JIČÍN – Druhé doplněné vydání knihy jičínského badatele Vladimíra Úlehly o Doře, dceři Boženy Němcové bude uvedeno 21. ledna od 18 hodin v sále Knihovny Václava Čtvrtka. K vydání publikace přispělo město Jičín. Prvním vydáním knihy autor své pátrání po životě samotářské ženy zcela neuzavřel. Nacházel další zdroje informací, které mu před několika lety unikly a výsledek své práce nyní představí. K motivaci pro své bádání V. Úlehla mj. řekl: (zvuk)
(vaw)
Místnost plná kouře
Uvařil jsem si kávu
a utopil jsem v ní
dvě kostky cukru,
i přes to, že žadonily o milost,
pak jsem lamentoval
nad situací dnešní společnosti
a v obou případech
jsem si připadal velice krutý.
Kafe bylo trpké
stejně jako vzpomínka
na staré časy.
Prošel jsem dveřmi
jakoby branou do jiné dimenze,
ale bylo to asi jenom tím
že celá ta další místnost
byla zaplněná kouřem
z levných cigaret,
i když všude na stěnách
bylo červeným písmem
napsáno:
,,RAUCHEN VERBOTEN!“
Zřejmě ale v tomhle světě,
v tomto časoprostoru,
v této zemi,
na tomto místě
neuměl nikdo německy
a to mi lichotilo
Většina lidí v té místnosti
mi nevěnovala pozornost,
až na jednu dívku,
mluvící francouzsky.
Její agrese, kterou
vypouštěla do slov jako
adrenalin když na mě kričela
mě fascinovala
a zároveň rozhněvala
do nepříčetnosti,
jelikož stejně jako německy,
neumím ani francouzsky.
Řval jsem na ní tedy také.
Nadával jsem,
urážel jsem jí.
Náhle
se rozplynula
v kouř
vonící
jako
cigarety
francouzské značky Gitanes.
A moje káva vychladla,
voda se vypařila
a cukr se zformoval
zpátky do kostek
a potutelně se na mě usmíval,
mezitím, co jsem si zapaloval cigaretu
a stále neměnil svůj názor
na situaci dnešní společnosti.
JIČÍNSKO – Letošní Cenu Akademie věd České republiky v oblasti humanitních a společenských věd získala Mgr. Eva Chodějovská (nar. 1981), odborná pracovnice a kurátorka mapové sbírky Historického ústavu Akademie věd ČR za „Historický atlas měst České republiky- svazek č. 24: Praha-Smíchov. Eva Chodějovská (Bílková) absolvovala Lepařovo gymnázium v Jičíně, vyrůstala ve Starých Hradech na Jičínsku a Dobrým zprávám poskytla rozhovor, který zároveň rekapituluje jednu z významných událostí letošního roku, jenž se vztahuje k regionu. Uslyšíte mj. o nenápadném, avšak důležitém intelektuálním zrání venkovského děvčete na zámku Staré Hrady. Rozhovor, který otevřeme vztahem Evy k regionu, ovlivnilo také datum natáčení: sešli jsme se totiž 17. listopadu letošního roku. (poslechněte si zvuk)
Před vstupem do nového roku děkujeme Mgr. Evě Chodějovské za rozhovor, ale také za skvělou reprezentaci rodného města a kraje. S přední odbornicí, která se s nadšením, ale i profesionalitou sobě vlastní zabývá problematikou historické geografie, se rozloučíme jejím profesním krédem: „Nemá smysl publikovat nepromyšlené věci. Neměli bychom dávat práci z ruky dřív než bude „dokonalá“. Pochopitelně, že dokonalá nebude nikdy, ale jde mi o můj pocit z díla, snažím se o to, abych s ním byla vnitřně spokojená, abych odevzdávala jen poctivě udělanou práci. A tomu musím samozřejmě, něco obětovat ,“ dodala mladá oceněná odbornice v závěru rozhovoru pro Dobré zprávy. Připomeňme ještě jednou, že vyrůstala na Jičínsku a své vědění začala prohlubovat právě tam.
(vaw)
JIČÍN – Už to sice není novinka, ale spíš událost podzimu, přesto ji rádi připomínáme v kontextu s rekapitulací zajímavých počinů letošního roku. Jičínská thrash crossover kapela Braindead vydala debutové EP Against The Magnets a k němu natočila i nový videoklip, který si můžete prohlédnout na tomto odkazu https://www.youtube.com/watch?v=ncGVpRNaRMY
Kdy byla vaše skupina založena, proč zrovna tenhle název, co znamená a co bylo
prvotním impulsem pro její vznik?
Bylo to v létě 2011 a inspirací pro název se stal béčkový horor Petera Jacksona – Braindead.
Představte jednotlivé členy – věk, zda již někde hráli a jak dlouho hrají na svůj nástroj?
Obsazení se první dva roky formovalo a členové se trochu měnili, až se to dostalo do současné podoby, ve které jsme už rok a konečně všechno šlape tak jak má:
Tadeáš Pitthard, 26 let – kytara, na kytaru 3 roky, předtím hrál na basu v kapelách Ashtray, Flushinet, Střechy legality a Je tma
Tomáš Kudrnáč, 24 let – zpěv, 3 roky
Jan Procházka – 24 let, basa, 3 roky, předtím hrál v kapele Sativa Indica
Karel Kužílek, 44 let – bicí, 1 rok
Za jakých podmínek jste nahrávku pořídili, jak jste s ní spokojeni, jaký náklad jste od nahrávky pořídili, jak jde zatím na odbyt, jaká je cena?
Naše debutové EP Against the Magnets jsme nahrávali ve studiu Smaragd Records. Pro nás všechny to byla první zkušenost ve studiu a s Olinovým přístupem, průběhem nahrávání a výsledkem jsme určitě spokojeni. Náklad 150ks CD nám zařídil Rowdies s jeho Maximed Records, 50 kusů si vzal k sobě na shop, údajně už se něco prodalo a my už jsme jich na akcích taky pár udali a rozdali kámošům. Cena je kilo.
Texty – proč jste rozhodli zpívat anglicky, kdo je autorem slov, jaká témata volíte?
Tomáš: Už před začátkem působení v Braindead jsem nikdy moc neposlouchal česky zpívající metalový, nebo hardcorový kapely. Čeština mi v těchto žánrech prostě většinou kazí celkový dojem a je pro mě v metalu přednější jak zpěv zní, než abych potřeboval lidem něco vykládat. Mnohdy daleko víc řekne forma a způsob podání, než samotný slova. Takže i přes to, že nejsem žádný excelentní angličtinář, jsem se vydal touhle cestou. Témata jsou často základní společenský problémy, ale rozhodně se v tom nějak neutápíme a odlehčujeme to hlubomyslnýma party songama.
Kdo je autorem loga, obalu, webu – jakou důležitost těmto grafickým věcem přisuzujete?
Logo nám vytvořil náš kámoš Dadoch z kapely Abraham. Vzniklo to vlastně tak, že udělal plakát na naší společnou Poprach minitour a použil tam mozek ve tvaru granátu, což nám přišlo naprosto parádní a výstižný pro nás, takže jsme ho zneužili, aby nám z toho udělal rovnou logo. No a pro obal jsme měli vizi, kterou nám ztvárnil Honza Erben z Exorcizphobia, za což mu moc děkujeme, lepší obal pro debut jsme si nemohli přát. Ten obal jsme řešili celkem dost, protože je pro nás výřečnější než třeba ty texty.
Které kapely patří mezi vaše vzory/zdroje inspirace?
Municipal Waste a RATM, to je asi nejvýstižnější dvojice kapel, mezi který to naším crossover žánrem střílíme. Jinak inspirací a zdrojů je samozřejmě všude mraky, důležitý je ale pro nás udělat si to po svým.
Posílali jste nahrávku na firmy, případně na které, jaká byla/nebyla odezva?
Na to je asi ještě brzo, uvidíme jak dopadne další nahrávání, které bychom chtěli uskutečnit tuto zimu.
Kolik máte za sebou koncertů a který považujete za nejpovedenější?
V současné sestavě jsme stihli za tento rok něco okolo 25 a dohromady to bude k 60. Povedených bylo spoustu :D.
Máte ambice ukázat se v zahraničí?
Hráli jsme už třikrát v Německu, ale vždycky to bylo spojený s afterparty BMX akcí, k týhle
komunitě máme hodně blízko. Vyrazit na tour do zahraničí by bylo určitě super, tak uvidíme, jestli se nám podaří v dohledné době něco uspořádat.
Plány do budoucna…
Právě za sebou máme natáčení prvního klipu k songu Against The Magnets, který jsme si užili, takže teď netrpělivě očekávám,e jak se s tím naloží ve střižně. V plánech je hrát, jezdit, tvořit, ale hlavně bavit se tím a nenechat se stáhnout magnetama.
Za zdroj rozhovoru Dobré zprávy děkují www.fobiazine.net , konkrétně pak autorovi Petru Kolářovi (Peťanovi) !
JIČÍN – Pražský jičíňan Jan Nožička otevře v úterý 2. prosince v jičínském biografu Český ráj „Výstavy na turné“. Po Praze, Hradci Králové a Náchodu je to páté zastavení z fotek pořízených na rockových koncertech. Vernisáž začne v 18.30 hodin. Co o autorovi víme? Třeba to, že se narodil 20. května v Jičíně, fotografuje od roku 2005, v roce 2007 si pořídil první zrcadlovku. Rok 2008 byl pro něj dalším velkým zlomem, rozhodl se, že ukončí jičínskou průmyslovku, která pro něj nebyla to pravé „ořechové“ a začne dělat to, co ho opravdu baví: fotografování. Přihlásil se na Střední odborné učiliště v oboru fotograf v Hradci Králové. Díky škole začal „koketovat“ s kinofilmem. V dubnu 2010 se zapojil do mezinárodního projektu Week Of Life, kde se o pár měsíců později – stal mistrem tohoto projektu a již posedmé i výběrem redakce. V roce 2011 zvítězil v klání Fotoakademie.cz a obsadil druhou příčku v soutěži Fotograf Roku – kategorie junioři. V červnu 2011 se vyučil fotografem v Hradci Králové. Od roku 2011 se více věnuje koncertní a reportážní fotografií. V dubnu 2014 již po čtvrté vyhrává na Fotoakadamii.cz. Od listopadu 2013 rozšiřuje své zkušenosti ve firmě 2N a.s. „Za zasvěcení do tajů fotografování touto cestou děkuji svému strejdovi,“ dodává Honza.
(red)
JIČÍN – Před sto lety, na prahu světové války, zemřela v Jičíně básnířka a spisovatelka Irma Geisslová, autorka melancholické poezie, ale také příběhů z prostředí železnice a několika knih pro děti. Geisslová se narodila v Uhrách, žila v Budapešti, ve Vídni i v Praze, druhou polovinu života však prožila v Jičíně, se kterým je dodnes právem spojována. Letošní sté výročí úmrtí slavné básnířky bylo v Jičíně připomenuto hned několikrát, přesto jsme se rozhodli k tomuto tématu vrátit, a to z velmi podstatného důvodu. Podařilo se nám totiž oslovit dva významné české literární historiky, kteří se v současné době osobností a dílem Irmy Geisslové zabývají. Naše pozvání na listopadové setkání Jičínské besedy přijali Mgr. Martin Hrdina, Ph.D. z Ústavu pro českou literaturu AV ČR a PhDr. Dita Křišťanová, Ph.D. z Literární akademie.
Vedle životních osudů a literární tvorby Irmy Geisslové se naši přednášející rozhodli položit hlavní důraz svého příspěvku na autorčino spojení s Jičínskem. Připomenou nám, kde a jak Geisslová v Jičíně žila, jak smýšlela o jeho obyvatelích, a především jak Jičín a jeho okolí vstupovaly do jejího díla: která místa upoutala pozornost melancholické básnířky, které historické postavy a příběhy spjaté s Jičínskem ožily v její tvorbě. A pokusí se zodpovědět i otázku, zda Irma Geisslová nalezla ve zdejším kraji nakonec klid pro svou duši, zmítanou běsy. Ať už patříte mezi milovníky literatury, nebo se zajímáte o regionální historii, neměli byste si nechat ujít jedinečnou přednášku „Irma Geisslová a Jičínsko“, která zazní v pátek 28. listopadu 2014 v 18:00 hod. v Porotním sále jičínského zámku. Těšíme se na setkání s Vámi.
Za Jičínskou besedu Pavel Kracík
JIČÍN/ Praha – Autorský tým, k němuž patří i Eva Chodějovská z Jičína, vydal v Nakladatelství Lidové noviny a ve spolupráci s Národní galerií v Praze dvousvazkové poutavé vyprávění o cestě, která byla zlomovým momentem v životě jednoho z nejvlivnějších a nejbohatších mužů českého království přelomu 17. a 18. století – hraběte Heřmana Jakuba Černína z Chudenic. Pokud je vám příjmení šlechtice povědomé, vítejte i v našem regionu! Pohnutky ke vzniku knihy, podstatu dobových kavalírských cest, i využití deníkových záznamů Heřmana Jakuba k rekapitulaci trasy přiblížila Eva Chodějovská: (poslechněte si zvuk)
Autoři touto knihou zároveň boří i některá klišé. Podle Evy Chodějovské se např. stále dětem ve školách vštěpuje to, že pobělohorská šlechta komunikovala především německy… Běžně toti mluvila česky. To se však zjevně v osnovách dosud neujalo: (zvuk)
Dodatek ke knihám: Dvacetiletý Heřman Jakub podnikl v letech 1678–1682, tak jako jiní mladíci
jeho stavu a věku, kavalírskou cestu po Evropě. Jeho putování bylo výjimečné svou délkou trvání i vzdáleností, kterou cestovatel společně se svým doprovodem urazil, finanční náročností a především tím, že si během cesty psal deník, který se dodnes dochoval. Zápisky si vedl vždy v jazyce té země, kde se právě nacházel. První díl knihy zasazuje Černínovu cestu do časového, prostorového i kulturního kontextu barokní Evropy. Autoři podrobným popisem rodinného zázemí hraběte, cestovatelské každodennosti i navštívených zemí a měst za pomoci pečlivě vybraných dobových ilustrací načrtávají kulisy, v nichž se cesta odehrála. Ve druhém svazku je čtenáři předložen úplný text deníku formou zrcadlové kritické edice – v německém, italském, francouzském a španělském originále a paralelně v českém překladu.
Pohnuté události závěru Černínova putování dovolily knihu koncipovat – při zachování všech nároků na vědeckou publikaci – jako napínavé vyprávění, které osloví jak odbornou veřejnost, tak čtenáře se zájmem o historii. „Byla to ohromná zkušenost, protože jsem měla příležitost se empiricky seznámit s daným prostředím. To je také důvod, proč ráda a poměrně hodně cestuji. Mohu si prohlédnout fotky a přečíst mnohé o dané zemi či místě, ale ta zkušenost, kdy tam člověk stojí a sám se dívá, je nepřenosná,“ svěřila na závěr historická geografka Eva Chodějovská, která čerstvě obhájila svůj doktorský titul.
(vaw)
PRAHA/JIČÍN – Moje vzpomínka na Listopad 89 musí nutně začínat jarem 1986. Sloužil jsem tehdy komunistickému režimu na Správě vojenských soudů v Praze nedaleko zastávky Hradčanská. Zástupcem velitele byl postarší, věčně opilý, ale velice bystrý plukovník. Přicházel do služby kolem desáté již značně podroušen a v kožené brašně mu cinkaly lahváče.
Měli jsme ho rádi. Byl opravdu chytrý a nikdy na nás neřval. Občas k nám otcovsky promlouval. Někdy počátkem šestaosmdesátého roku se zastavil u mého dozorčího stolečku a pronesl: „Kluci, to co dělá ten Gorbačov v Rusku, to je konec socialismu. To je konec celýho socialistickýho tábora. Zakazovat Rusům chlastat, to nemůže dobře dopadnout. Dejte na mě.“ Pozorovali jsme ho a trochu ironicky se posmívali: „Jasně náčelníku, to je jasný, je to prostě konec“. Zahleděl se na nás svýma unavenýma očima a pronesl: „Vzpomeňte si na mě.“
Vzpomněl jsem si na něj mnohokrát.
Když jsem z tohoto polovězení vypadl, vůbec jsem neměl pocit, že se socialismus hroutí. Den před památnou demonstrací jsem pobýval v Praze a večer u kamaráda potkal jeho přátele z NDR, kterým svítili oči radostí a vodkou. Neustále nás přesvědčovali, že bolševik za pár týdnů padne. Smutně jsme na ně hleděli, popíjeli vodku a přemýšleli, jestli bude možné do čtyř let cestovat po Evropě. Na Albertov jsem nešel, protože mě byla nějaká svazácká akce úplně ukradená. Disent plánoval mohutnou demonstraci na desátého prosince, kdy se slavil Mezinárodní den lidských práv. V klidu jsem tedy odjel do Jičína a pustil si, jako každý večer v devět hodin Hlas Ameriky. Hovořil o studentské demonstraci a brutálním zásahu esenbáků. Nechalo mě to klidným, mlátili nás na každé demonstraci, tak proč by zrovna tahle měla být výjimkou.
Kupodivu se přes víkend situace neuklidnila a začínala vypadat nadějně. Někdy v úterý mi zavolal kamarád Josef Novotný, se kterým jsme si hráli v našem městečku na samizdatovou edici NOS (Novotný Schovánek) a žádal mě, ať okamžitě přijdu na ekonomku, že vyhlašují stávku. Odpověděl jsem mu: „Josko, ty vole, zavřou nás.“ Odvětil: „Mně už je to jedno, já na to seru“.
Na tuto revoluční výzvu jsem se tedy přemístil na střední ekonomickou školu, kde na největší chodbě stál na židli nejoblíbenější profesor školy, před sebou skoro všechny studenty, kteří na něj obdivně hleděli. „Chcete stávkovat? Chceme. A jaký máte požadavky?“ Nastalo dlouhé a trapné ticho, to že by stávkující měli mít nějaké požadavky, do té doby nikoho nenapadlo. V předních řadách stála obdivovatelka pana profesora: „Pane profesore, vymyslete to za nás.“ To už jsem se začínal smát.
„Chcete cestovat po světě?“
„Chcemé.“
„Chcete se učit cizí jazyky?“
„Chcemé.“¨
„Chcete aby skončila cenzura?“
„Chcemé.“
„Tak to tady sepíšeme a já ty požadavky odnesu panu řediteli s poznámkou, že dokud je nesplní, budeme stávkovat.“ Začínala mi být ta revoluce nějaké podezřelá, ale to byl jenom začátek.
Ustavilo se Občanské fórum v Jičíně. Do čela bezpečnostní komise se bleskurychle prosmýknul agent Státní bezpečnosti. Na mně zbylo vyhledávání nasazených telefonních odposlechů. Měl jsem elektroprůmyslovku. Odposlechy jsme sice neobjevili, neboť je estébáci stihli z centrální kabelovny včas odstranit, za to jsme na základě udání jednoho bystrého občana objevili tajný rozvod všech telefonů okresního soudu, kam chodili příslušníci Státní bezpečnosti poslouchat soudruhy soudce a prokurátory. Důvěra je totiž krásná věc, ale prověřovat se musí.
Přivedl jsem celou komisi, ve které byli i příslušníci Sboru národní bezpečnosti, do místnosti s pozemkovými knihami a otevřel jim paralelní rozvod telefonních linek, který nebyl na plánu. Můj návrh, aby se z oťapkaného plechového krytu sejmuly otisky prstů a porovnaly s otisky pracovníků Státní bezpečnosti, vzbudil všeobecné zděšení. Soudruh uniformovaný příslušník, který tam chudák stál a klepal se, jak to od estébáků slízne, slabě špitl: „A nestačilo by to zavařit? Já bych to zařídil.“ Všem se ulevilo, že máme tuhle lapálii za sebou a můžeme se vydat na jednání, kde nás očekával zástupce předsedy Okresního národního výboru, jehož jméno jsem už zapomněl.
Tou dobou se po Jičíně začaly objevovat prorežimní letáky s nadpisy „Kdo je Václav Havel“ a „Kdo je Václav Malý“, podepsané „informovaní občané“. Až později jsem zjistil, že je ve sklepě u nás na sídlišti tiskl příslušník Státní bezpečnosti Zdeněk Horák. Stoupali jsme po schodišti do prvního patra okresního úřadu a v mezipatře v zamčené vitríně spatřili oba výše zmíněné letáky.
Než začalo jednání, vzal jsem si slovo a optal se pana místopředsedy, který nás vyzval ke korektnímu a klidnému jednání, protože přeci „nejsme jako oni“, kdo do vitrínky pověsil ty dva pomlouvačné letáky. Odpověděl, že to netuší, ale dá to zjistit. Položil jsem tedy druhou záludnou otázku, kdo má od té skříňky klíče. Po chvíli ticha odpověděl: „Já, až tady skončíme, tak to sundám.“
Na náměstí Klementa Gottwalda se pravidelně scházeli z letargie probuzení občané a naslouchali hercům z Prahy. „Kdybych věděl, jak zasáhne bezpečnost proti našim dětem, nikdy bych nesouhlasil s rolí majora Zemana.“ Celé náměstí začalo skandovat: „Ať žije Brabec, ať žije Brabec.“ Bratr mé ženy špatně rozuměl a křičel: „Ať žije Adamec.“ Každýmu to bylo jedno.
Dále už revoluce probíhala hladce. Komunističtí funkcionáři mizeli ze svých funkcí na základě jakýchsi papírů z Prahy a na zasedání Občanského fóra jezdil dohlížet Josef Wágner, který chytal žirafy v Africe a žádného příslušníka komunistické tajné služby nikdy neviděl. Postupně se frekvence zasedání „ofčáků“ snižovala. Ti bystřejší zamířili do parlamentu a jiných uvolněných funkcí a ostatní to přestávalo bavit.
Někdy na jaře devadesátého roku jsem přišel za svým známým, který obsadil v našem městečku poměrně významnou funkci a přinesl mu materiály Antikomunistické aliance, ve kterých byl Jaromír Nohavica označen za agenta Státní bezpečnosti. Okamžitě odhalil, že jde o provokaci a prohlásil, že s tím nechce nic mít. Seděl jsem v rozlehlé komunistické kanceláři a povídám. „Slávku, tys tady měl myslím video? Jo měl, ale bylo tady k ničemu, tak jsem si ho půjčil domů.“ Pochopil jsem, že je revoluce ztracena.
Příspěvek zveřejňujeme s laskavým svolením autora Radka Schovánka z webu Echo24.cz
JIČÍNSKO – Někdo chodí rozsvěcovat a zdobit po celý rok, někdo jenom o Dušičkách nebo o vánocích. Neznamená to, že čím častěji, tím je vzpomínání opravdovější. S našimi“dušičkami“ nás přece spojují jiná místa než hřbitovní. To nejdůležitější je v srdci, další pak v myšlenkách, ukrývá se ve fotografiích, v přírodě, kde jsme společně prožili nezapomenutelné chvíle, v předmětech, kterých se dotýkali, v situacích, které si s úsměvem, ba dokonce se smíchem vděčně vybavujeme a samozřejmě, i v hořkých chvílích stýskání a smutku. Připomínáme si je i díky zkušenostem a radám, které nám mohli předat ( i když jsme skřípali zuby a odmítali je) a zabránit tak mnoha našim životním omylům a chybám. Možná jsme už jako malé děti věřily, že když člověk odejde, dušička tu zůstává, vždyť něco přece zůstat musí! A tak kolem nás třepetala hejna okřídlených duší a každý si je představoval jinak. Ani dnes se nikam neztratily, jen třepetání zmizelo. Častěji než něco okřídleného, vídáme konkrétní obličeje těch milých lidí, dokážeme si je vybavit v určité situaci, kterou sami prožíváme a někdy nám bezděky vyklouzne: „Škoda, že tu táta není, ten by si to parádně užil, vždycky si to přál,“ nebo „ten by se zase rozčiloval, kdyby slyšel dnešní zprávy!“ Pomyslíme na ně, když máme pocit, že něco děláme špatně, že by s tím ta která dušička určitě nesouhlasila. Občas nás taková vzpomínka dokonce vrátí nohama na zem a hledáme jinou cestu.
Dušičky se vyskytují tam, kde jsme my. Je čas se s nimi pozdravit kdekoliv, tedy i na pietních místech.
(vaw)
JIČÍN/ HORKA nad Moravou – Významný výtvarný umělec Miloš Šejn, žijící v Jičíně, realizoval v areálu Domu přírody v Horce nad Moravou u Olomouce, který byl otevřen letos v září, jedno ze svých nejpozoruhodnějších děl, Sluneční horu. Příspěvky na mých stránkách dokumentují horu a meditační jeskyni i souvislosti jejich vzniku. Dovoluji si poslat odkazy k nim.
http://jan-k-celis.webnode.cz/news/prvni-vstoupeni-do-slunecni-hory-milose-sejna-/
http://jan-k-celis.webnode.cz/news/slunakov-/
Jan K. Čeliš