HRADEC KRÁLOVÉ / Mlýnec u Kopidlna – Při stěhování se mi dostaly do ruky staré fotografie z doby mého dětství. Nevypadly nijak zdravě. Zežloutlé, různě zprohýbané a místy i na ploše poškozené. Pár jsem si jich naskenoval do počítače a vzal si je s sebou do Hradce. Jednu z nich jsem použil k úpravě při výuce úprav digitální fotografie, v rámci školení seniorů v PC dovednostech, na ZŠ Bezručova ul., které vedl p. uč. Zd. Kober, se svými milými žákovskými asistenty. Dovoluji si předložit veřejnosti tuto upravenou fotografii a přidám k ní pár osobních vzpomínek na dobu jejího vzniku.
Nevím, jestli je to důležité, ale pro ty zvědavější čtenáře blogu doplním, že fotografie vznikla o Vánocích v roce 1955, u mé „hradecké“ babičky, kde jsme se na Štědrý den všichni z Hradce scházeli, abychom se nejen podarovali, ale také si zavzpomínali si a společně se vyfotografovali. Vznikl tak dokument, který je v naší rodině předáván z generace na generaci, jako věrná vzpomínka na naše nejbližší, kteří už dávno nežijí. Je to poslední fotografie, kdy byla naše rodina ještě úplná. Již o 4 měsíce později moje maminka zemřela. Stojí druhá zleva, vedle mého tatínka. Z druhé strany, zcela vlevo stojím já, tehdy 10tiletý. Před námi je moje 7miletá sestra Evička. Vedle ní je sestřenice Liduška, pak již zmíněná babička, se svým manželem, mým „hradeckým“ dědečkem. Ten je na této fotce také vyfotografován naposled, protože o půl roku později zemřel. Vzadu ještě chybí jmenovat sestřenici Jiřinku, její maminku a zároveň moji tetu Boženku a úplně vpravo stojí strýc Emil, autor fotografie. Jak je to možné?
On fotku nejen vytvořil, ale současně zorganizoval vše k tomu, aby vznikla. A to byl tenkrát velký obřad a jeden z vrcholů Štědrého večera. U svého aparátu tenkrát neměl samospoušť a ani blesk tehdy ještě u běžných aparátů nebyl. A tak nás za světla seřadil, pak na smeták špendlíkem připevnil sáček s magnéziem, s dlouhým proužkem papíru. Zhasl, otevřel závěrku fotoaparátu, proužek sirkou zapálil a potmě se vklínil na kraj naší skupinky. Čekalo se několik sekund, než se plamen dostal k sáčku s magnéziem a to chytlo. Následovalo na několik sekund oslnivé světlo. Když zhaslo, potmě strýc zavřel závěrku fotoaparátu a znovu rozsvítil. Málem jsme na sebe neviděli, kolik bylo v místnosti kouře a my se tam chvíli dusili smradem. Ihned se muselo větrat. Kouře tam bylo tolik proto, že se mu prvý pokus nezdařil, když při přebíhání ve tmě zakopl o smeták, který spadl na zem. Magnézium tak vzplálo předčasně a na zemi, štěstí, že tam nebyl koberec, ale staré linoleum. Celý proces se tak musel po chvíli znovu opakovat, tentokrát úspěšně.
Další roky jsme strýce přemlouvali, aby fotografování raději z programu večera vynechal, protože jsme se báli nejen o jeho, ale i o svůj život. Z mého vyprávění je vidět, jak technika za posledních 60 let pokročila. Přesto i dnes, díky strýcově odvaze, máme nenahraditelný dokument, který v naší rodině rodinným pokladem. Z dospělých zachycených na fotce už nikdo nežije. A my, tenkrát malé děti, jsme všichni už důchodci. V duchu rodinné tradice se o Vánocích scházíme a mimo jiné vzpomínáme na společné Vánoce před 60 ti lety a divadlo, které nám předváděl se svým fotoaparátem strýček Emil. A že se dá na fotku stále dobře koukat, to je zásluha školení, kterého jsem se před Vánocemi jako posluchač účastnil. Poděkování patří panu učiteli a jeho nadaným mladým svěřencům. Snad si i oni po nějaké době vzpomenou, čeho se aktivně účastnili a pomáhali nám, technickým nedoukům, alespoň něco ze současných vymožeností fotografování ovládnout.
Na konec ještě ta původní, neupravená fotografie. Rozdíl je patrný na prvý pohled. Máte-li chuť a odvahu, přihlaste se do jarního cyklu školní na počítačích pro seniory, kde Vás naučí, jak pracovat a oživovat takové rodinné poklady.
Olda Suchoradský
