Jakožto Jičíňák, který už ve městě docela dlouho nežije, bych chtěl povědět něco o tom, jak „důstojně“ Jičín vítá návštěvníky odjinud. V dobách, kdy ještě živočišný druh Homo automobiliensis nevytlačil ze světa staré dobré cestování, bývalo běžné vnímat město optikou pěší cesty z vlakového nebo autobusového nádraží. Já, milovník ticha a čistého vzduchu, do svého rodného města takto cestuju nejraději.
Tak jsem zas jednou vystoupil na autobusovém nádraží a připomenuv si slova své známé, že „Jičín, to je přece to město, co má hned u historického centra tu obří komunistickou budovu a rozlehlý autobusák plný aut a supermarketů“, rozhodl jsem se zmírnit pro sebe její dojem a užít si cestu křivolakým Koštofránkem.
Ledva jsem s nasazením života přeběhl přes křižovatku, kde za všedních dnů proudí nepřetržité kolony aut (protože chůze je přece dneska mnohem náročnější než kdysi a vzdálenosti, obzvlášť v Jičíně, téměř nepřekonatelné), cestu mi zastoupila jakási béžová „stéla“. Co to, podivil jsem se. To tady zedníci zapomněli kus stavebního materiálu? Ale kdeže, ono to nějaké Umění! Dokonce pomník! Sice zřejmě zakoupený ve slevě v zahradnických doplňcích pro nenáročné, ale aspoň něco, že.
Přistoupil jsem tedy blíže, abych vyzvěděl, kterému velkému jičínskému občanu je pomník dedikován (snad samotnému Vévodovi? Pragmatickému bezpáteřníkovi, který se nemalou měrou zasloužil o protireformační jiráskovské Temno v našich zemích?) Nikoliv, Valdštejn přijde na řadu příště, historický odstup bývá milosrdný a rád smazává krev z plášťů hrdinů. Na kusu zapomenuté stavebniny čtu notně zašlý nápis: VLASTIMIL HOFMAN. A to je kdo? podivím se. Rodák, kterého mi dosud zatajovali? Počkat, není to náhodou VlastiSLAV Hofman, nikoliv VlastiMIL? Ale čert to vem, mávnu shovívavě rukou, Vlastimil nebo Vlastislav, Jaromír nebo Jaroslav, na tom zas tak nesejde. Co na tom, že Vlastislav Hofman nebyl jenom jičínský rodák, ale zároveň jedna z nejvýznamnějších postav našich kulturních dějin. Horší bude, až na budoucím pomníku jiného slavného občana ruka snaživá na věčnost vytesá „Albert“. Z Valdštejna, samozřejmě.
No nic, sokl tohoto velikého díla má ještě dvě strany, řekl jsem si s nadějí, a zatím jenom jedna chyba, to ještě jde. „Narodil se v domě č. 123,“ čtu dále a pomyslím si: Nepíše se náhodou „čp. 123“? No nic, ještě máš jednu šanci, Pomníku, nezklamej mě, to dáš, pojď, pojď! A vida, člen „kubistické čtyřky“? Jsem sice historik umění, ale tento terminus technicus mi za studií nějak unikl. Znám „Puristickou čtyřku“, vím i to, že Hofman byl jedním ze čtyř nejvýznamnějších českých kubistů, ale asi bych se sám neodvážil tesat do kamene tohle nové historické označení; nuže, někdo jiný k tomu našel víc odvahy, i to už se stává. Takže tři strany soklu, tři chyby, z toho jedna brutální, aspoň je to pěkně symetrické a tak nějak to hned při vstupu do města dotváří lidový kolorit. Teď už jen zbývá doufat, aby sám Vlastislav (nebo Vlastimil?) nevstal z věčného spánku a nepřišel si prohlédnout tuto „poctu“.
Cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly, řekl jsem si a odhodlaně vykročil dále. A taky někdy evropskými či jinými dotacemi, zašeptal odkudsi ďáblík cynismu. A fušeřinou a tlačícími termíny, kdy člověk leckdy nestihne ani letmo mrknout na Google, než něco navždy vyteše do kamene. Ale jistě bude líp, tohle už dokáže máloco pokořit… Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká jen po dalších několika metrech… ale o tom snad až zase příště.
Milan Kudyn ml.