Jsem nadšený amatér, učím se za pochodu. Fotím už dlouho, ale svou první zrcadlovku mám od léta 2014. Nesmírně ráda cestuji a poznávám nová místa a s tím souvisí i dokumentace. Nejšťastnější na světě jsem ve chvíli, když ráno vstanu a počasí láká k výletu s foťákem. Fotím si jen tak pro radost a děsně mě to baví. A když se vám moje snaha líbí, jsem za to ráda 🙂

FOTOSVOBODOVÁ   web: http://www.fotosvobodova.cz/

Snímky hnízdících labutí jsou z Podtroseckých údolí:

„Další prosím!“ zařve kuchařka s ohavnou rybářskou sítí na hlavě a trsem lepkavých chlupů v podpaží. Na sobě má zelenkavou zástěru s květy a na tváři malou decentní pihu, takovou, která se ke kuchařce s ohavnou rybářskou sítí na hlavě a trsem lepkavých chlupů v podpaží nehodí. Snaží se mě zmanipulovat k tomu, abych okamžitě a co nejrychleji přišel s tácem přímo k ní. Divoce dýchá a nozdry se jí nafukují, až to vypadá, že její obličej exploduje, zaplaví celou kantýnu blátivou tekutinou a malá decentní piha spadne do rajčatové polévky té malé dívce v rohu. Malou dívku v rohu i rajčatovou polévku mám moc rád, kdežto blátivá tekutina mne odpuzuje, proto rychlým pohybem sunu svůj tác přímo k ohavné rybářské síti a trsu lepkavých chlupů.

Kuchařka hledí směrem do nekonečna a do mastných buclatých rukou bere oprýskaný talíř. Dnes už dvoustý devadesátý první. Jako první na něj kousek po kousku pečlivě klade nesplněná přání, která vzápětí přelévá sebranými iluzemi. „Ještě mi to prosím posypte trochou beznaděje“, hlesnu, když vidím, jak odpudivě dnes oběd vypadá. Z plastové přihrádky vybírám příbor. Sahám mezi masu kovových předmětů a hledám svou oblíbenou vidličku, tu, která při dotyku s talířem začne recitovat milostnou poezii. Po několika minutách hledání se s úsměvem na rtech a vidličkou na tácu přesouvám k přihrádce s noži, kde už na mě čeká jeden ve tvaru dámského tanečního střevíce. Lžíci si vybírám každý den stejnou – krásnou, s jemnou elegantní rukojetí, zaoblenou přesně tak, že při jídle hravě vklouzne do úst a umožní mi ocenit všechny krásy polévky, která se toho dne podává.
Pevně svírám svůj tác. Tak pevně, až se plast taví a drze kape na podlahu. Mířím do rohu k malé dívce. Sedí u stolu pro dva, nohy má zkřížené a jí polévku. Dnes, jak už jsem řekl, je polévka rajčatová. Zdvořilý dotaz „Mohu si přisednout?“ protentokrát nevyslovím. Bez okolků si sedám a sleduji její malé ruce, jak se perou s oranžovou hmotou. Ta se vyhýbá jakémukoliv kontaktu se lžící a tvoří malé tekuté sošky, které zase ve vteřině mizí. Zahlédl jsem bustu Karla Havlíčka Borovského. „Krásná socha slečno, to vy sama?“ řekl jsem s obdivem a čekal, až se na mě malá dívka podívá. Její oči však bloudily kdesi v hlubinách talíře, občas jemně cvrnkly do právě vytvořené sochy a zase se vrátily zpět na své místo. „Ne“ zašeptala uraženě, aniž by mě obdarovala alespoň kouskem svého pohledu. Věnovala se dál činnostem spojeným s obědem a zdálo se, že můj zájem o ni ji ani v nejmenším netěší, ba co víc, je jí dokonce velmi nepříjemný.
Ženský. Zatracený ženský. Jeden den se na tebe usmívaj, mrskaj po tobě vší silou láskyplnýma pohledama, oblíkaj tvý tělo do vlastních rukou a nohou, aby den na to mohly sedět, tvářit se nepřítomně a vyvolávat v tobě dojem, že jsi něco zkazil. Vyžívaj se ve svý nedostupnosti, týraj tě nezájmem a ještě si myslej, jak jsou skvělý a ctnostný. Až jednou lidstvo vymře, bude to právě kvůli týhle divný ženský povaze, kterou neodhadneš, ani kdybys očuchal veškerou literaturu na planetě a spolknul malej model Vesmíru. Tu ženskou by ses pokusil rozebrat na jednotlivý součástky, podle druhů je rozdělil do malejch plastovejch pytlíčků, pak je postupně zkoumal pod elektronovým mikroskopem a stejně bys nevěděl, na čem jsi. To je osud lidský exisentce.
Přivírám pravé oko a pokouším se zažehnout malou, leč pronikavou jiskřičku. Mám plán ji vyslat směrem k malé dívce, myslím, že taková jiskřička je přesně to, díky čemuž by mohly dívčiny vyschlé city divoce vzplanout. Škrt. Škrt. Nic. Zkusím to znovu. Dívka pomalu dojídá poslední zbytky rajčatové polévky a snad ještě víc, než na každém polknutí, si dává záležet na tom, aby se naše oči nesešly na jedné přímce. Škrtám tedy podruhé. Malá jiskřička zčistajasna vystřelí zpoza mých víček, cestou mi spálí čtyři řasy a letí vzduchem přímo k ní.
Malý horký kousek náklonnosti a zaujetí se zasyčením dopadl na jedno z jejích úzkých ramen, kde se usadil a… konečně vzhlédla směrem ke mně. „Kreténe!“ vyhrkla uraženě, jemnýma rukama sebrala svůj tác, s trhnutím ho zvedla ze stolu a poslední mililitr polévky v jejím talíři mi vesele zamával na rozloučenou. Než opustila stůl zcela, neodpustila si zlověstný pohled. S ohořelou kůží na rameni a výhružně rytmickým klapotem bot opustila jídelnu, a já se mohl konečně pustit do oběda, který jsem si ke stolu přinesl.
Na rajčatovou polévku nemám nyní nejmenšího pomyšlení, a ač na mě z talíře po mé pravici dráždivě pokukuje, rozhodl jsem se přejít rovnou k hlavnímu chodu. Do rukou beru příbor, vidličku do levé a nůž do pravé, jak je to běžné. Blížím se s nimi k oprýskanému talíři číslo dvě stě devadesát jedna. „Má láska k tobě kvete jako rudá růže …“ začne se slizkou srdceryvností vidlička, načež s ní mrštím přesně na místo, kudy před chvílí malá dívka odcházela. „Tady bude klid!“ zařve kuchařka s ohavnou rybářskou sítí na hlavě a trsem lepkavých chlupů v podpaží.
Sedím u stolu pro dva sám a svým tanečním střevícem se rýpu v malých kouscích nesplněných přání. Sníst by se daly, kdyby ovšem nebyly polité sebranými iluzemi. A to množství beznaděje dnešnímu obědu taky na chuti moc nepřidává. Převracím jednotlivá sousta nejprve na talíři, pak i na jazyku a hořkostí se mi křiví ústa. Obědy v kantýně nikdy za moc nestály. Sakra, co se to stalo se světem?

(Lenka Vojtíšková)

JIČÍNSKO/ CHVALETICE / ZÁHORNICE –  Jarní vzrušující i něžná výbušnost může mít různé podoby: přírodní a vesmírné (zatmění Slunce, první vyklubané květiny, expedice volavek bílých ..), i církevní (drobné působivé stavby v Mariánské zahradě, které odkazují k velikonočnímu mystériu). Podívejte se, jak se tato témata vloudila pod „oko“ fotoaparátu Lenky Šoltysové:

HRADEC KRÁLOVÉ / Mlýnec  u Kopidlna – Při stěhování se mi dostaly do ruky staré fotografie  z doby mého dětství. Nevypadly nijak zdravě. Zežloutlé, různě zprohýbané a místy i na ploše poškozené. Pár jsem si jich naskenoval do počítače a vzal si je s sebou do Hradce. Jednu z nich jsem použil k úpravě při výuce úprav digitální fotografie, v rámci školení seniorů v PC dovednostech, na ZŠ Bezručova ul., které vedl p. uč. Zd. Kober, se svými milými žákovskými asistenty. Dovoluji si předložit veřejnosti tuto upravenou fotografii a přidám k ní pár osobních vzpomínek na dobu jejího vzniku.

Nevím, jestli je to důležité, ale pro ty zvědavější  čtenáře blogu doplním, že fotografie vznikla o Vánocích v roce 1955, u mé „hradecké“ babičky, kde jsme se na Štědrý den všichni z Hradce scházeli, abychom se nejen podarovali, ale také si zavzpomínali si a společně se vyfotografovali. Vznikl tak dokument, který je v naší rodině předáván z generace na generaci, jako věrná vzpomínka na naše nejbližší, kteří už dávno nežijí. Je to poslední fotografie, kdy byla naše rodina ještě úplná. Již o 4 měsíce později moje maminka zemřela. Stojí druhá zleva, vedle mého tatínka. Z druhé strany, zcela vlevo stojím já, tehdy 10tiletý. Před námi je moje 7miletá sestra Evička. Vedle ní je sestřenice Liduška, pak již zmíněná babička, se svým manželem, mým „hradeckým“ dědečkem. Ten je na této fotce také vyfotografován naposled, protože o půl roku později zemřel.  Vzadu ještě chybí jmenovat sestřenici Jiřinku, její maminku a zároveň moji tetu Boženku a úplně vpravo stojí strýc Emil, autor fotografie. Jak je to možné?

On fotku nejen vytvořil, ale současně zorganizoval vše k tomu, aby vznikla. A to byl tenkrát velký obřad a jeden z vrcholů Štědrého večera.  U svého aparátu tenkrát neměl samospoušť a ani blesk tehdy ještě u běžných aparátů nebyl. A tak nás za světla seřadil, pak na smeták špendlíkem připevnil sáček s magnéziem, s dlouhým proužkem papíru. Zhasl, otevřel závěrku fotoaparátu, proužek sirkou zapálil a potmě se vklínil na kraj naší skupinky. Čekalo se několik sekund, než se plamen dostal k sáčku s magnéziem a to chytlo. Následovalo na několik sekund oslnivé světlo.  Když zhaslo, potmě strýc zavřel závěrku fotoaparátu a znovu rozsvítil. Málem jsme na sebe neviděli, kolik bylo v místnosti kouře a my se tam chvíli dusili smradem. Ihned se muselo větrat. Kouře tam bylo tolik proto, že se mu prvý pokus nezdařil, když při přebíhání ve tmě zakopl  o smeták, který spadl na zem. Magnézium tak vzplálo předčasně a na zemi, štěstí, že tam nebyl koberec, ale staré linoleum. Celý proces se tak musel po chvíli znovu opakovat, tentokrát úspěšně.

      Další roky jsme strýce přemlouvali, aby fotografování raději z programu večera  vynechal, protože jsme se báli nejen o jeho, ale i o svůj život. Z mého vyprávění je vidět, jak technika za posledních 60 let pokročila. Přesto i dnes, díky strýcově odvaze, máme nenahraditelný dokument, který v naší rodině rodinným pokladem. Z dospělých zachycených na fotce už nikdo nežije. A my,  tenkrát malé  děti,  jsme všichni už důchodci. V duchu rodinné tradice se o Vánocích scházíme a mimo jiné vzpomínáme na společné Vánoce před 60 ti lety a divadlo, které nám předváděl se svým fotoaparátem strýček Emil.  A že se dá na fotku stále dobře koukat, to je zásluha školení, kterého jsem se před Vánocemi jako posluchač účastnil. Poděkování patří panu učiteli a jeho nadaným mladým svěřencům. Snad si i oni po nějaké době vzpomenou, čeho se aktivně účastnili a pomáhali nám, technickým nedoukům, alespoň něco ze současných vymožeností fotografování ovládnout.

Na konec ještě ta původní, neupravená fotografie. Rozdíl je patrný na prvý pohled. Máte-li chuť a odvahu, přihlaste se do jarního cyklu školní na počítačích pro seniory, kde Vás naučí, jak pracovat a oživovat  takové rodinné poklady.

Olda Suchoradský

JIČÍN/Semily – V Regionálním muzeu v Jičíně, v zámecké galerii otevírají výstavu „Poklady sbírek II.“Návštěvníky vernisáže přivítá zasvěceným výkladem kurátorka Mgr. Lenka Patková, která je zároveň od začátku února i novou pracovnicí jičínského muzea. Veřejnost se s ní mohla setkávat již na podzim loňského roku, kdy uváděla takzv. „Setkání před obrazem“: významné dílo z muzejních sbírek přiblížila v kontextu s dobou vzniku a s výtvarnými směry.  Tato setkání budou pokračovat, např. 18. března se koná další, které bude pojednávat o skupině Tvrdošíjných a o výjimečně všestranné umělecké osobnosti-Vlastislavu Hofmanovi. Magistru Lenku Patkovou vám nyní představíme v rozhovoru, který souvisí s novým působištěm v Jičíně, ale také s její první výstavou v  regionální galerii zámku:  (zvuk)

(vaw)