JIČÍN –   Václav už dlouho chtěl pomáhat jiným lidem. Je však po úrazu míchy odkázaný na pohyb na invalidním vozíku. Proto přemýšlel, jak to celé pojmout…sám sebe se ptal:  Jak můžu pomoci jiným?  „Fyzicky ne, ale slovem by to šlo. Jsem komunikativní a z vlastní zkušenosti vím, jak návštěva a „obyčejný“ rozhovor umí pozvednout náladu.“

Malé město má výhodu, že stačí vypustit myšlenku a někdo z vašich známých vám ji pomůže  uskutečnit.  Václav se tak trochu oklikou dostal až k nám do jičínského střediska Péče o duševní zdraví (PDZ). Naše cílová skupina ho zajímala, ale zároveň moc nevěděl, co čekat. Vytipovali jsme mu dva klienty, kteří projevili zájem o dobrovolníka. S jedním se Václav snaží sejít každý týden, někde si sednout a popovídat. Nyní za teplého počasí například do zámeckého parku na lavičku.

S druhým hraje šachy, pokud to klientovi zdravotní stav dovolí. Pokud ne, tak si povídají na volné téma. Ptali jsme se, jaké bylo první setkání? „Fajn. Hned si to sedlo! Mám štěstí na dobrý lidi.“ Navíc Václav nepopírá, že prolomit vstupní bariéru mu možná pomohl i jeho parťák Freddie. „Je to můj nejvěrnější přítel a nechávat ho doma, když jdu ven, bych považoval za podraz. Pokud by některý z klientů přítomnost psa odmítnul, nemohlo by se bohužel setkávání dále uskutečňovat.“ To se ale nikdy nestalo. Ba naopak. Oba klienti oceňují jeho přítomnost.

Setkávání si užívají všichni zúčastnění, jak vyplynulo z hodnocení dosavadní spolupráce. Klienti vyzdvihují novou možnost popovídání, setkání s novým člověkem, smysluplné trávení volného času a potěšení z kontaktu s Freddiem. Jeden z klientů navíc popsal, že mu setkávání s Václavem pomáhá překonávat těžkosti. Inspiruje se jeho životním příběhem a tím, jak Václav statečně zvládá život na vozíku.

Václav hodnotí dobrovolnickou zkušenost takto: „Konečně uplatním svou komunikativnost. Setkávání fungují oboustranně. Ke vzájemné spokojenosti. Radost dělá radost… Upřímně, blázna jsem si představoval jinak. Chlapi vypadají úplně normálně, jsou fajn a v životě by mě nenapadlo, že s duševně nemocným člověkem budu vést tak hluboké a intelektuální rozhovory.“

To nebylo jediné zjištění, na které Václav díky této zkušenosti přišel. Zjistil, co za práci dělá PDZ a jakou má roli v životech lidí s duševním onemocněním. Naši práci vnímá jako smysluplnou a přínosnou. Chtěli byste to také zkusit? Neváhejte se na nás obrátit. Jak říká Václav: „…není to pro každého, ale vyzkoušejte to a uvidíte. A hned se nevzdávejte, když si to na poprvé nesedne, sedne si to třeba příště!“

(ab)