ZVÍKOV, ORLÍK, KŘIVOKLÁT –  Slunce se ukázalo v závěru výletního víkendu. Polechtalo nás až v neděli na Berounsku.  Z Jičína ku Praze v sobotu  ráno mžilo, za hlavním městem směrem na Dobříš jsme se kvůli opravám na silnici  zbrzdili v nekonečné  koloně. Jeli jsme po strakonické (silnice č.4)  a za Čimelicemi nás značená odbočka nasměrovala  na Zvíkov (silnice č.121). Ubytování jsme měli předem zajištěné v Pivovarském dvoře, který je od hradu „co by kamenem dohodil“. Udělali jsme si tam zároveň malý test služeb, v němž tento podnik uspěl vcelku dobře. Personál vstřícný, jídlo chutné, zajímavá sezónní nabídka na jednotlivé víkendy : např. staročeský zabíjačkový, rybí nebo svatomartinský. Pečou zde i vlastní chléb a další pečivo znamenité chuti. Z jídelníčku jsme otestovali jelení maso. Bylo kvalitně upravené, přednost bychom však napříště dali šťavnatějšímu steaku před trochu suššími jeleními medailonky. Zaskočily nás malinké skleněné mističky s nakrouhanou zeleninou, ve kterých převládalo zelí. Většina strávníků je dostávala přímo na talíř k hlavnímu chodu. Výhoda je možná v tom, že se vám pak obloha nepovaluje ve výpeku. Jinak bychom se ale bez této miniatury klidně obešli. To se ovšem nedá říci o zdejším skvělém pivním moku.

„Domoč, dosuš, dovař a dopij..“

Pivovarský dvůr se snaží znovu obnovit  tradici dávného pivovaru na hradě Zvíkov, kde se pivo vařilo po mnohá staletí. Kdysi pracovalo v hradním pivovárku několik desítek lidí. Dnes vše zastane jeden sládek s pomocí moderní technologie, špičkových surovin a svého umu. Zvíkovský pivovar je velmi malý, a to mu dává výhodu nad pivovarskými velikány – může se snadněji věnovat speciálním druhům piv.  Jejich degustaci jsme se pilně věnovali i my a máme pro ně jen slova chvály. Součástí našeho pobytu byla i předem objednaná prohlídka pivovaru v doprovodu sládka. Se znalým průvodcem jsme přitom probrali kde co: včetně svijanského, novopackého či rohozeckého piva, současných obalů či etiket. Sládek Michal Voldřich, který minipivovárek spoluzakládal, byl zjevně ve své kůži, vysvětloval technologii výroby a dodal, že při vaření piva platí: „Domoč, dosuš, dovař a dopij.“  Ing. Voldřich se také musí zaobírat  administrativou v kanceláři (pracuje i jako výrobní ředitel v Pivovaru Protivín), ale každý den si najde chvilku, aby zašel na provoz. „V pivovaru to všude voní,“ vychutnává si odér piva, „od sladovny přes varnu, spilku, sklepy až po stáčírnu.“ Zvíkovský minipivovar je jeho koníčkem. U této budovy pak máme možnost vidět pěstování chmele za dob našich předků, přímo u zahradní restaurace rostou tři původní chmelové babky, které se dochovaly ze středověku, nové odrůdy na zdejší chmelnici mají 17  babek. V nečekaně sychravém podzimním čase ( jinak bylo letos toto roční období většinou nadprůměrně vlídné) je večer v pokojích trochu zima, ale topná tělesa dělají, co mohou a s rozverným Zvíkovským raráškem v hlavě se krásně usíná.

Zvíkov, to je skvost českého stavitelského umění

Historický hrad Zvíkov se nachází na ostrohu nad soutokem řeky Otavy a Vltavy, nedaleko vesnice Zvíkovské Podhradí v Jihočeském kraji. Od roku 1950 je významnou národně kulturní památkou. Její význam lze posoudit z knih profesora Augustina Sedláčka, který jej ve svém díle nazval „králem českých hradů“. Pro Dobré zprávy je to srdeční záležitost, ostroh působí magicky, temná voda Vltavské  kaskády až strašidelně. Hrad má nesporně silný energetický náboj. Jeho historie je od začátku spjata s královským rodem Přemyslovců. Touláme se jedinečným nádvořím, které posloužilo i jako kulisa filmových pohádek, marně se rozčilujeme nad betonovými fixacemi některých částí hradu, které  ještě spadají do minulého století a opět se přesvědčujeme, že hlavní vyhlídková  terasa na Hlízové věži ( z hrubě opracovaných kvádrů čili hlíz) má typicky socialistického ducha, ačkoliv hrad by si zasloužil docela něco jiného. Výhled na říční soutok a zatopené údolí  však na tyto nedostatky dává zapomenout.

Ze Zvíkova k Orlické přehradě

Okružní a vyhlídkové plavby ze Zvíkova na Orlík už jsou „zazimované“, proto  jsme k dosažení dalšího cíle cesty-  Orlické přehrady museli využít vlastní autodopravu. Navigace se zadáním o nejkratší cestě k cíli bránila:  tvrdošíjně trvala na tom, že vyjíždíme z Prahy a ne ze Zvíkovského Podhradí. Herci, ukrytí v navigačním programu: Liška, Matonoha a Polášek, nás střídavě upozorňovali, že jedeme do pěkné „díry“ (chtěli jsme do Milešova, který je v bezprostřední blízkosti přehrady), neustále nás sekýrovali, ať nikam nepospícháme, že pokutu za nás platit nebudou…  Mnohokrát  se však netrefili, povolená rychlost jízdy byla v místě vyšší než kvůli které nás peskovali.  Navíc nás navedli na bludný kilometr, proto jsme posléze na jejich cestovní rady rezignovali a u neblaze proslulého Žďákovského mostu raději sami prostudovali místní tabuli s mapou.  Naším triumfem byla zhruba po hodině cesty tabulka s označením „Milešov“. Při poslední cestě do těchto končin (cca 3 roky) jsme se tudy kodrcali rozkopanou a polouzavřenou návsí, teď však vyhlížela velmi malebně.  Pod obec patří kempy u Orlické přehrady: Popelíky, Bor a Trhovky. Nám šlo o to, abychom se podívali, jak se od dob našeho stanování v 70 tých letech změnily Popelíky. Tento kemp leží na dohled přehradní hráze Orlického jezera. Terén je zde členitý, ozdobený malým poloostrovem, písečnou pláží s pozvolným přístupem do vody i zubatými skalami. V době našeho dětství bývaly na pláži oblázky, se kterými se skvěle žabkovalo po hladině. Podzimní voda vypadá ponuře, na břehu nás vítají desítky vyplavených předmětů, ale kemp navzdory ročnímu období žije!

Kmen kempařů tu má druhý domov i na podzim

Popelíky voní pozdním obědem, táboráky  i čistícími prostředky. Lidé využívají prodlouženého víkendu a svá rekreační obydlí pulírují, hrabou listí, zdraví se srdečně se soukmenovci, vaří, zvou se na návštěvy. Restaurace i příslušenství kempu jsou sice dávno zazimované, přesto se tito obyvatelé s karavany, přívěsy a jinými trvale instalovanými přístřešky, které úspěšně převzaly funkci chat či chalup, fixují na místo, které je pro ně druhým domovem. Tady prodlužují své sny o celoročním životě v přírodě. Chodí sbírat klestí, povídají si, mastí karty, díky satelitním talířům nemají problém se večer podívat na zprávy a svá provizorní obydlí dokážou vyhřívat. Mnozí mají romantickou nebo přímo zálesáckou duši. Jejich zvláštní sounáležitost v návštěvníkovi bezděky probouzí touhu, aby si něco podobného vyzkoušel. Nakonec je však při své civilizační zlenivělosti rád, že se může alespoň podívat, jak jim to tu funguje a jak spokojeně vypadají. (snímky ze života v podzimním kempu najdete ve fotogalerii).

 Vůně bedel, hřibů, borového lesa a janovce nezmizely

Rozpomínáme se zároveň na naše dovolené před mnoha lety, kdy tu  v srpnu rostly rozložité talíře bedel, kdy jsme se coby děti vracely z lesa s košíky obtěžkanými hřiby, kdy jsme „nebezpečně“ šplhali po břidlicových svazích, v dětské naivitě objevovali, že všude žijí lidé, i za borovým lesem, který původně vypadal, že nikde nekončí, že dole pod přehradou v Solenicích mají báječnou zmrzlinu, kterou dávají do vaflových mističek… Poloostrov v kempu byl dobrodružným místem, válcový bunkr na konci výběžku v nás vzbuzoval vzrušující představy. Dnes je jasné, k čemu sloužil: není součástí předválečného opevnění,  jde o novodobou pozorovatelnu související s přehradou, která byla vybudována v době studené války. Je to „chráněné pracoviště“ pro dvě osoby. Stejné prý najdeme i pod hrází na opačném břehu. Tehdejším prázdninám dodával vůni i všudypřítomný janovec metlatý (děkujeme jičínskému učiteli F. Kynčlovi, že pomohl s identifikací rostliny). Tento keř často posloužil některým zpozdilcům  jako útočiště při nenadálých střevních kontrakcích. Proto si jej pamatujeme i s přízdobami z  toaletních papírů.

A tu o rybích nestvůrách znáte?

S montrózním vodním dílem, s Orlickou přehradou se loučíme pohledem, který zavrtáváme do temné vody směrem ke kempu Popelíky. U hráze je údajně hloubka až 80 metrů. V tu chvíli není těžké uvěřit tomu, co se tradovalo,  když jsme se tam bázlivě dívaly jako děti:  potápěči prý dole spatřili úplné rybí nestvůry, které v hlubině žijí desítky let, jsou přerostlé a bizardní.  K tomu si dětská fantazie dokáže leccos přisnít, třeba to, že nestvůry proplouvají přízračnými zatopenými vesnicemi, které „padly na oltář“ Vltavské kaskády. Orlická přehrada je v řetězu vltavských přehrad  největším, nejvyšším a nejmohutnějším dílem. Její 511 metrů dlouhá hráz dosahuje v koruně výšky 91 metrů. Zadržuje jezero o ploše 2.732 ha, jezero obsahuje 717 mil. metrů krychlových vody a je objemem zadržené vody největším v republice.  Při přejezdu hráze máme poněkud  tísnivý pocit, do kterého začíná nadějně  svítit pozdně podzimní slunce. Konečně! Náš další cíl je u Berounky.

Magické místo, kam máte nutkání se vracet

Pokud to sami ze své zkušenosti znáte, tak vás nepřekvapí, že v našem životě existují místa, kam se prostě musíme vracet, neboť máme nutkavý pocit, že jsme tam někdy žili. Jedním z nich je pro nás Berounsko. Navigace v autě se tentokrát chytila spolehlivě a z Orlické přehrady vytyčila cestu k poslednímu víkendovému cíli, k hradu Křivoklátu. Projíždíme obcí Skryje, odkud se dá podél Zbirožského potoka dojít k tajemným, avšak líbezným Skryjským jezírkům. Dnes si musíme  výlet k osobitému místu odpustit. Připomeňme jen, že při projektování a vyměřování železnice, které  bylo roku 1833  svěřeno francouzskému inženýrovi Joachimu Barrandovi, byla odkryta bohatá naleziště zkamenělin. Barranda objev natolik ovlivnil, že studiu věnoval zbytek svého života. Výsledkem jeho práce je vedle množství nasbíraného materiálu i několikasvazkové dílo popisující více než 3 560 druhů zkamenělin. Barrande tak položil základy české paleontologie a začlenil Skryje mezi světová naleziště fosilií. Kdo chce vědět a vidět víc, neměl by opomenout  skryjské muzeum, které se fenoménem zkamenělin zabývá. Památník Joachima Barranda ve Skryjích je znám především vystavenými trilobity a dalšími zkamenělinami. V nedávné době však byla expozice doplněna o zajímavou ukázku charakteristických sedimentárních a vulkanických hornin z okolí Skryjí a Týřovic.  Od naší poslední návštěvy přibyla do Skryjí i místní kozí farma, kde vyrábějí skvělé sýry a jogurty.. Neodolali jsme.

V hostinci  „U Rozvědčíka“ se o dobré jídlo bát nemusíte 

Chytili jsme poslední příležitost:  bílý hostinec U Rozvědčíka poblíž Berounky na cestě ke Křivoklátu je při naší návštěvě  těsně před zimním spánkem. Nostalgii tohoto pohostinství si tedy opět nenecháme ujít. Vodáci, trampové  a rybáři už jsou sice  dávno ti tam, ale chataři zůstávají věrní. Přidáváme se k nim a oceňujeme porce i chuť pozdního oběda. Hostinec nepřehlédnete na silnici mezi Roztoky u Křivoklátu a Týřovicemi,  (Opět si tam pošmáknete a odpočinete až na jaře.) Posilněni a povzbuzeni jídlem, i skromnými slunečními paprsky jsme se listnatými lesy přiblížili k hradnímu sídlu. O návštěvu u přívozu v Luhu pod Branovem (kousek před hostincem U Rozvědčíka) jsme již neusilovali. Převozník měl před zimní sezónou padla, pamětní síň Oty Pavla na „branovské“ straně také. Zkoušíme si alespoň  představit, jak tu převozničil strejda Karel Prošek, hrdina z Pavlových povídek.

 Legendární český hrad je otevřen celoročně, podhradí strádá

Na výletě Dobrých zpráv je Křivoklát po Zvíkovu druhým kultovním hradem. Památku teď najdete otevřenou denně od 10 do 15 hodin. Ve vánočním období je v tomto čase přístupná od 23. prosince  do 11. ledna.  Interiéry Křivoklátu jsme v minulosti procházeli již několikrát, v podzimním čase nás proto nejvíc zajímala  osvědčená návštěvnická místa, kam může každý. Ponořili jsme se do filmařsky vděčného nádvoří, nasáli tam vůni svařeného vína a medoviny, levandule a svíček z včelího vosku. Trochu zimomřivě jsme poseděli na dřevěných lavicích a zrekapitulovali vzpomínky z předchozích návštěv:  scházela nám někdejší bylinková hradní zahrada, kde se  mezi záhony dalo meditovat. Bohužel, je to již minulost  a nejen proto, že letošní sklizeň bylin už skončila. Časy se mění, avšak charismatický Křivoklát zůstává. Letos mu bylo 900 let. Horší je to s jeho podhradím, s obcí Křivoklát, kde přibývají místa duchů. Žaluzie u někdejších obchodů rezavějí, na oknech houstnou pavoučí sítě, nadějná růžová restaurace s ubytováním nad Rakovnickým potokem chátrá, další domky pod skalami a svahy pohlcuje nicota….Infomační centrum a původní hotel Sýkora naštěstí fungují dál.  V  „Íčku“ nakupujeme  pohlednice a turistické vizitky a pak se přes Slaný a Mladou Boleslav z výletu vracíme zpět  do brány Českého ráje, do Jičína.

(vaw)

◄1234►