archivních materiálů sepsat kritickou Kubínovu biografii. Jeho práce není dehonestujícím a modlu bořícím spiskem, nýbrž vysoce erudovanou prací, která si získala všeobecný respekt a uznání vědecké veřejnosti, a kterou lze pokládat za jednu z nejzásadnějších a nejobjevnějších biografických monografií posledních let,“ upozornil předseda Jičínské besedy Pavel Kracík a tím i částečně představil pátečního hosta, kterého se  po dvouletém snažení podařilo pozvat do Jičína.  Těžištěm referátu  Zdeňka  Rubeše  tedy bude ojedinělý vhled do Kubínova soukromého života, do okolností tragické smrti jeho jediné dcery Vlasty, ale také odhalení kořenů Kubínova jednání, které vyústilo v bezohledné vymáhání peněz z majetku komunistickým režimem žalářovaného nakladatele Ladislava Kuncíře.

Více zde: http://www.jicinskabeseda.cz/news/pozvanka-na-lednovou-prednasku/

(red)

Letenka do Íránu byla laciná. To rozhodlo o cíli cesty

titulka ÍRÁN / Jičín –  Proč  se sebrat a odletět do  Íránu (Persie), do nábožensky vyhraněné země s přísným muslimským režimem? Třeba proto, že cena za zpáteční letenku  je právě nebývale levná a že tamější hora Damávand  (podle různých zdrojů  5 610  nebo 5 670 metrů) svou výškou  láká  některé chytlavé ke zdolání. Chytlaví byli tři:  Štěpán a dva Michalové. Dva z Jičína, jeden z Ostravy. „V pět hodin ráno jsme vyšli vzhůru ze čtyř tisíc metrů, v jedenáct hodin jsme byli na vrcholu. Teplota se tam pohybovala  kolem mínus deseti  stupňů, nahoře jsme zůstali zhruba 20 minut. Kvůli mlze nebylo co fotografovat. V Íránu jsme prožili dvanáct dní,  výlet pro jednoho obnášel zhruba 220 euro,“ přibližuje Štěpán. On to byl, kdo na prahu letošního roku přijal výzvu jičínských kamarádů a  uspořádal  malou  cestopisnou přednášku  s  promítáním.

Pivo si vaří sami v domácnostech, alkohol pašují ze zahraničí

Při výstupu na Damávand, neaktivní sopku v pohoří Elborz poblíž pobřeží Kaspického moře bezmála 70  kilometrů od íránského hlavního města Teheránu měla výprava z Čech  štěstí na počasí. Převýšení si Štěpán  předem kompenzoval ibalginem, ale ani tak to nebyla žádná vlídná procházka.  Ve výšce čtyř tisíc metrů  využili velkou ubytovnu s dvaceti až třiceti imgp2732 postelemi,  i  s  jednotlivými pokoji.  Přespávali tam  hlavně místní, Íránci,  pro které je Damávand turistickým magnetem, stejně jako pro Čechy Sněžka.  „V ubytovně si udělali pořádný mejdan. Alkohol se tam sice běžně neprodává, ale místní ho pašují hlavně z Libanonu. Pivo si v Íránu vaří každý doma. Důležitou tamější  komoditou je  med, ale moc mi nechutnal,  je plný  včelího vosku,“ předal cestovatel další zkušenosti.  Když měla trojice z Čech ústřední cíl své íránské cesty  za sebou,  mohla  pokračovat dál do Isfahánu, třetího největšího města po Teheránu a Mašhadu. „Jeli  jsme tam hodiny autobusem  VIP, cestou  jsme vyfasovali mošt a sušenky.  V Isfahánu nás překvapilo, že v dvoukilometrové ulici prodávají jediný druh zboží, například  jen záchodové mísy,  v další ulici  pouze  lustry a tak podobně. Jeden z mých spolucestovatelů, vystudovaný historik připomněl, že ve středověku se  tímto způsobem  ve větších městech běžně obchodovalo.  V  Íránu  to  mají  dosud,“  konstatuje  Štěpán.

Větrné věže, dualistické náboženství, písečné duny i hliněné bludiště

Štěpán si nejvíc užil  tří  setkání s iránskými místy, která v něm zanechala podstatný dojem: hora Damávand, hliněné město Kharanaq a  poušť  Varzaneh.  Pak  následují  prozaičtější milníky cesty, např. obchod Bohemia Krystal, Made in Czech,  obrázky  s  místně oblíbenými koumáky poust Patem a Matem  nebo  butik  s  typicky íránským ženským oblečením v intencích islámu. Město Yazd překvapilo cestovatele z Čech stovkami tzv. badgirů (větrných věží). Tyto „komíny“ dokáží postranními štěrbinami zachytit i slabý vítr a svést ho dolů do domu. Dochází tak k samovolné cirkulaci vzduchu, která je vlastně jakousi jednoduchou klimatizací.  V  Yazdu  stále přežívá i největší komunita Íránců, kteří vyznávají menšinové náboženství:  zoroastriánství. Jeho zakladatelem je prorok  Zarathustra.  Princip tohoto dualistického náboženství spočívá v neustálém boji dobra a zla, světla a tmy. Typickým znakem zoroastriánství je snaha zabránit znečištění hlavních živlů: ohně, země a vody. „Překvapili mě ohromné písečné duny v poušti  Varzaneh. Nemění se,  působí přizračně ,“  rád vzpomíná  Štěpán na další neobvyklé místo  a  v myšlenkách se vrací i ke Kharanaqu, působivému  městu  duchů „uplácanému“ z hlíny. Za hliněnou hradbou se ukrývá bludiště polorozbořených domů, ve kterém by se člověk mohl procházet  celý den.

 S dorozumíváním je to složité. Několik anglických frází a dost !

hlinene „Hallo, my friend! Where are you from? How are you?“ To bylo většinou všechno, co  Češi  od  Íráčanů  slyšeli v anglickém jazyce.  Pak  už  se prý místní  většinou snažili získat  nějaký výdělek a turisty odrat. Trojice Čechů  zaznamenala v obchodní síti i střelhbitou proměnu k tzv. dvojím cenám znevýhodňujícím cizince.  „Chvílemi tam  máte pocit bezmoci, když se třeba potřebujete zorientovat  v další cestě odněkud někam. To je možné snad jen na recepci v hotelu, jinak jsme si vůbec  nerozuměli,“ popisuje jazykovou bariéru Štěpán a doplňuje, že se  však v  zemi cítili bezpečně, protože na  každém kroku  byli přítomni  policisté  se samopaly. Při návštěvě města Yazd  vyfotografoval  hřbitov s náhrobky, kde  zesnulí pohřbeni nejsou. „Je to jen symbolický hřbitov. Podle tradice   odnášejí  pozůstalí své  zesnulé na místo, kam  se nikdo z turistů nemá šanci dostat.  Kosti mrtvých  po  určité  době  očistí  a  kousky textilu,  které  se  z  pohřebních oděvů dochovají,  si vezmou s sebou  domů,“ přibližuje Štěpán. A jeho  příští  cesta do Persie?  „Nepotřebuji se tam vracet,“ přiznává na závěr, ale znovu a rád  se  vrací  ke  třem příjemným záchytným íránským místům, která  mu  vzala  dech.  A  ty  už znáte.

(vaw)


Osamělý chodec našel cestu do jičínské konírny

titulka JIČÍN – Suchou jehlu používal zcela ojedinělým, zvláštním způsobem. Měl pevnou ruku, dokázal bravurně vést linii.  Výstava  Jaroslava  Klápště, uměleckého  solitéra   české malby 2. poloviny 20. století se v tomto týdnu otevírá v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně, kde bude k vidění  do  28. února. Jičínská vernisáž začne ve čtvrtek 21. ledna v  17 hodin v zámecké galerii muzea úvodním slovem Mgr. Lenky Patkové.  Kurátorku výstavy jsme požádali o rozhovor:  (zvuk)

 

Dílo Jaroslava Klápště je pevně spojeno  s rodným Podkrkonoším, ale odráží například také imgp2692 tragický zánik starého Mostu. Umělec se narodil roku 1923 v Záhoří u Semil. Po smrti svého otce žil u svých prarodičů v obci Čikvásky, během gymnaziálních let pak se svou matkou v Turnově. Bezprostředně po maturitě nastoupil na nucené práce na železnici. „Zde se setkal mimo jiné s mladým Bohumilem Hrabalem a také díky němu se rozhodl stát malířem,“ upřesňuje Mgr. Lenka Patková. S koncem druhé světové války nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze do ateliéru prof. Františka Tichého a později prof. Emila Filly. Po ukončení studií a vojenské služby se Jaroslav Klápště vrací do Turnova a na Čikvásky, kde maluje po celý zbytek života. „Základními tématy tvorby Jaroslava Klápště se stala zátiší a krajinomalby. Zlomovou událostí v jeho výtvarném životě byla v polovině 70. let minulého století návštěva starého Mostu,“ uvádí L. Patková. Město bylo tehdy předurčeno k zániku z důvodu důlní činnosti. Právě zde počaly jeho typické vířivé kompozice lidí, předmětů, bortících se domů a křivolakých linií.

(red)