PRAHA/JIČÍN –  Moje vzpomínka na Listopad 89 musí nutně začínat jarem 1986. Sloužil jsem tehdy komunistickému režimu na Správě vojenských soudů v Praze nedaleko zastávky Hradčanská. Zástupcem velitele byl postarší, věčně opilý, ale velice bystrý plukovník. Přicházel do služby kolem desáté již značně podroušen a v kožené brašně mu cinkaly lahváče.

Měli jsme ho rádi. Byl opravdu chytrý a nikdy na nás neřval. Občas k nám otcovsky promlouval. Někdy počátkem šestaosmdesátého roku se zastavil u mého dozorčího stolečku a pronesl: „Kluci, to co dělá ten Gorbačov v Rusku, to je konec socialismu. To je konec celýho socialistickýho tábora. Zakazovat Rusům chlastat, to nemůže dobře dopadnout. Dejte na mě.“ Pozorovali jsme ho a trochu ironicky se posmívali: „Jasně náčelníku, to je jasný, je to prostě konec“. Zahleděl se na nás svýma unavenýma očima a pronesl: „Vzpomeňte si na mě.“

Vzpomněl jsem si na něj mnohokrát.

Když jsem z tohoto polovězení vypadl, vůbec jsem neměl pocit, že se socialismus hroutí. Den před památnou demonstrací jsem pobýval v Praze a večer u kamaráda potkal jeho přátele z NDR, kterým svítili oči radostí a vodkou. Neustále nás přesvědčovali, že bolševik za pár týdnů padne. Smutně jsme na ně hleděli, popíjeli vodku a přemýšleli, jestli bude možné do čtyř let cestovat po Evropě. Na Albertov jsem nešel, protože mě byla nějaká svazácká akce úplně ukradená. Disent plánoval mohutnou demonstraci na desátého prosince, kdy se slavil Mezinárodní den lidských práv. V klidu jsem tedy odjel do Jičína a pustil si, jako každý večer v devět hodin Hlas Ameriky. Hovořil o studentské demonstraci a brutálním zásahu esenbáků. Nechalo mě to klidným, mlátili nás na každé demonstraci, tak proč by zrovna tahle měla být výjimkou.

Kupodivu se přes víkend situace neuklidnila a začínala vypadat nadějně. Někdy v úterý mi zavolal kamarád Josef Novotný, se kterým jsme si hráli v našem městečku na samizdatovou edici NOS (Novotný Schovánek) a žádal mě, ať okamžitě přijdu na ekonomku, že vyhlašují stávku. Odpověděl jsem mu: „Josko, ty vole, zavřou nás.“ Odvětil: „Mně už je to jedno, já na to seru“.

Na tuto revoluční výzvu jsem se tedy přemístil na střední ekonomickou školu, kde na největší chodbě stál na židli nejoblíbenější profesor školy, před sebou skoro všechny studenty, kteří na něj obdivně hleděli. „Chcete stávkovat? Chceme. A jaký máte požadavky?“ Nastalo dlouhé a trapné ticho, to že by stávkující měli mít nějaké požadavky, do té doby nikoho nenapadlo. V předních řadách stála obdivovatelka pana profesora: „Pane profesore, vymyslete to za nás.“ To už jsem se začínal smát.

„Chcete cestovat po světě?“

„Chcemé.“

„Chcete se učit cizí jazyky?“

„Chcemé.“¨

„Chcete aby skončila cenzura?“

„Chcemé.“

„Tak to tady sepíšeme a já ty požadavky odnesu panu řediteli s poznámkou, že dokud je nesplní, budeme stávkovat.“ Začínala mi být ta revoluce nějaké podezřelá, ale to byl jenom začátek.

Ustavilo se Občanské fórum v Jičíně. Do čela bezpečnostní komise se bleskurychle prosmýknul agent Státní bezpečnosti. Na mně zbylo vyhledávání nasazených telefonních odposlechů. Měl jsem elektroprůmyslovku. Odposlechy jsme sice neobjevili, neboť je estébáci stihli z centrální kabelovny včas odstranit, za to jsme na základě udání jednoho bystrého občana objevili tajný rozvod všech telefonů okresního soudu, kam chodili příslušníci Státní bezpečnosti poslouchat soudruhy soudce a prokurátory. Důvěra je totiž krásná věc, ale prověřovat se musí.

Přivedl jsem celou komisi, ve které byli i příslušníci Sboru národní bezpečnosti, do místnosti s pozemkovými knihami a otevřel jim paralelní rozvod telefonních linek, který nebyl na plánu. Můj návrh, aby se z oťapkaného plechového krytu sejmuly otisky prstů a porovnaly s otisky pracovníků Státní bezpečnosti, vzbudil všeobecné zděšení. Soudruh uniformovaný příslušník, který tam chudák stál a klepal se, jak to od estébáků slízne, slabě špitl: „A nestačilo by to zavařit? Já bych to zařídil.“ Všem se ulevilo, že máme tuhle lapálii za sebou a můžeme se vydat na jednání, kde nás očekával zástupce předsedy Okresního národního výboru, jehož jméno jsem už zapomněl.

Tou dobou se po Jičíně začaly objevovat prorežimní letáky s nadpisy „Kdo je Václav Havel“ a „Kdo je Václav Malý“, podepsané „informovaní občané“. Až později jsem zjistil, že je ve sklepě u nás na sídlišti tiskl příslušník Státní bezpečnosti Zdeněk Horák. Stoupali jsme po schodišti do prvního patra okresního úřadu a v mezipatře v zamčené vitríně spatřili oba výše zmíněné letáky.

Než začalo jednání, vzal jsem si slovo a optal se pana místopředsedy, který nás vyzval ke korektnímu a klidnému jednání, protože přeci „nejsme jako oni“, kdo do vitrínky pověsil ty dva pomlouvačné letáky. Odpověděl, že to netuší, ale dá to zjistit. Položil jsem tedy druhou záludnou otázku, kdo má od té skříňky klíče. Po chvíli ticha odpověděl: „Já, až tady skončíme, tak to sundám.“

Na náměstí Klementa Gottwalda se pravidelně scházeli z letargie probuzení občané a naslouchali hercům z Prahy. „Kdybych věděl, jak zasáhne bezpečnost proti našim dětem, nikdy bych nesouhlasil s rolí majora Zemana.“ Celé náměstí začalo skandovat: „Ať žije Brabec, ať žije Brabec.“ Bratr mé ženy špatně rozuměl a křičel: „Ať žije Adamec.“ Každýmu to bylo jedno.

Dále už revoluce probíhala hladce. Komunističtí funkcionáři mizeli ze svých funkcí na základě jakýchsi papírů z Prahy a na zasedání Občanského fóra jezdil dohlížet Josef Wágner, který chytal žirafy v Africe a žádného příslušníka komunistické tajné služby nikdy neviděl. Postupně se frekvence zasedání „ofčáků“ snižovala. Ti bystřejší zamířili do parlamentu a jiných uvolněných funkcí a ostatní to přestávalo bavit.

Někdy na jaře devadesátého roku jsem přišel za svým známým, který obsadil v našem městečku poměrně významnou funkci a přinesl mu materiály Antikomunistické aliance, ve kterých byl Jaromír Nohavica označen za agenta Státní bezpečnosti. Okamžitě odhalil, že jde o provokaci a prohlásil, že s tím nechce nic mít. Seděl jsem v rozlehlé komunistické kanceláři a povídám. „Slávku, tys tady měl myslím video? Jo měl, ale bylo tady k ničemu, tak jsem si ho půjčil domů.“ Pochopil jsem, že je revoluce ztracena.

Příspěvek zveřejňujeme s laskavým svolením autora Radka Schovánka z webu Echo24.cz