HOŘICE – Na Hromnice, 2. února roku 1865, tedy před 150 lety, zažili obyvatelé Hořic velkou událost — slavnostní otevření nového divadelního sálu v novostavbě tzv. Tomáškova domu čp. 342 na hořickém náměstí. Krásný dům v novorenesančním slohu s bohatou sochařskou a kamenickou výzdobou nechal postavit zdejší podnikatel Václav Tomášek podle plánů stavitele Františka Karažeje. Podle záměru investora v něm byl zřízen hotel s nájemními byty a také velký sál, který měl sloužit nejen pro pořádání plesů a tanečních zábav, ale byl za výhodných podmínek propůjčován hořickým ochotníkům i dalším spolkům. Nejstarší zprávy o hořickém ochotnickém divadle sahají až do r. 1784, k řádnému založení spolku však došlo až v r. 1858. Do té doby ochotníci hrávali v různých hostincích, kde si stavěli své jeviště a po představení je museli opět rozebrat a uklidit. V novém Tomáškově domě tedy získali konečně svou stálou scénu. Pořídili si nové, stabilní jeviště a oponu s vlasteneckými motivy nechali vymalovat zdejším rodákem, ak. malířem Karlem Maixnerem.
Právě o Hromnicích roku 1865 sehráli hořičtí ochotníci v tomto novém sále první představení —
Tylovu hru Slepý mládenec a za zvuků písně „Kde domov můj“ byla slavnostně odhalena nová opona. Když po krachu bašnického cukrovaru přišel Václav Tomášek o veškerý majetek, koupila roku 1885 tento dům vedle radnice v exekuční dražbě hořická obec. Hotel byl pronajat a s nájemcem smluvně zajištěny hořickým ochotníkům výhodné podmínky pro užívání sálu. Původní Tomáškův dům, přejmenovaný na Městský, následně prošel stavebními úpravami, které zasáhly i sál. Dům se stal postupně kulturním centrem města. Své místnosti tu získala měšťanská beseda, Sokol, hořické muzeum i veřejná knihovna, své první učebny v něm našly sochařskokamenická škola a obchodní škola a záhy v něm začala úřadovat městská spořitelna.
Hostovala tam Ema Destinová, i Antonín Dvořák
Na počátku 20. století však sál přestal dostačovat potřebám rozrůstajícího se města. Pomýšlelo se sice na stavbu nového spolkového domu, na ni však nebyly peníze. A tak nezbylo než pomýšlet na další stavební úpravy, které by rozšířily kapacitu sálu. Inspirací se stal sál hotelu Grand v Hradci Králové s balkóny provedenými z betonu. Architektonická výzdoba byla svěřena mladému architektu Bohumilu Waigantovi, žáku Jana Kotěry a jeho spolupracovníku na moderní přestavbě Hradce Králové. Waigantův návrh, předpokládající bohatou štukovou výzdobu v secesním stylu s výraznými geometrickými motivy se velmi líbil, a tak byl tento návrh v letech 1910-1913 realizován. V sále se vždy odbývaly nejvýznamnější kulturní akce ve městě a kromě koncertů a divadelních představení místních spolků zde vystupovaly i hostující herecké společnosti a dokonce i naši nejvýznamnější umělci, např. v r. 1892 Antonín Dvořák a v r. 1924 Ema Destinová. V letech 1913-1972 v sále promítal
městský biograf. Objekt však postupně chátral, a tak musel být v 80. letech minulého století pro veřejnost uzavřen. Obnovy do své původní krásy se dočkal teprve v letech 2003-2005 a celé desetiletí už opět slouží hořické veřejnosti nejen pro pořádání kulturních programů, ale i jiných významných akcí. Letošní kulaté výročí si hořická veřejnost připomněla slavnostním večerem 2. února.
Kdo tento program nestihl navštívit, může si až do 20. února prohlédnout v přísálí výstavu k historii divadelního sálu, kterou připravili pracovníci hořického muzea.
Zdroj: PhDr. Oldřiška Tomíčková