Redakce Dobrých zpráv z Českého ráje a okolí přijala ohlas na knížku Jindřišky Kracíkové „Veselé vánoce, Kristýno“! O jeho zveřejnění požádala učitelka ZUŠ Jičín, spisovatelka, novinářka a scénáristka Martina Komárková:
Veselé Vánoce, Jindřiško!
Takovým příjemným vánočním pohlazením měla být podle záměru nakladatelství Albatros Media knížka, kterou na výzvu jedné z redaktorek sepsala Jindřiška Kracíková z Jičína. Pro předvánoční knižní trh ji vhodně pojmenovala „Veselé Vánoce, Kristýno!“. Jičín se stal i dějištěm příběhu, obálku zdobí v něžném oparu jičínský motiv a cesta publikace ke čtenářům vedla přes slavnostní křest v jičínské knihovně. Tam autorka překvapivě nemluvila o vánočním pohlazení, ale o odvážném kritickém nastavení zrcadla obyvatelům Jičína. Zaskočilo mě, jak se asi mohlo povést skloubit zadání nakladatelství s cílem autorky.
Po dočtení druhé kapitoly „Veselých Vánoc“, ve které je vylíčen koncert v podání dětí jičínské ZUŠ, jsem byla zaskočena ještě víc. Pobouřilo mě, jakým způsobem lze zneužít vystoupení dětí v díle, představeném jako román. A pobouřilo mě i to podstatnější a obecnější – pokřtěnou publikací předvedená devastace umění, morálky a autorské odpovědnosti. Začala jsem zvažovat, zda udělat polemikou takové knize reklamu, poněvadž i odsudek může vzbudit zájem o produkt. Nebo se přeci jen vyjádřit, protože před útočníkem by se nemělo ustupovat? Zvolila jsem, jak je zřejmé, druhou možnost.
Forma románu nemá žádnou striktní definici. Zdálo by se tedy, že autor může románem nazvat v podstatě jakoukoli beletristickou prózu, která je delší než povídka či novela. Touto úvahou se pravděpodobně řídila J. Kracíková, protože se díky počtu popsaných stran rozhodla nazývat výsledek románem. Pro skutečný román, kromě historického, je ovšem charakteristický smyšlený děj a fiktivní postavy. Kniha ze současnosti „Veselé Vánoce, Kristýno!“ historickým románem není. Přesto se v ní vyskytují reálné postavy, reálné události a reálná prostředí.
Autorka se zaštiťuje argumentem beletristů, že jde o čiré fabulace a podobnost smyšlených postav se skutečnými je čistě náhodná. Chabým důkazem tvrzení je, že pro reálné město Jičín vyfabulovala název Jičín. Pro skutečný festival Jičín – město pohádky kreativně stvořila pojmenování Pohádkový festival v Jičíně. Takový výboj invence ji zřejmě vzápětí opustil, a tak téma festivalu Pohádkové čarování pozměnila na Pohádkové čarování. Jako krycí jméno hudebního skladatele a pedagoga Vadima Petrova použila jméno Vadim Petrov. Program koncertu Pocta Vadimu Petrovovi, v knize s názvem Pocta Vadimu Petrovovi, se s fanatickou přesností shoduje s reálným soupisem skladeb. Nutno uznat, že paní dirigentce se dostalo označení slečna dirigentka, a z reálné postavy se tak díky takové autorské obratnosti stala rázem postava smyšlená. Zato hrabě Czernin, který je v knize zmíněn jako hrabě Czernin, se nejspíš bez velkého zamyšlení dovtípí, že jde o něj.
Taková hra na fabulaci může být, možná, úsměvná. Jenomže není. J. Kracíková zvolila osobitou metodu psaní: smísila literaturu faktu s beletrií. Vytvořený chumel reality se smyšlenkami nedává čtenáři velkou šanci dešifrovat, co je pravda a co ne. Dosud využívali této kombinace pouze pisatelé bulváru. Neočekává ale čtenář od bulváru něco jiného než od románu?
Styl, který užívá autorka, je zákeřný. Umožňuje jí útočit bez obav, protože sama je schovaná v bezpečí pod rouškou umělecké tvorby a autorské licence. Ta jí dává moc urážet, dehonestovat, dezinformovat, pomlouvat a přezíravě shazovat kohokoli, koho zřejmě nemá ráda. Ať už jsou to pedagogové jičínské ZUŠ alias jičínské ZUŠ, rodina Vadima Petrova alias Vadima Petrova, rodiče jičínských dětí a dokonce samotné děti alias děti. Ostatně celý Jičín alias Jičín si zaslouží od spisovatelky posměšný odsudek. Vždyť v tomto smyšleném maloměstě dopouštějí fiktivní obyvatelé, aby se dělo vše, co jejich autorka vyfabulovala.
Škoda, že jsou všichni ti, kterým J. Kracíková dle vlastních slov odvážně nastavila zrcadlo, nereální. Kdo neexistuje, sotva se zobrazí. Doporučuji, aby do nastaveného prázdného zrcadla nahlédla sama. Koho uvidí?
Váhala jsem, zda se podílet na reklamě knihy J. Kracíkové. Abych svůj počin alespoň trochu vyvážila, přidám na závěr reklamu na tvorbu spisovatele Karla Čapka. Citovat tento úryvek mi připadá jako tečka smysluplné:
„Chudá, omezená znalost života je malý hřích; těžším hříchem je vnitřní nepravdivost a neúcta k pravdě. Je-li český autor životně skromný a ostýchavý, budiž mu to prominuto; horší je, je-li jeho nedostatečná životní empirie založena na intelektuálním přezírání složité a těžké, všední a více méně obyčejné skutečnosti lidské…“
Martina Komárková, vystudovaná bohemistka na FFUK, spisovatelka, básnířka, novinářka, scénáristka a hrdá učitelka v ZUŠ Jičín, pyšná na hodnoty a uměleckou práci tamějších dětí
Skutečností je, že autorku nenechala chladnou vzpomínka, kterak pořadatelé koncertu Pocta Vadimu Petrovovi vybrali vysoké vstupné, poté předvedli výkon, který lze diplomaticky nazvat podprůměrným, a nakonec se otevřeně přiznali k tomu, že to všechno nacvičovali jen pár týdnů. Každý se ostatně může přesvědčit sám, protože záznam je dostupný na:
https://www.youtube.com/watch?v=rmT-8zYnx0Y
Doporučuji stopáž 10:00 a dále, protože zde posluchač ani nemusí mít hudební sluch, aby mu to nervalo uši a aby rychle pochopil, na co autorka ve své knize naráží. O ničem dalším autorka nepíše, nikoho neuráží, rodiny Vadima Petrova je jí nanejvýš líto.
Příliš velké dotčení a neschopnost unést tento prostý fakt ale přivedl Martinu Komárkovou k tomu, že přistoupila k příliš silným slovům a křivým nařčením, když autorku obvinuje z dehonestace, pomluv, dezinformace a nenávisti. Tvrdit, že celý Jičín si vysloužil od autorky posměšný odsudek, je již čirou nesoudností a nestoudnou lží. To vyvolává otázku, nakolik knihu vůbec četla a zda nezůstala pouze u přečtení několik stránek.
Ať už tomu ale bylo jakkoliv, není to podstatné, protože cílem Martiny Komárkové není objektivní a nezaujaté hodnocení. Hlavní a jedinou snahou je tu „spravedlivá odplata“, zaútočit, obvinit, dehonestovat a pomluvit. A to vše pod hávem „zasvěcené literární kritiky“ a po záštitou moralistických odkazů na Karla Čapka. To ostatně pochopí každý nezaujatý čtenář, který si knížku přečte, a věřte, že aby tuto zjevnou pravdu pochopil, nebude muset být ani vystudovaný bohemista na FFUK, ani spisovatel, ani básník, ani novinář, ani scénárista.
Knížku od paní JIndřišky Kracíkové jsem přivítal. To, že svůj vánoční román umístila do Jičína, byl moc dobrý nápad. Kniha se stává nám Jičíňákům, jsoucím i bývalým, bližší. Čtenář se snáze vžívá do situací, které se odehrávají tam,. kde to zná. Nebyl jsme vůbec zklamán. Kniha je napsaná zajímavě a čtivě. To, že tam vystupují lidé, kteří nám mohou připomínat někoho známého je také hezké. Přitom se nikdo, jsem o tom přesvědčen, nemůže cítit dehonestován či uražen. Je to román jde o autorskou licenci. V případě té velice přehnané a uražené kritiky mám dojem, že pokud autorka knihu dočetla celou, zůstala stále pod dojmem vylíčení návštěvy koncertu a následnému rozhovoru dvou účastnic. Vždyť to je jenom jedna z mnoha dalších příhod a rozhodně není tím ústředním motivem. A to, že se někomu něco nelíbí, je normální. Autor má právo na svůj názor, rovněž tak kritik. Maně si vzpomínám na román Josefa Škvoreckého Zbabělci, který poprvé vyšel někdy koncem padesátých let. Vzpomínky na květen 1945 viděný očima teenagera v jednom malém městě ve Východočeském kraji. Byl to šok, protože poprvé byly revoluční dny 1945 popisovány jinak, bez dosud povinného patosu a vyzvedání hrdinství. Bohužel, mnoho účastníků se tam poznalo, nebo se alespoň domnívalo, že jde právě o ně. Také tehdy lidé zapomněli, že jde o román, který autor, pocházející z Rychnova ned Kněžnou, umístil do městečka obdobného. Proto si myslím, že není nutné se domnívat, že autorka románu Veselé Vánoce Kristýno, chtěla urazit celý Jičín. Naopak jí děkuji za milé předvánoční a vánoční čtení. Vilém Hofman, Libáň
Vážený pane Hofmane,
nevím, proč bych Váš (a Prochorův) komentář neměla odsouhlasit. Pokud nejsou tyto vstupy vulgární nebo nenávistné, pak s tím v redakci problém není. V tomto případě šlo jen o časovou posloupnost, tedy o to, že oba Vaše komentáře jsem pro vytížení mohla zaznamenat až dnes. A děkuji za Váš zájem. Za DZ Vlaďka Wildová
Milá Martino
Vysavač zůstal uprostřed pokoje, protože cítím potřebu vyjádřit se ke Tvé kritice Knížky Veselé vánoce Kristýno. Z Tvých slov je zřejmá Tvá odborná erudice, studium bohemistiky. Umíš to pojmenovat. Však ve Tvé spravedlivém rozhořčení chybí objektivnost, úplnost. Všímáš si kapitoly 2 tj. debaty dívek u vína, kde hodnotí koncert k poctě skladatele Vadima Petrova.
Máš silnou munici: „zneužití vystoupení dětí … útočení pod rouškou umělecké tvorby … urážení, dehonestování, pomlouvání. Píšeš o přezírání kohokoliv, koho autorka nemá ráda.
Překračuju Sencor, vytlačím káru, jedu si poslechnout druhou stranu. Paní Jindřiška vypráví mi, jak si píše deník, zapisuje životní zážitky. Ty pak občas využije literární formou. Metoda běžná u mnoha autorů. Jan Novák popisuje ve své knize i úsměvné zážitky ze života Milana Kundery. Taky za to Novák schytal svoje.
Jindřiška vypráví, jak má ve svých záznamech i o Vadimu Petrovovi, jaký má vztah k jeho hudbě. Pouští mi záznam z koncertu. Dozvídám se o tom, proč se ona chyba na kráse hudby dostala do beletrie.
Není to jediný kritický pohled v knížce na dění v Jičíně. Kupříkladu i o komercializaci festivalu Jičín město pohádky v knize je řeč. Festivaloví vejboři zatím Jindřišku nežalovali. Třeba si svých nedostatků jsou vědomi. Nebo nemají Martinu, která je dovede tak dobře literárněkriticky odborně obhájit.
Jindřišce vyprávím o tom, jak Josef Škvorecký, když vydal v roce 1945 své Zbabělce, nějaký čas do Náchoda nejezdil. Až tak projevuje se literatura.
Což, Martino, neexituje i jiný motiv, než útočení, proč o koncertu Jindřiška napsala? Jakoby některá slova nebyla Tvoje slova. Taková nejsi.
Co my v Jičíně v čase adventním, který by měl vyzývat ke smíru? Zajisté nebudeme proto psát jen učesané knížky, abychom si nikoho nerozházeli. Svoboda tvorby, i její kritiky je pro nás vysokou hodnotou. Jen při tom nesmíme, jak říká Jan Werich, ztrácet glanc.
Jdu ten pokoj doluxovat. A Tobě, Martino, připomínám naši dohodu, že se sejdeme na kafepivo. Těším se, jak mi budeš vyprávět o tom, jak připravujete Romanci pro křídlovku.
proChor (psáno 21 12 2021)
Pan MUDr. Vilém Hofman z Libáně včera opakovaně umístil pod příspěvek Martiny Komárkové svůj komentář. Bohužel, provozovatel tohoto webu doposud neshledal jeho příspěvek hodným publikování. Proto si dovoluji příspěvek pana Hofmana po vzájemné domluvě publikovat níže:
„Knížku od paní Jindřišky Kracíkové jsem přivítal. To, že svůj vánoční román umístila do Jičína, byl moc dobrý nápad. Kniha se stává nám Jičíňákům, jsoucím i bývalým, bližší. Čtenář se snáze vžívá do situací, které se odehrávají tam, kde to zná. Nebyl jsme vůbec zklamán. Kniha je napsaná zajímavě a čtivě. To, že tam vystupují lidé, kteří nám mohou připomínat někoho známého, je také hezké. Přitom se nikdo, jsem o tom přesvědčen, nemůže cítit dehonestován či uražen. Je to román, jde o autorskou licenci. V případě té velice přehnané a uražené kritiky mám dojem, že pokud autorka knihu dočetla celou, zůstala stále pod dojmem vylíčení návštěvy koncertu a následnému rozhovoru dvou účastnic. Vždyť to je jenom jedna z mnoha dalších příhod a rozhodně není tím ústředním motivem. A to, že se někomu něco nelíbí, je normální. Autor má právo na svůj názor, rovněž tak kritik. Matně si vzpomínám na román Josefa
Škvoreckého Zbabělci, který poprvé vyšel někdy koncem padesátých let. Vzpomínky na květen 1945 viděný očima teenagera v jednom malém městě ve Východočeském kraji. Byl to šok, protože poprvé byly revoluční dny 1945 popisovány jinak, bez dosud povinného patosu a vyzvedání hrdinství. Bohužel, mnoho účastníků se tam poznalo, nebo se alespoň domnívalo, že jde právě o ně. Také tehdy lidé zapomněli, že jde o román, který autor, pocházející z Rychnova nad Kněžnou, umístil do městečka obdobného. Proto si myslím, že není nutné se domnívat, že autorka románu Veselé Vánoce
Kristýno, chtěla urazit celý Jičín. Naopak jí děkuji za milé předvánoční a vánoční čtení.
Vilém Hofman, Libáň
Knížka, kterou jsem dostala do ruky, mi přišla vtipná a kouzelná, protože popisuje skutečný život nás obyčejných lidí, naše radosti i starosti. Obávala jsem se, že se bude jednat o dílko pro milovníky červené knihovny. Byla jsem mile překvapená, že kniha má přesah, a z mého pohledu je chytrá. Nevidím důvod, proč by měla způsobit osobní zášť a nechutné výlevy emocí. Výše uvedený příspěvek není objektivní kritikou, ale čistě nenávistným hatem. Protože znám osobně ředitelku ZUŠ, vím, že je to dáma na úrovni, s nadhledem, smyslem pro humor a s velkým srdcem. Jsem si jistá, že podobné „obhajoby“ své práce nepotřebuje.
To všechno mne však vede k zamyšlení, kam se posunula žurnalistika (a nejen mne, podívejte se na skvělé příspěvky Josefa Šlerky – žurnalisty, analytika sociálních sítí). Žurnalista, který se chytá vyhrocených emotivních příspěvků s pocitem, že dává prostor různým stranám bez kritického myšlení, je pokles kvality této práce na nejnižší úroveň.
Ing. Štěpánka F. Uličná, Ph.D.
Ta, co nikdy žádnou knihu nenapsala, není básnířkou, ani umělkyní, ani scénáristkou.
Dobrý den, ráda bych k výše diskutovanému tématu něco vysvětlila.
První, co si žádá vysvětlení je to, proč neuvádím k článku své jméno, ale své povolání. Důvod je, že se nechci zapojit ani do obžaloby, ani do obhajoby. Nejsem šťastná ani v roli kritika, ani v pozici obránce. Nemám ráda spory a nechci do nich vstupovat.
Domnívám se ale, po přečtení celé knihy i všech zveřejněných komentářů, že jádro problému mezi oběma stranami, je nepochopené, nebo ještě lépe, že obě strany útočící a proti ní obhajující (ať už si teď do rolí obsadíte kteréhokoli z aktérů diskuze) se dívá na jinou podstatu toho, co se stalo.
Pak se nemůžou pochopit.
Svým příspěvkem chci dovysvětlit tu část, o které si myslím, že jí rozumím, ale že není zcela přístupná lidem mimo konkrétní obor, či komunitu. Nechci podněcovat další kolo bitvy, i když chápu, že i na tento můj pohled bude chtít druhá strana zareagovat. Každopádně já se od osobního útočení a obhajování opravdu distancuji a pokusím se formulovat své věty co nejméně dráždivě, aby bylo jasné, že zde nechci prezentovat další osobní názor, ale chci vystupovat jako zástupce své profese – učitele hudby.
Teď tedy to druhé vysvětlení: důvod, proč jedna veliká skupina lidí, v celé České republice bude, po přečtení knihy, s velkou pravděpodobností vnímat kapitolu 2 jako něco zcela samostatného a vyděleného z příběhu Kristýnky.
Existují nepředatelné zkušenosti. Jsou věci v lidských životech tak obrovsky specifické, že ten, kdo je nezažil je nemůže zcela pochopit. Může si je umět představit, ale nemůže jim porozumět. Typickým příkladem je pro ženy mateřství. Můžete mít mnoho představ, ale až teprve vlastní zážitek toho, jak se váš život změní, jak jinak začnete fungovat, myslet a cítit, vám dá schopnost opravdu porozumět matkám. Lékaři, vojáci, samostatní farmáři, nebo pěstitelé bio potravin a mnoho dalších lidských zkušeností, dostane pro člověka rozměr, až teprve, když je sám jeho stůjcem. Nechci teď stavět učitelství hudby na roveň důležitosti a stresu s lékaři, matkami, nebo vojáky, ale chci uvést, že tato konkrétní činnost má také své nepředatelné atributy, které ale tuto komunitu lidí spojují.
V České republice jsou stovky hudebních škol. Nejsou to jen Zušky, jsou to konzervatoře, hudební gymnásia, pedagogické školy s hudebním zaměřením, vysoké školy muzických umění, nespočetné množství soukromých škol a hudebních kurzů, jsou zde divadla a kapely, orchestry, sbory a sóloví interpreti – ti všichni prošli hudebním školstvím. Průměrem je na každé škole něco mezi 30 až 40 učiteli a další desítky lidí, kteří při hudební produkci pomáhají. Netroufám si zde uvést žádné reálné číslo, ale zkuste si to v mysli pronásobit, jak obrovská je to skupina lidí. Tito lidé jsou ovlivněni stejnou zkušeností, která má svá specifika a pravidla, a každý účastník této zkušenosti je má vštípené pod kůži.
Všichni znají, jaké to je nepředstavitelné piplání, úsilí a často naprostá bezmoc, postavit dítě za hudební nástroj a začít mu předávat schopnost na něj hrát. Do těch (v hudebním směru) zcela nefunkčních rukou, paží, úst, dechu, uší, mysli a vnímání postupně vkládat hudební způsobilost. Pro nezasvěceného posluchače je viditelný až ten finální produkt: jestli je hráno, nebo ne…. nebo třeba, zda to v 10 minutě koncertu „kiksne“ dechům. Ale zasvěcení ví, jak nekonečná vůle a práce toho dítěte i učitele je za tím, že vůbec do té trubky dokáže správně fouknout.
Nechci teď touto pasáží působit na city. Musím to ale takto popsat, abych mohla vysvětlit podstatu dalšího sdělení. Sestavit dětský orchestr, posadit děti k sobě a hromadně s nimi nacvičit cokoli orchestrálního, to je ještě úplně jiný rybníček, než je pouze učit na ty nástroje hrát. Jsou to teprve začínající muzikanti a vnímání hudby a ovládání nástroje, které si dospělý instrumentalista už s sebou přinese na zkoušku, to se u dětských hráčů ještě vůbec nestihlo vytvořit. Práci dirigenta dětí to obrovsky znesnadňuje. Dirigent musí vnímat plynutí not, jejich správnou délku, výšku a barvu samostatně pro každý nástroj. Ale u dětí se do toho přidává ještě i to, že Aničce v předu nejdou legáta, tak je asi nezahraje. Pepík v basech neumí pořádně domáčknout velké C a ono tam pak nezní, a nebo taky, že vlivem okolního prostředí, teploty a vlhkosti se plechy rozlaďují, dětem tuhnou nátisky, když mají třeba delší pauzu v hraní a tak se stane, že dětmi hrané žestě nenastoupí. Dospělý muzikant by si s tím poradil, ale dítě ne. Vše, co si hotový muzikant ošetří sám a použije to k nejlepšímu výkonu celého tělesa, to u dětí musí řídit a „hasit“ jenom dirigent a na něco při průběhu koncertu „dosáhne“ a na něco jiného zkrátka ne. Na place, při koncertu je to pro dirigenta dětského orchestru obrovská hra vabank. Je tisíce věcí, které se mohou pokazit a dětští hudebníci je v průběhu koncertu zkrátka nezachrání. Je mnoho škol, které z obavy o reputaci a také kvůli té neuvěřitelné práci a organizaci, kterou to vyžaduje – dětské orchestry nemá. Mají třeba jen komorní soubory, nebo menší seskupení, ale orchestr takové kapacity, aby doprovodil dva školní muzikály, nebo právě koncert rozměru pocty Vadimu Petrovovi – nemá úplně každá škola. Jičínská Zuš má/měla? mezi hudebníky po celé republice určité renomé. Za tímto renomé není jen jeden koncert, ale desetiletí práce učitelů a výstupů z ní. Jsou tu soutěže, koncerty, úspěšní uchazeči o studium na konzervatoři, hudebníci a zpěváci v kapelách a divadlech, které jičínská Zuš vychovala. Hudební svět je provázaný známostmi, kontakty a přátelstvími, ale také závistí a kritikou, jako každá jiná unikátní skupina lidí jedné profese. Výše jsem se pokusila popsat o jak rozsáhlou skupinu lidí se jedná. Tito lidé, muzikanti a učitelé po celé ČR si k vánoční pohodě nyní mohou přečíst román (ne jednorázový článek v novinách, ne veřejnou recenzi, nebo kritiku, ale románovou kapitolu, která bude svým životem žít tak dlouho, jak dlouho se bude kniha číst) o konkrétní škole a konkrétním vystoupení, konaném před třemi lety a nabýt tak přesně toho dojmu, který je v myslích Kristýnky a Adriany tak skvěle popsán: „Je to všechno jen jedna velká šmíra“.
Těm lidem, čtenářům hudebníkům, nezapadne tato kapitola do děje knihy tak neemocionálně, jako třeba panu Hofmanovi, protože nezainteresovanému čtenáři na pověsti školy a představení nijak významně nezáleží. Pro hudebníky to ale má a bude mít, po všechny další dny, života knihy naprosto jiný rozměr. Jak jsem uvedla jičínská Zuš má/měla mezi touto skupinou lidí svůj kredit. I o tom koncertu se vědělo ne jen v Jičíně a okolí, ale v řadách mnoha učitelů, ředitelů a hudebníků v mnoha částech ČR. Také rodina pana Petrova a s nimi spojení spolupracovníci ze světa filmu a pohádek, kteří se podíleli na projektech s hudbou pana Petrova o této události věděli a měli o ní svoji představu. Pro všechny tyto lidi nebude nikdy kapitola 2 knihy jen humornou součástí příběhu, ale opožděnou celorepublikovou recenzí a kritikou, ke které nemá škola v takovém rozsahu, v jakém zasáhne kniha, možnost podat jakékoli odvolání, nebo reakci. Proto tak silná opozice ze strany školy.
Jak jsem předeslala – nechci tímto článkem přilívat „vodu na mlejn“ ani obžalobě, ani obhajobě. Chtěla jsem vysvětlit, že pro určitou a ne nepodstatnou skupinu lidí, má pasáž v knize možná autorkou ani nezamýšlený rozměr. Že tito lidé tak věc opravdu vidí nemám jen ze svého vnímání, ale z reakcí mnoha mých známých muzikantů a učitelů, kteří už o tom, že se jičínská Zuška ocitla v románu ví a dokonce už knihu a kapitolu 2 četli. Věci a zejména ty nechtěné a nešťastné se šíří rychle. Já sama se pohybuji na vícero školách a moje výše popsaná úvaha pochází z rozhovorů s lidmi i mimo jičínský region.
Doufám, že moje slova nebudou vnímána, jako útok, ale pokus vysvětlit, že někdy člověk spustí lavinu o které dopředu vůbec nevěděl a neuvažoval, ale ona opravdu existuje a všichni, tou lavinou dotčení lidé, na ní nějak zareagují.
Děkuji za pozornost
Dobrý den,
ráda bych ke zmíněnému koncertu řekla jen pár věcí. Nechci kritizovat ani knihu ani kritiku paní Komárkové. Jen mám pár podnětů k přemýšlení.
Jsem houslitka a učím na Zuš v Jičíně. Na zmíněném koncertě jsem hrála. Společně s dalšími kolegy jsme pomáhali našim žákům, aby se jim to povedlo. Zkoušeli jsme již od jara, nikoli jen ty tři zkoušky na začátku školního roku. Protože byly party těžké, děti si noty braly i do hodin a my jsme to s nimi procvičovali. Pro většinu dětí byl tento repertoár na hranici jejich možností a Vadim Petrov velmi ocenil, že jeho skladby, které nejsou psané pro amatérské, natož dětské orchestry, takto zvládly. Ano, nebylo to dokonalé. Ano, zazněly falešné tóny. Ale jako houslistka vím, jak je těžké hrát čistě, zvlášť v kostele v chladu. Učíme se to vlastně celý život. Kdyby děti na Zuš hrály vždy čistě, nepotřebovaly by chodit na konzervatoře a vysoké školy.
A ještě na závěr něco ke vstupnému. Koncert zuš nepořádala, tedy ani neovlivňovala výši vstupného. Vstupné nešlo zušce. Neměla žádné dotace. Svou práci děláme pro děti. Hra na nástroj v dítěti probouzí nové myšlení, otevírá srdce, učí zodpovědnosti, píli a jistě mnohem víc. Jsem hrdá na žáky, kteří na koncertě hráli. Myslím, že to pro ně byla jistě další veliká životní zkušenost. A jestli tam byly chyby? I chybami se člověk učí a my dospělí přece musíme přivřít oči a děti pochválit za jejich snahu. Kdyby tam stejné skladby hrála Česká filharmonie, jistě by koncert vyzněl jinak.
Také jsem si koncert znovu po přečtení příslušné kapitoly v knize s obavami pustila, ale byla jsem mile překvapena. Celkový dojem z koncertu je podle mého názoru moc hezký, koncert má příjemnou atmosféru a ocenila jsem práci a soustředění dětí, kde některé z nich byly ještě na prvním stupni základní školy.
Paní učitelka hudby, která bohužel nenašla odvahu se podepsat, si je jistá, že 2. kapitolu knihy bude jedna veliká skupina lidí v celé České republice brát jako něco „zcela samostatného a vyděleného z příběhu Kristýnky“. Ne, vážně nebude. Jediný, kdo to vnímá jako samostatnou kapitolu, jsou lidé zaangažovaní kolem jičínské ZUŠ, nikdo jiný. Běžný čtenář se zasměje, bude číst dál a o dvě stránky dále už nebude o ničem vědět.
Dotčená kapitola opravdu není opožděnou celorepublikovu recenzí. Budou-li ale útoky a výstupy tohoto ražení pokračovat, v brzké době se jí nepochybně stane! A i kdyby v důsledku byla recenzí – co je na recenzích špatného? Divím se, že už čeští filmaři dávno nezabili Mirku Spáčilovou nebo tým portálu moviezone.cz. Myslíte, že jim také tvůrci (pod)průměrných filmů píšou podobně „zasvěcené“ moralistické texty, v nichž je obviňují, že svými výstižnými řádky celorepublikově zničili dobrou pověst české kinematografie? Ne, protože jediné místo, kde se tohle může stát, je Veselé městečko provinčních poměrů, kde se nesmí ani ceknout, aby náhodou…
Paní učitelko, hezky jste popsala složitost hudební přípravy a náročnost práce s dětmi. Má to být ale důvodem zavírat oči před jedním slabým, místy podprůměrným představením, o němž dirigentka nakonec řekla, že ho ani nechtěla realizovat, neboť měli minimum času na nacvičení, a přitom se na koncert vybíralo vysoké vstupné? Chcete nám tvrdit, že o problematických vstoupeních ZUŠ se prostě nesmí psát, neboť je to naprosté společenské tabu, aby náhodou neutrpěla dobrá pověst školy? Každý si ten koncert přeci může pustit ze záznamu, každý to uslyší, každému to bude jasné.
Kdyby se chtěla autorka zavděčit, pokrytecky by zavzdychala nad dechberoucími výkony a zvěčnila by nehynoucí slávu zdejší školy. Namísto toho byla upřímná, jen to chtěla pojmout alespoň humorně, když už popisovaná situace byla spíše k pláči. Takže v důsledku ji všichni mají za zlé to, že si v duchu pohádkové klasiky „Císařovy nové šaty“ dovolila napsat, že král je nahý, namísto aby vzdychala, jakou měla ŽUŠka tenkrát o pohádkovém festivalu nádhernou garderobu. To ale po této autorce vážně chtít nemůžete.
Vážení čtenáři,
tak jsem si zalistovala kulturním děním Jičínska…
Po přečtení komentářů a seznámení se s textem musím konstatovat, že Jičíňáka zcela nezaujatého diskutovanou problematikou se musí dotknout zdůrazňování provinčnosti, maloměšťáctví a maloměstských poměrů, v diskuzi ještě podtržených přívržencem autorky. Čekala bych, že se spisovatelka dokáže obhájit sama, svými slovy. Snad i prozaičtějšími výrazy?
Když si člověk bere do ruky román, jakýkoliv, očekává plynulý tok děje, leckdy inspirovaného pravdivým příběhem, ovšem s náhodnými postavami. Čtenář si musí vytvořit vlastní obraz, zapojit fantazii. Právě proto sahá po knize. Vykreslení konkrétních postav z veřejného života patří přeci do jiného žánru? Autorce snad leží cosi na srdci? Potřebuje se vyzpovídat? Možná kdyby knihu nenapsala v tak rekordním čase, jak se pochlubila na jejím křtu, dosáhla by lepšího výsledku. Ale mohla být pod tlakem času, když psala román na objednávku. To pak nebývá výsledek stoprocentní!
Kapitola, o které se tak vášnivě diskutuje, vyznívá skutečně jak psaná s úmyslem. Běžný čtenář o dvě stránky dál možná nebude o ničem vědět, ale čtenáře z Jičína může nechat tato kapitola na pochybách…
Není to sice autorčina prvotina, ale věřme, že „vypsanou“ rukou bude psát romány, ve kterých nebude nikdo nic hledat a přečteme je jedním dechem od začátku až do konce.
Z Jičína do metropole sice není tak daleko, ale je třeba urazit kus cesty. A i maloměšťák prorazí i tam! V opačném gardu si však světák může jít do „provinčních poměrů“ leda tak zkusit zvýšit ego!
Rodačka a občanka z Jičína s životním příběhem z metropole