Místo pro vaši tvorbu

Prostituce jest nutnou, usnesli se jičínští před 137 lety

jicinsky-nevestinec-na-vrchach JIČÍN – Prostituce, tedy poskytování sexuálních služeb za úplatu, je stará jako lidstvo samo. I proto se o ní v přeneseném významu slova hovoří jako o „nejstarším řemesle lidstva“. Veřejná moc ve většině zemí se s ní snažila odjakživa vypořádat rozličnými způsoby. Zatímco někde přistupovali k přísné represi, která měla za následek spíš přesun prostituce do ilegality, jinde zvolili cestu jejího podřízení státnímu dozoru (tzv. reglementaci), čímž se zpřehlednilo její poskytování. To byl příklad i východočeského města Jičína.

Zdejší radní se před 137 lety (11. ledna 1879) usnesli na Pravidlech prostituce, v nichž upravili podmínky pro její poskytování. Reagovali tím na skutečnost, jak se nejstarší lidské řemeslo v Jičíně slibně rozvíjelo, k čemuž přispívala i přítomnost vojenské posádky. Někteří představitelé dokonce považovali prostituci ve městě za nutnou a potřebnou. Proto se hned v samém úvodu Pravidel prostituce, které obsahovaly celkem 43 paragrafů, praví: „Prostituce ve větším městě jest sice nutnou, však musí se obmezovati. Jest tedy povinností městského představenstva dbáti o to, aby se syfilitická nemoc v městě nerozmohla. Představenstvo usneslo se na pravidlech, kterými říditi se musí jak majitelé bordelů, tak i přechovávané v nich nevěstky.“ Právní úprava pochopitelně stanovovala i tresty za porušení těchto ustanovení. Městská rada mohla mimo jiné udílet peněžité pokuty, navrhnout zrušení koncese, hrozila i trestním stíháním.

Zajímavé historické poznatky k této problematice nashromáždil a ve své knize „Zločin a trest v českých dějinách“ publikoval jičínský historik Jindřich Francek. Ve své knize Francek uvádí, že již v říjnu 1873 napsalo několik jičínských občanů městské radě, že si na Pražském předměstí pan František Kracík postavil dům, v němž provozuje šenkýřskou živnost. Dále uvedli, že pod svou střechou trpí „ještě jiné odvětví živnosti, které vší mravopočestnosti a slušnému lidskému chování se na příkoř staví, totiž přechovává tam nepřetržitě několik nemravných ženštin, které svým vlastním tělem nedovolený obchod provozují a nejenom svobodné muže a vojsko v mladém věku, nýbrž i dospělé ženaté muže k sobě vábí, je svádí, o počestnost a jmění je připravuje.“ František Kracík tedy oficiálně zřídil v Jičíně nevěstinec, další existovaly přes protesty občanů na Novém Městě.

Během následujících několika let se prostituce významně rozšířila, vedle oficiálních nevěstinců pracovala ženská obsluha i v jiných hostincích. Podle historických pramenců před kasárnami čekávaly na své zákazníky „šlapky“, které uspokojovaly sexuální potřeby vojáků v přírodě nebo ve svých bytech. Městský úřad se pokusil o omezení prostituce tím, že zakázal vyhláškou z konce února 1899 zaměstnávání číšnic v hostincích. Toto rozhodnutí však narazilo na odpor hostinských, kteří opovažovali za zásah do svých živnostenských práv. Navíc ve Starém a Novém jičínském městě se touto vyhláškou neřídili stejně. Zatímco na Starém Městě byly hostince převážně bez číšnic, na Novém Městě byly trpěny. Novoměstští občané se dovolávali spravedlnosti, upozorňovali na ekonomické důsledky činnosti bordelů. Stížnost z 25. března 1910 dle historických pramenů končí slovy: „A naše rodiny, děti a zvláště dívky; ty trpí nejvíce na své dobré pověsti, pokládány jsouc za vyděděnce vší mravnosti – jsou z Nového Města.“

Jičínská městská rada proto v dubnu 1910 znovu řešila tuto problematiku s majiteli nevěstinců, byla uzavřena dohoda o omezení činnosti a přesunutí na jiné, vhodnější místo. K 30. dubnu 1911 byly nevěstince na Novém Městě zrušeny, ale pouze však jen načas. Po zavření těchto podniků se rychle rozvíjela tajná prostituce, což se projevilo ve zvýšení počtu onemocnění venerickými chorobami především mezi vojáky. Proto ani nepřekvapí, že to byli především vojenští lékaři, kteří usilovali o obnovení nevěstinců. Například MUDr. Červinka uvádí koncem roku 1911 ve své lékařské zprávě: „Jak zkušenost učí, prostituce nikdy nemůže být úplně potlačena, a jelikož od prostituce tajné, lékařsky nekontrolované hrozí větší rozšíření nemocí venerických, doporučuji, aby nevěstince byly otevřeny a aby zároveň konán byl přísný dozor policejní za tím účelem, aby tajná, lékařsky nekontrolovaná prostituce byla zamezena.“ Jičínské prostitutky navíc byly pod stálou péčí, navštěvovaly lékaře pravidelně dvakrát týdně, a to v úterý a v pátek.

Konec oficiálně povolené prostituce přišel po první světové válce. Veřejné domy se „přežily“ a byly likvidovány podle zákona o potírání pohlavních nemocí.

Článek byl převzat z webu Štefkův zápisník :  http://stefkuv-zapisnik.webnode.cz/novinky/

 

Napsat komentář

Štefan Kubín, umělec zahleděný do sebe, který měl rád slávu

titulka JIČÍNSKO – Představa  vlídného a rozšafného stoletého dědečka s roztomilou čapkou na hlavě  vzala za své.  Nic  to však nemění na tom, že jičínský  rodák  Josef Štefan Kubín, sběratel, spisovatel a profesor Lepařova gymnázia v Jičíně  dál zůstává nezpochybnitelným uměleckým vzorem. Celkový obrázek o tomto svérázném, i uznávaném umělci  si mohli doplnit účastníci další přednášky, kterou připravil spolek Jičínská beseda. http://zpravyceskyraj.cz/proc-josef-stefan-kubin-nemuze-byt-moralnim-vzorem/

„Na začátku  setkání  s českým historikem Zdeňkem Rubešem  jsem vysvětlil, že nejde o dehonestaci umělce a  výrazné tvůrčí osobnosti Josefa Štefana Kubína, ale o to, abychom o něm získali ucelený obrázek. Je zřejmé, že čím byl starší, tím více se profilovaly negativní stránky jeho povahy. Byl zahleděný do sebe, ješitný, měl rád slávu. Když se s někým nepohodl, tak to bylo navždy, pálil mosty,  konkrétně dokonce  i  určitou část  svého   díla, kterou mu někdo odmítl vydat, “ přiblížil podstatu   přednášky  předseda  Jičínské besedy Pavel Kracík. Ve svém úvodním vstupu dále řekl: (zvuk)

 

PhDr. Zdeněk  Rubeš  se  jako vůbec první pokusil na základě dosud nepublikovaných kubin-oprava rozsáhlých archivních materiálů sepsat kritickou Kubínovu biografii.  „Kubín je oslavován jako pilný sběratel, pečlivý zapisovatel lidové kultury, i jako vlastenec. Jeho činnost je  poměrně dobře popsána  a také po zásluze oceňována. Všechny vědecké práce o  něm  se však věnují pouze velice úzké, konkrétní výseči Kubínova života a pokud se zaobírají jeho povahou, spoléhají se výhradě na informace svěřené samotným Kubínem,“ přiblížil  Z. Rubeš.  V roce 2002 vyšla v nakladatelství Baobab  Kubínova kniha „Baba nad čerta“ ve velice zdařilé úpravě. Doktor Rubeš se do ní začetl a zaujala ho natolik, že  se rozhodl o Kubínovi zjistit víc. Navíc hledal téma pro svůj diplomový seminář.  I Kubínův 101 rok dlouhý život  byl  prý  ideální pro to, aby ho použil jako určitý  úhelný  kámen  k  20. století. „Tak jsem  zároveň zjistil, že napřed budu muset lidem upravit to, co se děje se samotným Kubínem. Myslím, že zlomem byla moje první návštěva archivu, kde na mě „bafly“ dokumenty, které jsem vám tady citoval. I když se o nich vědělo, tak stále  zůstávaly mimo zájem ,“ vysvětlil Z. Rubeš na přednášce. Zároveň  posluchače ubezpečil, že se mu  Kubínův styl  psaní od začátku líbil a okouzlení ho nepřešlo ani dnes.

Milovník peněz, kolaborant, antisemita, necitelný otec

kubin-oprava-2 Josef Štefan Kubín měl až patologickou lásku  k  penězům. To dokazuje  jak  korespondence jeho druhé ženy Augusty (první manželku Růženu, s níž měl  tři  syny,  po rozvodu zapíral, vydával se za vdovce ), tak i Kubínovy písemné žádosti, v nichž se např. bezohledně domáhal peněz z majetku komunistickým režimem žalářovaného nakladatele Ladislava Kuncíře.  Z archivních písemných pramenů se lze dozvědět, jak uznávaný spisovatel pod  tíhou  ješitnosti vytěsnil  ze svého života dceru Vlastu, když ji zatklo gestapo a byla odsouzena k tříletému vězení v německém Waldheimu.   Vůči jejímu tragickému osudu se projevil jako sobec: už ho nezajímala, nikdy ji nenapsal ani řádek, nepovzbudil ji, „nedal si své roky kazit“.   Telegram s informací o úmrtí Vlasty v roce 1942 před svou ženou několik dnů záměrně tajil, aby se  matka  nemohla pohřbu osobně zúčastnit. Trnem v oku mu byly peníze, které paní Augusta  po válce dostala, aby  zajistila převezení ostatků  své dcery do vlasti. „Že kupčím se smrtí svého dítěte, jen abych urvala nějaký peníz, urážel mě, naše rodiče, celou rodinu,“ psala Augusta Kubínová mladší sestře. K dalším výsledkům  bádání historika Zdeňka Rubeše si můžete více  přečíst ve druhé části jeho rigorózní práce „Josef Štefan Kubín. Skutky soukromé, skutky veřejné“, kterou  odevzdal  v roce 2008:  http://www.ff.jcu.cz/documents/10832/18904/rigorozni_prace_Rubes.pdf/ef328ae5-e6e5-455e-9a79-754786ab9db4

(red)

Napsat komentář

Proč Josef Štefan Kubín nemůže být morálním vzorem

29432424265_galerie_06 JIČÍNSKO – Lednová přednáška spolku Jičínská beseda poodkryje temnou stránku života uznávaného jičínského rodáka, spisovatele a sběratele Josefa Štefana Kubína. V pátek 29. ledna od 18 hodin se v Porotním sále Valdštejnského paláce v Jičíně dozvíte, jaký to byl člověk. Pro mnohé to bude velmi nepříjemné překvapení.  „Kubín je právem oslavován jako pilný sběratel lidových vyprávění a uctíván jako spisovatel neopakovatelných povídek, humórek a novel. Tento aspekt Kubínovy osobnosti zůstává provždy nezpochybnitelný. Přednáška však zprostředkuje výsledky dlouholetého a neuvěřitelně pečlivého archivního studia  českého historika PhDr. Zdeňka Rubeše, Ph.D., který se jako vůbec první pokusil na základě dosud nepublikovaných rozsáhlých archivních materiálů sepsat kritickou Kubínovu biografii. Jeho práce není dehonestujícím a modlu bořícím spiskem, nýbrž vysoce erudovanou prací, která si získala všeobecný respekt a uznání vědecké veřejnosti, a kterou lze pokládat za jednu z nejzásadnějších a nejobjevnějších biografických monografií posledních let,“ upozornil předseda Jičínské besedy Pavel Kracík a tím i částečně představil pátečního hosta, kterého se  po dvouletém snažení podařilo pozvat do Jičína.  Těžištěm referátu  Zdeňka  Rubeše  tedy bude ojedinělý vhled do Kubínova soukromého života, do okolností tragické smrti jeho jediné dcery Vlasty, ale také odhalení kořenů Kubínova jednání, které vyústilo v bezohledné vymáhání peněz z majetku komunistickým režimem žalářovaného nakladatele Ladislava Kuncíře.

Více zde: http://www.jicinskabeseda.cz/news/pozvanka-na-lednovou-prednasku/

(red)

Napsat komentář

Letenka do Íránu byla laciná. To rozhodlo o cíli cesty

titulka ÍRÁN / Jičín –  Proč  se sebrat a odletět do  Íránu (Persie), do nábožensky vyhraněné země s přísným muslimským režimem? Třeba proto, že cena za zpáteční letenku  je právě nebývale levná a že tamější hora Damávand  (podle různých zdrojů  5 610  nebo 5 670 metrů) svou výškou  láká  některé chytlavé ke zdolání. Chytlaví byli tři:  Štěpán a dva Michalové. Dva z Jičína, jeden z Ostravy. „V pět hodin ráno jsme vyšli vzhůru ze čtyř tisíc metrů, v jedenáct hodin jsme byli na vrcholu. Teplota se tam pohybovala  kolem mínus deseti  stupňů, nahoře jsme zůstali zhruba 20 minut. Kvůli mlze nebylo co fotografovat. V Íránu jsme prožili dvanáct dní,  výlet pro jednoho obnášel zhruba 220 euro,“ přibližuje Štěpán. On to byl, kdo na prahu letošního roku přijal výzvu jičínských kamarádů a  uspořádal  malou  cestopisnou přednášku  s  promítáním.

Pivo si vaří sami v domácnostech, alkohol pašují ze zahraničí

Při výstupu na Damávand, neaktivní sopku v pohoří Elborz poblíž pobřeží Kaspického moře bezmála 70  kilometrů od íránského hlavního města Teheránu měla výprava z Čech  štěstí na počasí. Převýšení si Štěpán  předem kompenzoval ibalginem, ale ani tak to nebyla žádná vlídná procházka.  Ve výšce čtyř tisíc metrů  využili velkou ubytovnu s dvaceti až třiceti imgp2732 postelemi,  i  s  jednotlivými pokoji.  Přespávali tam  hlavně místní, Íránci,  pro které je Damávand turistickým magnetem, stejně jako pro Čechy Sněžka.  „V ubytovně si udělali pořádný mejdan. Alkohol se tam sice běžně neprodává, ale místní ho pašují hlavně z Libanonu. Pivo si v Íránu vaří každý doma. Důležitou tamější  komoditou je  med, ale moc mi nechutnal,  je plný  včelího vosku,“ předal cestovatel další zkušenosti.  Když měla trojice z Čech ústřední cíl své íránské cesty  za sebou,  mohla  pokračovat dál do Isfahánu, třetího největšího města po Teheránu a Mašhadu. „Jeli  jsme tam hodiny autobusem  VIP, cestou  jsme vyfasovali mošt a sušenky.  V Isfahánu nás překvapilo, že v dvoukilometrové ulici prodávají jediný druh zboží, například  jen záchodové mísy,  v další ulici  pouze  lustry a tak podobně. Jeden z mých spolucestovatelů, vystudovaný historik připomněl, že ve středověku se  tímto způsobem  ve větších městech běžně obchodovalo.  V  Íránu  to  mají  dosud,“  konstatuje  Štěpán.

Větrné věže, dualistické náboženství, písečné duny i hliněné bludiště

Štěpán si nejvíc užil  tří  setkání s iránskými místy, která v něm zanechala podstatný dojem: hora Damávand, hliněné město Kharanaq a  poušť  Varzaneh.  Pak  následují  prozaičtější milníky cesty, např. obchod Bohemia Krystal, Made in Czech,  obrázky  s  místně oblíbenými koumáky poust Patem a Matem  nebo  butik  s  typicky íránským ženským oblečením v intencích islámu. Město Yazd překvapilo cestovatele z Čech stovkami tzv. badgirů (větrných věží). Tyto „komíny“ dokáží postranními štěrbinami zachytit i slabý vítr a svést ho dolů do domu. Dochází tak k samovolné cirkulaci vzduchu, která je vlastně jakousi jednoduchou klimatizací.  V  Yazdu  stále přežívá i největší komunita Íránců, kteří vyznávají menšinové náboženství:  zoroastriánství. Jeho zakladatelem je prorok  Zarathustra.  Princip tohoto dualistického náboženství spočívá v neustálém boji dobra a zla, světla a tmy. Typickým znakem zoroastriánství je snaha zabránit znečištění hlavních živlů: ohně, země a vody. „Překvapili mě ohromné písečné duny v poušti  Varzaneh. Nemění se,  působí přizračně ,“  rád vzpomíná  Štěpán na další neobvyklé místo  a  v myšlenkách se vrací i ke Kharanaqu, působivému  městu  duchů „uplácanému“ z hlíny. Za hliněnou hradbou se ukrývá bludiště polorozbořených domů, ve kterém by se člověk mohl procházet  celý den.

 S dorozumíváním je to složité. Několik anglických frází a dost !

hlinene „Hallo, my friend! Where are you from? How are you?“ To bylo většinou všechno, co  Češi  od  Íráčanů  slyšeli v anglickém jazyce.  Pak  už  se prý místní  většinou snažili získat  nějaký výdělek a turisty odrat. Trojice Čechů  zaznamenala v obchodní síti i střelhbitou proměnu k tzv. dvojím cenám znevýhodňujícím cizince.  „Chvílemi tam  máte pocit bezmoci, když se třeba potřebujete zorientovat  v další cestě odněkud někam. To je možné snad jen na recepci v hotelu, jinak jsme si vůbec  nerozuměli,“ popisuje jazykovou bariéru Štěpán a doplňuje, že se  však v  zemi cítili bezpečně, protože na  každém kroku  byli přítomni  policisté  se samopaly. Při návštěvě města Yazd  vyfotografoval  hřbitov s náhrobky, kde  zesnulí pohřbeni nejsou. „Je to jen symbolický hřbitov. Podle tradice   odnášejí  pozůstalí své  zesnulé na místo, kam  se nikdo z turistů nemá šanci dostat.  Kosti mrtvých  po  určité  době  očistí  a  kousky textilu,  které  se  z  pohřebních oděvů dochovají,  si vezmou s sebou  domů,“ přibližuje Štěpán. A jeho  příští  cesta do Persie?  „Nepotřebuji se tam vracet,“ přiznává na závěr, ale znovu a rád  se  vrací  ke  třem příjemným záchytným íránským místům, která  mu  vzala  dech.  A  ty  už znáte.

(vaw)

Napsat komentář

Osamělý chodec našel cestu do jičínské konírny

titulka JIČÍN – Suchou jehlu používal zcela ojedinělým, zvláštním způsobem. Měl pevnou ruku, dokázal bravurně vést linii.  Výstava  Jaroslava  Klápště, uměleckého  solitéra   české malby 2. poloviny 20. století se v tomto týdnu otevírá v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně, kde bude k vidění  do  28. února. Jičínská vernisáž začne ve čtvrtek 21. ledna v  17 hodin v zámecké galerii muzea úvodním slovem Mgr. Lenky Patkové.  Kurátorku výstavy jsme požádali o rozhovor:  (zvuk)

 

Dílo Jaroslava Klápště je pevně spojeno  s rodným Podkrkonoším, ale odráží například také imgp2692 tragický zánik starého Mostu. Umělec se narodil roku 1923 v Záhoří u Semil. Po smrti svého otce žil u svých prarodičů v obci Čikvásky, během gymnaziálních let pak se svou matkou v Turnově. Bezprostředně po maturitě nastoupil na nucené práce na železnici. „Zde se setkal mimo jiné s mladým Bohumilem Hrabalem a také díky němu se rozhodl stát malířem,“ upřesňuje Mgr. Lenka Patková. S koncem druhé světové války nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze do ateliéru prof. Františka Tichého a později prof. Emila Filly. Po ukončení studií a vojenské služby se Jaroslav Klápště vrací do Turnova a na Čikvásky, kde maluje po celý zbytek života. „Základními tématy tvorby Jaroslava Klápště se stala zátiší a krajinomalby. Zlomovou událostí v jeho výtvarném životě byla v polovině 70. let minulého století návštěva starého Mostu,“ uvádí L. Patková. Město bylo tehdy předurčeno k zániku z důvodu důlní činnosti. Právě zde počaly jeho typické vířivé kompozice lidí, předmětů, bortících se domů a křivolakých linií.

(red)

Napsat komentář

Fotogalerie Jiřího Albrechta: Sváteční Jičín seshora i zezdola

titulka JIČÍN –  Prosincové svátky jsou jen nedaleko vzadu. Jejich atmosféru bez sněhu, i s bílým popraškem  si na několik clon uzmul talentovaný  fotograf Jiří Albrecht z Jičína, který  je členem  Fotoklubu Nová Paka. V minulosti pracoval i  jako fotograf  a  redaktor  v  regionálních novinách. Snímky pro Dobré zprávy jsou zhora  (z Valdické brány v Jičíně ), i sdola, tam, kde město pořídilo novou sváteční výzdobu.

(red)

Napsat komentář

Lidi si toho navymýšlejí, reagoval s oblibou Karel Samšiňák

tataspala SOBOTKA – Na začátku ledna by  RNDr. Karel  Samšiňák  oslavil 93. narozeniny. Čestný občan města Sobotky, kterému byl vlastní specifický humor,  je neodmyslitelně spojen s Šolcovým statkem (Šolcárnou), kde mj. založil galerii.  Pana doktora můžeme směle označit za renesanční osobnost. Kromě profese parazitologa byl znalcem umění, publicistou v oboru přírodovědy, vlastivědy, kunsthistorie a regionální historie, sběratelem a loutkářem. 

První mé kontakty s panem doktorem byly na mediální úrovni : rozhovor při setkání na výstavě ex libris v Jičíně, jehož byl výkonným sběratelem,  k historii Šolcova statku, k básníkovi Václavu Šolcovi, který se na Šolcárně narodil i zemřel, při setkání „pétépáků“ na výroční schůzi, k Mánesově poničené výmalbě solnice (divadla)  na soboteckém náměstí, kterou chtěl K. Samšiňák  vrátit zpátky. Časem došlo i na  parazitologii, na mravence a na roztoče. Při prvních oťukáváních pan doktor žádné velké nadšení neprojevoval, naopak. Chtělo to čas a důvěru. Když jste se nenechali odradit, pak jste přišli na chuť jeho ironii a humoru, s nímž komentoval i svůj život a našli  jste úžasného vypravěče. „Co je to za protivného dědka?“ ptal se jednou můj kolega  v hudební pauze při  živém rozhlasovém  vysílání ze soboteckého náměstí, kam jsem pana Samšiňáka pozvala jako hosta-starousedlíka.  Na konci přenosu bylo  zřejmé, že doktorovo vyprávění  o historické Sobotce moderátora zaujalo, ale k srdci si navzájem nepřirostli.

Když pan Samšiňák přijížděl do Jičína na kontrolní odběry krve „za upíry“, jak říkal, občas se u nás v Koštofránku  stavil na  kafe  a svůj „stále bídnější“ zdravotní stav tam půvabně ironizoval. Ztrácel se nám před očima.  Pak jsem za ním přijela v pozdním jaru roku 2008  a bylo to naposledy. Návštěva, na kterou jsem původně vůbec neměla čas, byla nakonec tou nejdelší.  Ze zvuku  se o ní dozvíte víc:

(vaw)

Napsat komentář

Jemný až plachý „pastor podzemí“ přijel s kytarou a s pokorou

heryan JIČÍN –  K událostem závěrečných dnů loňského roku patřilo setkání se salesiánským řeholníkem a muzikantem, teologem a katolickým knězem Ladislavem Heryánem. Do Jičína  přijel na pozvání karmelitánského knihkupectví. „Je to zajímavý a oblíbený  člověk, který vůbec nevypadá jako duchovní. Miluje rockovou muziku, slouží bohoslužby na rockových festivalech. My tady zároveň chceme představit jeho novou knihu „Země bez obzoru“. Jsou to přepisy  rozhlasových rozhovorů s Ladislavem Heryánem, které do psané  podoby převedl redaktor Petr Vaďura,“ přiblížila Bohunka Korbelářová, vedoucí Karmelitánského knihkupectví U Ignáce v Jičíně.   Ta  také po úvodním hudebním vstupu „rockového“ kněze na setkání požádala,  zda by se mohl účastníkům besedy  představit: (zvuk)

 

Ladislav Heryán s pokorou a upřímností zrekapituloval svůj život, aby pak stejně pokorně a upřímně vedl hovory nad Biblí.  Účastníkům jičínské besedy mj. nastínil svou představu Boha a tuto kapitolu uzavřel vlastní  interpretací písně „Milost“ od své oblíbené kapely U2:  (zvuk)

 

„Náš národ se chová xenofobně. Zažil jsem, jaké je to být uprchlíkem a myslím si, že matkou všeho zla je neznalost,“ odpověděl na otázku Dobrých zpráv  s lehkým ostravským přízvukem salesiánský řeholník Ladislav Heryán:  (zvuk) 

 

„Lidskost a solidarita mají smysl,“ apeloval Ladislav Heryán  na závěr svého vyjádření k současné imigrační vlně a tuto kapitolu doplnil písní Johna Lennona a Paula McCartneyho „Let It Be“. (zvuk)

 

(vaw)

Napsat komentář

Byl to rok úspěšných fotografů z Nové Paky a okolí

paprsky NOVOPACKO –  Fotoklub Městského kulturního střediska v Nové Pace zrekapituloval svůj letošní rok.  K největší události, do které je zapojeno nejvíce členů klubu, patří mapový okruh Český ráj. Je to soubor 20 fotografií, které putují mezi fotokluby  a  ty  je navzájem hodnotí. Letos byl pořadatelem Fotoklub PCW Praha, který také v celkovém hodnocení zvítězil. Druhý skončil Fotoklub Balvan Jablonec  nad Nisou. Třetí příčka již druhý rok po sobě patřila Fotoklubu MKS Nová Paka. Nejlépe se umístil  Josef Festa se snímkem „Jablko imaginace“, Jakub Müller s fotografií „Mezi světy“, Miroslav Suchánek „S prvními paprsky“ a Radek Valtera „V zemi pána prstenů“. Opět mj. nechybělo ani setkání před prázdninami v Novopackých sklepech, kde se vše točí kolem fotografování. „Letos poprvé se novopačtí fotografové zúčastnili 37. ročníku fotosoutěže TSTTT 2015,  která se konala v Uherském Hradišti. Pořadatelům bylo zasláno 471 fotografií od 55 jdeme dom autorů,“ informoval Jiří Albrecht z Jičína, který  za snímek „Jdeme domů“ získal  třetí cenu v kategorii „Člověk a životní prostředí“. Do výstavní kolekce 110 fotografií se dostaly i  snímky dalších novopackých fotografů:  Lukáše Hejtmana, Mezi světy Miroslava Suchánka a Jiřího Tejchmana. „Po fotografických prázdninách přišel čas na výběr snímků do již  55. ročníku  MO Český ráj. Sešlo se na 90 fotografií a vybíralo se anonymně. Každý člen přiděloval body a nejlépe hodnocené  snímky se dostaly do kolekce. Tradiční je také Svatováclavský plenér, který se letos uskutečnil od 26. září do 3. října a  k němuž napsal komentář  Vláďa Herbrych,“ dodal J. Albrecht.   „Přes hladiny Třeboňska tam kde Kanada je Česká“. Členská výstava se koná od 16. ledna v Malém sále Městského kulturního střediska v Nové Pace, další by se měla uskutečnit v  květnu na zámku ve Sloupně.

Níže připojujeme komentář V. Herbrycha: „Přes hladiny Třeboňska tam kde Kanada je Česká“.

(red)

Celý příspěvek →

Napsat komentář

Osud Valdštejnské ložie před dvaceti lety? Valdštejnland

titl JIČÍN / Český ráj   –  Valdštejnské stavby u  Jičína zažívají  postupnou renesanci  se zjevnou snahou  vyhovět historickému  duchu památky.  Odpovídá tomu revitalizace budov, obnova střech a fasád Čestného dvora a lodžie  či obvodových  terasních  zdí v Libosadu.  Raně barokní areál v Sedličkách, který nechal v letech 1627-1632 stavět vévoda Albrecht z Valdštejna po italském vzoru, ožívá  v  posledních letech  koncerty, představeními, přednáškami,  workshopy se zaměřením na  autorské akce, při kterých pořadatelé využívají prostory a  atmosféru výjimečného místa včetně Libosadu a obory.  Líbí se tam  turistům, náhodným návštěvníkům i svatebčanům. Všechno však mohlo být jinak:  s lanovkou, s  historizujícími atrakcemi, s  košatým zábavním parkem, jenž  by  údajně znásobil cestovní ruch v regionu, zejména v Jičínské kotlině. Starost o chátrající památku, která byla v devadesátých letech minulého století v havarijním stavu,  by  se  tak za symbolickou korunu příhodně přesunula z města na záhadného německého podnikatele H. Klingera, který  nedlouho po Sametové revoluci  očaroval   tehdejší radnici svou  vizí  Valdštejnlandu.  Tuto falešně nadějnou dobu připomíná i dokument České televize z roku 1996:  https://www.youtube.com/watch?v=wkcPcjP0k-I&feature=youtu.be

(red)

Napsat komentář