JIČÍN – K letošnímu programu letního kina v zámecké zahradě v Jičíně patřil koncert Jiřího Schmitzera. Na něj pak navazoval film „U mě dobrý“, ve kterém český herec, písničkář a také skladatel hraje majitele letní hospody. „Hrozící nepřízeň počasí nakonec přesunula program z letního kina do biografu Český ráj. Venku by to sice bylo lepší, ale i tak to bylo skvělý,“ napsal Dobrým zprávám hodinář, starožitník, muzikant a fotograf Pepa Krenn a připojil snímky z koncertu. Děkujeme!
(red)
VALDŠTEJNSKÁ LODŽIE / Jičín – Do Hnízda Dobrých zpráv jsme aktuálně zařadili snímky Josefa Krenna, který si ve Valdštejnské lodžii aktivně užíval Labyrintu světa v podání Víťi Marčíka. „Nejsem vyučený herec ani loutkoherec, ani scénograf či muzikant a už vůbec ne umělec- to slovo mě dost uráží. Prý jsem „ zjev z Jižních Čech“. To se mi líbí, i když jsem Moravák. Asi jsem vypravěč, který často lže. Ale lžu kvůli Vám, protože kdybych mluvil pravdu, tak mi nevěříte,“ říká o sobě a svém kontaktu s diváky Vítězslav Marčík, čelní představitel a zakladatel alternativního divadelního spolku Teátr Víti Marčíka, kde působí jako scenárista, herec, režisér a hudebník. Původním povoláním je elektrikář. V roce 2010 recitoval V. Marčík Labyrint světa k varhanní skladbě Petra Ebena a tato zkušenost ho přivedla k definitivnímu rozhodnutí zdramatizovat dílo J. A. Komenského „Labyrint světa a ráj srdce“. „Představení vyprávěné za pomoci loutek s kulisami je obrazem labyrintu. Myslím, že co je smyslem života si musí najít každý sám, důležité je hledat a nikomu nevěřit a když říkám nikomu, tak myslím, ani mě!“ předesílá vypravěč. Premiéra inscenace se uskutečnila 5. února 2012 v klášterním sále na Piaristickém náměstí v Českých Budějovicích. Víťa Marčík si tak z Kopřivy 2012 odvezl cenu diváka.
(red)
Učitel Čestmír Brandejs má rád jasno- tedy alespoň podle toho, co nejčastěji fotografuje. Vyhledává lampy a další zdroje světla, které nezapřou časy minulé. Některé z nich stále slouží a téměř je nevnímáme, jiné dosloužily a zůstaly zapomenuty na svých pozicích. Část z nich přitom působí i velmi půvabně, další jsou sice odstrašující, přesto probouzejí vzpomínky a vracejí nám určité situace a vůně. Příkladem může být osvětlení v rekreačním zařízení s chatkami, kde jsme jako malé i větší děti prožívali s rodiči kousek prázdnin. A vida, ono se toho tam moc nezměnilo… Stejné jsou třeba lampy, na něž večer sebevražedně nalétával hmyz:
HOŘICE /Itálie – Tři dny designu, malířství, módy, fotografie a videoprojekce v italském duchu v sobě zahrnuje Mezinárodní festival krásných umění v Hořicích. Začne 31. července, potrvá do 2. srpna pod kurátorskou taktovkou Maura Maneti, ředitele LABA (Libera Accademia Di Belle Arti) ve Florencii. Ústřední uměleckou výstavu doplní cyklus přednášek, videoprojekcí a ukázka „papírového“ oblečení v kontextu s proslulou italskou papírenskou firmou.
Mezi pozvanými umělci je italský malíř Massimo Innocenti, který má bohaté zkušenosti jak v oboru výtvarného umění, tak i ve výtvarné komunikaci. Jeho díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách po celém světě. Dlouhodobě spolupracuje s galerií v New Yorku, i s různými italskými institucemi. Innocentiův umělecký směr vychází z jeho mladých let a zkušeností, získal ocenění na národních i mezinárodních výstavách. V 90 letech oživil svůj umělecký směr a vydal se na cestu poetických hodnot. Pracuje na obrazech větších rozměrů, instalacích, vytváří imaginární a nepopsatelnou atmosféru jednoduchosti věcí.
JIČÍN – Malířka Hanalisa Omer, rodem ze Slovenska žila od svých dvaceti let v Izraeli, nyní je v Praze. V České republice měla dosud dvě výstavy: v Terezíně a v Plzni. Od 2. července se s její tvorbou potkáte v bývalé židovské škole (Židovská 100 v Jičíně ), vernisáž je od 18 hodin. Rozhovor s autorkou, které se ptala Terezie Dubinová ze Sedliček u Jičína, najdete na tomto odkazu:
(red)
PECKA – Poslední červnový víkend 26. – 27. června bude na Pecce patřit 13. ročníku benefičního festivalu divadla a hudby. Pořadatelem je občanské sdružení Bezdružic. „Zatím jsme nerozhodli o tom, kam v letošním roce nasměřujeme výtěžek festivalu. Tohle rozhodnutí necháme na účastnících festivalu. V jeho průběhu budou mít možnost vybírat z několika projektů, které se nám, pořadatelům zalíbili. Ten z projektů, který dostane největší počet hlasů, získá i finanční podporu z letošního festivalu. O konkrétních projektech se zájemci dozvědí přímo na Pecce,“ informoval kastelán hradu Pecka Honza Murdych. Z peněz ze vstupného platí pořadatelé oblíbené muzikanty, divadelníky, zvukaře. Z toho, co zbude, podpoří vybraný charitativní projekt. (program festivalu najdete pod článkem)
JIČÍN – K záchraně chátrající jezuitské koleje v Jičíně by mohlo přispět „Balbineum“. S touto vizí a strategií využití a rekonstrukce památky z roku 1628 se seznámili radní města, v příštím týdnu 17. června nad ní dají hlavy dohromady jičínští zastupitelé. „Studii vypracovali a předložili radě pánové Gottlieb a Kindermann a paní inženýrka Uličná. Proběhla krátká diskuse s tím, že na příští jednání radních jsme přizvali oba pány, aby projekt Balbinea představili,“ informoval novináře starosta Jan Malý. (zvuk)
„Jinou myšlenku zatím nemáme a myslím si, že jezuitská kolej je pro Jičín obrovský problém.
Autoři předpokládají čerpání dotace z integrovaného operačního programu a tam, když chcete čerpat investice do školství, tak musí být investice zařazena jako priorita v souladu s krajským akčním plánem, který ale budou tvořit školy z celého Královéhradeckého kraje. Plán pak čeká schvalovací proces a je otázkou, zda se tam Balbineum dostane,“ upřesnil jičínský místotarosta Petr Hamáček.
K prvním vyjádřením radních přidáváme i doplňující informace od Jaromíra Gottlieba, otce myšlenky Balbinea:
– zdůraznil bych snad, že má jít o specifickou (exkluzívní) školu, jaká v ČR není – tj.školu
„národního kulturního dědictví“ (viz níže, jak by měla fungovat)
– nemá to být však střední škola(!) – (a nechce v tomto smyslu v žádném případě konkurovat přemnohým středním školám našeho kraje, které se mají naopak redukovat, protože
– a) denní studium (jednoleté (?) internátní) bude určené pro jinou věkovou skupinu – absolventy středních škol a učilišť
– b) je v této „škole“ důraz na praktické znalosti a dovednosti (dílny, řemesla činnosti – praxe) – je to tedy spíše velké učiliště…
(Krom denního studia bude poskytovat četné kursy pro všechny věkové skupiny, tj. plnit úkoly instituce zaměřené programově na tzv. celoživotní vzdělávání – což nebude činnost doplňková, nýbrž součást hlavní činnosti!).
JIČÍN / Čeřovka – Těžko odhadnout, kolik má Propadák na svědomí odloučených a zlomených srdcí, pokažených zážitků, ztracených iluzí, otrávených a ohluchlých posluchačů, úpalů nebo klíšťat. Propagace této události však slibovala řadu průšvihů a slibům nedostála. Odrazování návštěvníků začalo s předstihem mj. na facebookové stránce: „Propadák“. Tady je ukázka:
NOVÁ PAKA – Školáci a studenti z Nové Paky objevili zapomenuté pamětníky války a komunistické diktatury a zaznamenali jejich příběhy. V Nové Pace se projektu účastnilo dvacet devět žáků z novopackých základních škol a gymnázia, kteří byli rozděleni do šesti týmů. Dětem se podařilo zdokumentovat příběhy šesti pamětníků, mezi nimiž nechybí bývalí političtí vězni, přeživší holokaustu nebo skauti: „Když přišla StB, popadla jsem pistoli, co jsme měli v kuchyni u lavice, a s plínama jsem ji vynesla ven,“ vzpomíná Blanka na chvíli, kdy StB hledala jejího manžela mezi spícími dětmi u nich doma. „Řekla jsem Mengelemu, že mi je 29, i když mi bylo 14 let,“ vypráví Doris o momentu, který rozhodl o jejím přežití v Osvětimi. „Když mne zavřeli do uranových dolů, byl jsem tam nejmladším politickým vězněm,“ přibližuje Miloš dobu, kdy byl ve svých devatenácti letech odsouzen za podvracení republiky na pět let.
SEDLIČKY/ Jičínsko – Ve Valdštejnské lodžii u Jičína v pátek v 18 hodin slavnostně otevřou knihu pověstí a vyprávění z města Jičína a jeho okolí, poskládanou Pavlem Hájkem, do lina vyrytou Bárou Málkovou (Krautz) a vydanou nakladatelstvím HOST. Regionální kniha „Čertova kuchyně“ je plastickou literární mapou města Jičína a jeho okolí; mozaikou krajiny jak vystřižené ze sna, poskládanou ze známých i neznámých příběhů a vyprávění ze 17. až 20. století. Na jejích stránkách se – též díky velkorysé pomoci překladatelů z německého a latinského jazyka, Vlasty a Huberta Reittererových – setkávají barokní jezuita Bohuslav Balbín, „kolaborantský pekelník“ Josef Váchal, básník české renesance Šimon Lomnický z Budče, věhlasný amatérský historik Franz Alexander Heber či řídící učitel Bílek z Jičíněvsi. Spojeni šitou vazbou tu v doprovodu osobitých linorytů Báry Krautz vedou spolu rozhovor, tu tichý, mumlavý, tu zas hlasitý jak lodní siréna…
Zajímalo nás, z jaké platformy se kniha zrodila, proto jsme Pavla Hájka požádali o rozhovor, kterému předchází stručné představení:
Pavel Hájek (1977 v Praze) vystudoval FF UK v Praze, obor kulturologie. Je autorem beletrie Měsíc v parku a Skladiště vzpomínek, kulturně historických studií o vývoji krajiny českých zemí Česká krajina a baroko, Jde pevně kupředu naše zem, spoluautor literárně historického eseje Cavismus – membra disiecta, sborníku Krajina zevnitř a knihy Krajina a revoluce.
Jaký byl Váš hlavní inspirační zdroj pro přípravu „Čertovy kuchyně“ a kdy jste pro ni shromažďoval podklady?
S trochou nadsázky by se dalo říct, že Čertova kuchyně začala vznikat již na sklonku 80. let minulého století, kdy si moji prarodiče koupili dům na Bradech a já k nim začal jezdit na prázdniny. Samozřejmě, že si z vyprávění stařičkého pana Ábela z domku u hřbitova, babičky Janečkové nebo samotářského Vika od pily už skoro nic nevybavím, ale ty jejich hlasy mám hluboko pod kůží… Nápad věnovat se příběhům Jičínska systematičtěji se zrodil před nějakými dvanácti, třinácti lety. Tehdy jsem dokončoval knihu Česká krajina a baroko a přišlo mi líto, že si pověsti a příběhy, na které jsem během studia dobových novin, časopisů a knih narazil, nemohu jednoduše vzít s sebou na cesty.
S jakým záměrem dílo vznikalo, komu je určeno, čím nás může obohatit?
Chtěl jsem, aby vznikla jakási čítanka jičínské paměti, nikoli vyčerpávající, ale co možná nejpestřejší. Aby se v ní střídaly příběhy vybroušené do posledního slova s texty vykotlanými a neotesanými jak pařezy, vyprávění stará stovky let s historkami z doby nedávné, obrazy přejaté z učené literatury se situacemi, vykreslenými zemitým nářečím . Toto je, alespoň dle mého něco, co není úplně obvyklé a co by mohlo být zajímavé nejen pro místní… Čtenářem tedy může být kdokoli, kdo na tuto hru s časem a jazykem, s fantazií přistoupí.
Místní čtenáři vás znají jako autora publikace Česká krajina a baroko, která je věnována barokní komponované krajině Jičínska…Byla vám tato zkušenost (znalost prostředí) ku prospěchu při tvorbě „Čertovy kuchyně“?
Klíčem k oběma mým „jičínským“ knihám jsou Brada. Lesní hřiště osvětlované vyřazenými nádražními lampami s křivým, esovitě prosedlým kmenem velké břízy místo branky, pěšina ztrácející se kousek pod Přivýšinou, pískovcové skály obývané sovami. Pokrovní pokoj, z jehož vikýře jsem se celá léta díval na obzor rámovaný na jedné straně rozhlednou na Táboře, na druhé vylomeným zubem Veliše. Bez času, který jsem na Bradech strávil, bych si ani netroufl sednout ke stolu.
Odkud jste čerpal materiály pro svou práci a z jakého časového rozmezí? Našel jste něco pozoruhodného, co jste nepředpokládal?
Úplně na začátku jsem si říkal, že bude stačit, když se mi podaří někoho přemluvit, aby znovu vydal Menclovy Pověsti jičínského kraje z roku 1938, doplněné o nově objevená vyprávění. Čas plynul, nakladatel v nedohlednu, a zasutých příběhů přibývalo. Postupem času mi začalo být jasné, že pietní vydání Menclovy sbírky by pověstem Jičínska spíše uškodilo – Mencl, jak bylo v jeho době zcela běžné a jak tomu zhusta bývá i dnes, totiž celou řadu příběhů převyprávěl, zbeletrizoval. Staly se tak čtenářsky přívětivější, ale zároveň ztratily svůj nezaměnitelný charakter. Začal jsem tedy skládat knihu z nejstarších verzí jičínských příběhů, které se mi podařilo najít – Pověsti jičínského kraje nenávratně ustupovaly Čertově kuchyni… Na tomto místě musím zmínit Pavla Kracíka, vystudovaného archeologa a především nadšeného a neúnavného organizátora jičínského spolkového života, nedostižného znalce lidové kultury a skvělého člověka – bez něhož by Čertova kuchyně zcela jistě vypadala úplně jinak. Dlouhá léta byl mým rádcem, inspirátorem, „spiklencem“. A já jsem nesmírně rád, že tomu tak bylo a že mu takto můžu poděkovat.
Během let jsem s jičínskými příběhy zažil celou řadu dobrodružství, ale nejvíce si pamatuji to poslední: K Vánocům jsem dostal nádhernou monografii věnovanou Josefu Váchalovi. Zaujala mne natolik, že jsem ji četl velice pečlivě, včetně části obsahující podrobný soupis jeho textů. A v něm jsem si všiml zmínky o rukopisu o zastřeleném gestapákovi. Vzpomněl jsem si, že podobná zmínka se mihla jedním z jeho životopisů. Po svátcích jsem si ony čtyři hustě popsané strany nazvané „Řeč kněze-amatéra nad hrobem zastřeleného gestapáka“ vyžádal v Památníku národního písemnictví a zařadil do kapitoly věnované městům a vsím.
Knihu doprovázejí linority Báry Krautz, které daly knize další rozměr. Byla to zjevně dobrá volba. Jak jste tuto ilustrátorku objevil?
S Bárou se známe už od školy. Vždycky se mi líbilo, jak kreslí a ryje do lina a říkal jsem si, že by bylo
dobré, kdyby se pustila do nějaké knihy. Jelikož se výtvarnu nevěnuje profesionálně – jejím oborem je biochemie – bylo mi jasné, že to bude běh na dlouhou trať. Když jsme se na podzim 2005 sešli nad několika zkušebně vysázenými stránkami s jedním, dvěma linoryty, nikdy bych si nedokázal představit, že nás od knihy dělí bezmála deset let. Z dnešního pohledu jsem tomu ale moc rád. Mám totiž za to, že nám to prospělo: Čertova kuchyně měla alespoň možnost uzrát. Nyní je ale na čtenářích, aby posoudili, jestli to není příliš…
Děkujeme za rozhovor!