JIČÍN – Návrat někdejší slavné  Ceny Prachovských skal pod současným názvem Cena města Jičína se vrací podruhé, opět na zkráceném okruhu. Závod je takzvanou jízdou pravidelnosti historických motocyklů s rokem výroby maximálně 1978. Od letošního roku je závod Memoriálem Jiřího Koštíře.  „Je bezvadné, že se našli  nadšenci z Hořic a z Jičína, kteří chtějí alespoň částečně připomenout atmosféru slavných jičínských závodů. I když je plánovaná trať pochopitelně značně rozdílná od původního okruhu, přesto si pořadatelé zaslouží obdiv,“ komentuje  obnovení legendy Bedřich Plecháč,  syn jednoho ze zakládajících členů motocyklových závodů v padesátých letech minulého století.  Motorka, kterou koupil synovi od britského jezdce  Froggyho Frenche, prototyp Aermacchi Harley Davidson 350, rok výroby 1963 je v těchto dnech opět k vidění v kavárně Grand Hotelu Praha v Jičíně.  Tuto vzpomínku na motocyklovou slávu mu ke koupi doporučil Jim Curry, legenda motocyklového sportu, která  při někdejší Ceně Prachovských skal mohla okusit stupně vítězů. „Sám jsem začal závody pořádně vnímat koncem padesátých a na začátku šedesátých let, kdy se již závodilo na klasickém okruhu v Prachovských skalách,“ vzpomíná B. Plecháč. O vstup do víkendového dění se postará páteční spanilá jízda. Po 18 té hodině jezdci opustí autokemp U Rumcajse a zamíří na Valdštejnovo náměstí. Jejich defilé tam začne zhruba v půl sedmé v podvečer.  Víkend se však kvůli bezpečí účastníků i obyvatel města neobejde bez omezení. 

Oproti loňskému roku bude účastníků víc. Zatím je zapsáno 240 strojů, nemusí to ale být konečný počet. To dokazuje, že vzpomínka na legendární Cenu Prachovských skal má stále velkou sílu. Do sedel svých rychlých strojů usednou i jičínští rodáci, například Miloš Nahůnek nebo Zdeněk Hrčál.  Svou historickou jízdu si připomenou  František Mrázek a Václav Rathovský. Ti dva se věkem přibližují nebo již překročili hranici 80 let.

V sobotu budou tréninkové jízdy, v neděli hlavní závod

Tak jako vloni je  akce spojena s dopravními uzavírkami velké části Letné. Tamní obyvatelé byli podle pořadatelů předem informováni o pravidlech pohybu v této části Jičína a o dopravních omezeních, která je tento víkend čekají. Město Jičín i pořadatelé prosí obyvatele, i návštěvníky o toleranci a dodržování těchto pravidel, neboť motocykly se zde budou pohybovat velkou rychlostí  a nikdo nechce ohrozit zdraví jezdců, návštěvníků a obyvatel.

Rozhovor s B. Plecháčem, synem jednoho ze zakladatelů závodů

V Jičíně ještě stále žije mnoho lidí, kteří pamatují atmosféru závodů Ceny Prachovských skal. Jak na to vzpomínáte Vy?

Můj táta dělal několikrát ředitele, ale hlavně mnoho let tajemníka těchto závodů, takže jsem atmosféru těch dnů prožíval velice intenzivně. V té době jsem už docela slušně mluvil anglicky a díky tomu jsem navázal přátelství s mnoha anglicky mluvícími jezdci. A to přátelství trvá do dnešních dnů. Bohužel někteří jezdci se při dalších závodech zabili nebo už umřeli – je to přeci jen dlouhá doba.

Jaká byla tenkrát v Jičíně atmosféra v době závodů?

Atmosféry byla prostě neskutečná. V období tuhého režimu v padesátých a začátkem šedesátých let, kdy bylo takřka nemožné cestovat do západní ciziny, byl Jičín plný jezdců z USA, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky…Lidé mohli vidět krásná auta, motorky, jeansy, promluvit si anglicky, německy s cizince, což nebylo tehdy běžné. Někteří závodníci měli v autech gramofony, z aut se ozýval rock-n-roll a big beat.

Udržujete ještě nějaké kontakty se závodníky z těchto období?

Samozřejmě. V Jičíně za mnou byli několikrát Jim Curry, který byl v Jičíně v letech 1966 a 1967 dvakrát druhý a Roy Bisbey. V Anglii jsem strávil několik měsíců o prázdninách. Zážitky z motocyklových závodů jsou však stále živé, proto jsem chtěl synovi do jeho designového studia koupit nějaký zajímavý závodní motocykl. Můj kamarád Jim Curry mi doporučil koupit od jeho přítele, závodníka Froggy Frenche, skutečný klenot. Je to italsko-americký speciál AERMACCHI HARLEY DAVIDSON z roku 1963. Není to normální motocykl, ale tovární prototyp 350, který na přání slavného závodníka a dovozce motocyklů AERMACCHI do Velké Británie Syda Lawtona, vyrobila továrna ve Varese. Na základě tohoto prototypu se pak vyráběly motocykly pro taková esa jako byl Renzo Pasolini a Alberto Pagani. Tento motocykl s originálními díly byl v roce 2004 kompletně restaurován a několikrát se účastnil největších veteránských závodů na světě v anglickém GOODWOODU. Na tomto motocyklu jezdil kromě Syda Lawtona slavný britský jezdec a konstruktér Colin Seeley, několikanásobný vítěz GP závodů Francouz Eric Saul a řada dalších.

V loňském roce se na úvodním ročníku objevil Váš přítel Jim Curry. Můžeme se i letos těšit na některé světové jezdce?

V loňském roce jel Jim Curry, mimochodem mistr Velké Británie v roce 1969 a dvakrát druhý v Ceně Prachovských skal 66 a 67, na mém motocyklu Aermacchi Harley Davidson 350 z roku 1963. Tento motocykl bude opět vystaven v kavárně hotelu Praha a ve dnech závodů i na parkovišti závodních strojů. Jim se bohužel letošních závodů nezúčastní. Také letos jsem chtěl do Jičína pozvat některého světového jezdce, který v Jičíně vítězil. Trochu jsem si ale neuvědomil, jak rychle stárneme a že ti mladí kluci, kteří v Jičíně v šedesátých letech závodili, jsou dnes už přece jen starší a vážené osobnosti. Takže dostat je do Jičína a ještě k tomu na závodní motocykl, objet na něm několik „parade“ kol, tak to je docela problém. Přesto jsem s některými z nich v úzkém kontaktu, třeba s Gingerem Molloyem z Nového Zélandu a s Kel Carruthersem z Austrálie.

Oba jezdci jsou z daleka, jak vzpomínají na Jičín?

Předně musím říct, že na to, jaké jsou to světové kapacity motocyklového sportu, tak to jsou i velice vstřícní lidé. Oba si na Jičín a jeho obyvatele velice dobře vzpomínají, i proto, že tehdy ve východní Evropě nebylo mnoho závodů na úrovni Ceny Prachovských skal. Oba v Jičíně několikrát vyhráli a řada starších Jičíňáků si na ně určitě pamatuje. Například Molloy byl v Jičíně v letech 1963–69 celkem třikrát. V roce 1963 vyhrál třídu 500 cm a v roce 1969 byl první ve třídě 250 ccm již jako tovární jezdec španělského Bultaca. Ginger Molloy má dnes 77 roků a Nový Zéland je přece jenom trochu z ruky. Poslal mi několik článků, které napsal pro novozélandské noviny, ve kterých se zmiňuje o své první cestě za železnou oponu do Jičína v roce 1963. Je to opravdu zajímavé čtení – popisuje své dojmy z policejních prohlídek na hranicích, především v NDR, krásné přijetí v Jičíně, jeho vítězný souboj s Frantou Šťastným a Gustou Havlem…

Jak pokračovala jeho kariéra?

Molloy je velice zajímavá osobnost. Ve svém mládí hrál ragby za juniory Nového Zélandu, a když počátkem šedesátých let vyhrál na Novém Zélandu na motocyklech vše, co se vyhrát dalo, vzal manželku a mechanika a v roce 1963 za pomoci otce Barryho Sheena vyrazil do Anglie a na kontinent. Po úspěších na závodech typu Jičína se stal továrním jezdcem Bultaca. V roce 1966 vyhrál závod mistrovství světa na Ulster Grand Prix. V roce 1968 byl v celkové klasifikaci mistrovství světa ve třídě 250 ccm třetí za Phil Readem a Billy Ivym. V roce 1970 se stal továrním jezdcem japonské značky Kawasaki a v celkové klasifikaci mistrovství světa ve třídě 500 ccm skončil druhý hned za nejúspěšnějším závodníkem motocyklové historie, Italem Giacomo Agostinim.

Objevuje se ještě někde na závodech klasických strojů?

Myslím, že v současnosti již ne, ale ještě před třemi lety závodil společně se svým kamarádem Hugh Andersonem, který byl mimochodem pětinásobným mistrem světa ve třídách 50 a 125 ccm. Jeho motocykly z roku 1968 se v poslední době objevily na aukcích a jeho 250 ccm Bultaco, na kterém vyhrál v Jičíně, se před 3 měsíci prodalo v Las Vegas za více než 2 miliony korun.

Na co si Ginger Molloy v souvislosti s Jičínem ještě vzpomíná?

Kromě složitého hledání cesty do Jičína, krásného přijetí, ubytování v hotelu Košíček, závěrečného mejdanu po udílení cen, až po nákup výborných loveckých pušek (což byla kromě nákupu skla jediná možnost, jak se zbavit v cizině nepoužitelných českých korun) Ginger také popisuje kočovný život závodníků od jednoho závodu k dalšímu. V té době nebylo takové množství Grand Prix jako dnes, a tak v době mezi Velkými cenami cestovali po kontinentu včetně závodů v Jičíně. Takže mezi závodníky bylo mnoho přátel, ne jako nyní, kdy se pořádně nemají rádi ani jezdci z jedné země nebo dokonce z jedné stáje. Některé postřehy, které popisuje, by dnešní mladí lidé ani nechápali. Prázdné a šedivé obchody v Jičíně, Jičíňáci poprvé viděli pravé blue jeans, coca-colu, žvýkačky, gramofony v autech se singly s rock’n‘rollem… to vše jako z jiného světa, což vlastně i bylo.

Zdroj rozhovoru: B. PLecháč