ŽELEZNICE  / Jičín –   „Příjezdem do Železnice mi začal úplně nový život. I když jsem o tom tehdy neměl ani tušení. Já jsem do tehdejšího Československa nejel s tím, že se tu usadím. Ale život to tak zařídil,“ vyznal se před časem český malíř ukrajinského původu a architekt Michail Ščigol, umělec, který nás opustil 20. července  2022 v nedožitých 77 letech.  Umělec, který byl v mnohém nenapodobitelný. Rozloučení s výtvarníkem, jenž patří k výrazným osobnostem současné české výtvarné scény, se uskuteční v neděli 24. července od 15 hodin na Novém židovském hřbitově na Olšanech v Praze. 

Michail Ščigol se narodil 26. srpna 1945 v Čeljabinsku Ruské federaci ukrajinským rodičům. Vystudoval Kyjevskou Národní univerzitu stavebnictví a architektury a nástavbu urbanistiky Vysoké  školy architektury v Moskvě. Už v té době se soustavně věnoval architektuře, sochařství a malbě. Od roku 1969 pořádal samostatné výstavy a představoval  své umění na Ukrajině, v Československu, České republice, v Německu, Slovenské republice,  v USA, Rakousku, Itálii, Belgii. Z bezmála stovky samostatných výstav patří k  nejdůležitějším instalace v  sídle Evropského parlamentu v Bruselu v roce 2008,  v muzeu Andy Warhola, v Senátu Parlamentu České republiky, v muzeu Moderního umění Ukrajiny v Kyjevě, v   Art-centru Oděssa  v  Katedrále  Sv. Vita v Praze…

Michail Ščigol  ve svém díle vycházel z evropského expresionismu. Spojoval moderní umění západu s byzantskou kulturou východních Slovanů. Je držitelem cen : Oskar za lidskost – Česka republika (1997) a Ceny Andyho Warhola za rok 2007 (Slovenská republika).

V roce 1970 se Michail  Ščigol  stal  členem Svazu architektů Ukrajiny. V roce 1993  byl přijat do Unie výtvarných umělců ČR a  do  International Association of Art UNESCO.

Do Československa přijel na jaře roku 1990, kde se sblížil s významnými  českými umělci – malíři Vladimirem Komárkem, Karlem Valtrem a sochařem Viktorem Konečným.  Ščigolovala  první výstava v Československu se uskutečnila v muzeu města Železnice v létě 1990.  V roce 1999 mu bylo uděleno české státní občanství.

Od roku 1988 se M. Ščigol výhradně věnoval malbě.  Tvoří rozsáhlé cykly: Velká třešňová loupež (1990–1995),  Noci v Železnici (1990–2006), Tristan a Isolda (1993), Ateliér, z černobílého soukromí (1995–2011), Skicák strýčka Tea (1997), Jsem Tančící dům (1997–2000), Biblické náměty (1991–2001), Povodňová zátiší (1998–2003),  Se Šporkem a Braunem (1999–2003),  A.V.E. Valdštejn (1999–2005), Jen krátká návštěva potěší (2003–2005), Kalvárie XX století (2009), Křižova cesta pro kostel Sv. Bartoloměje (obec Brada,2010), Deníky Franze Kafky (2013) , a další celkem víc než 500 obrazů. Pro jeho malované příběhy jsou typické  nadsázka, prvky grotesky a jemná sebeironie.

„Tvorba Michaila Ščigola láká diváka na houpačku, kde se zvedá v radosti zdánlivě bezstarostně naivního námětu  (dítě na koníku, děti s papírovými lodičkami – oděské dojmy)  a později tatáž houpačka podle principu kyvadla sráží vědomí diváka dolů, do černé atmosféry eschatologických námětů, do hrůz nočního jasnovidectví.

Umělec nemystifikuje diváka umělými prostředky,

ale sám se neustále nachází na houpačce,

kde radost ze vzestupu střídá pád do stínu prožitého.

Tato cesta, neviditelná pro vnějšího pozorovatele,

je ztělesněna v iracionální struktuře kompozic.“

(Olga Petrova, výtvarnice, doktorka filozofie, Kyjev)

„Život mě stále něčím překvapuje. A okamžik překvapení mám rád i na malování. Miluji ty chvíle, kdy obraz přestává poslouchat mé představy a začíná žít svým vlastním životem. To, co jsem si myslel, že bude hezké, najednou začíná být ošklivé a po chvíli je na obraze něco, co jsem vůbec neplánoval a je to krásné. Překvapuje mě každý druhý obraz.“

(red)