Zdravím do Dobrých zpráv, posílám jednu zajímavou fotku od nás z Beskyd, kdyby si třeba hodila do zpráv. Vyfotil jí včera ráno můj bratr Jan Machula a nazval ji „2v1 po Valašsku“. Ta vyšší hora je památný Radhošť.  Jirka

Úplně náhodou jsem našla půvabný inzerát: Hledám lidi, kteří si chtějí psát dopisy. Hodně neobvyklé. Poetické… osobní… pracné.  Dalším překvapením bylo to, že nešlo o žádnou postarší osobu, nostalgicky oprašující záblesky minulosti. I někdo ze současné mladé generace chce ještě dnes zveřejnit v úzkém kruhu svůj rukopis, znalost gramatiky bez možnosti automatických oprav, svůj sloh, slovní důvtip i úctu k adresátovi – zkrátka všechno to, co obnáší sednout si a napsat dopis. Ne vyťukat bleskovou esemesku plnou anglických zkratek nebo odosobněný e-mail, ale vlastní rukou vytvořit DOPIS. Psáno, dopsáno, dodáno … Dílo vonící autorem i místem, myšlenkami, které nejdou jednoduše opravit klávesou Delete, zážitky, které si adresát nemusí okopírovat a vytisknout, aby se k nim mohl vracet.

Ta neobyčejná záležitost zní velmi obyčejně, až archaicky: napsat dopis, zalepit do obálky, nadepsat adresu, nalepit známku a hodit do schránky …

Kolik lidí dnes vůbec tuší, kde je ta nejbližší poštovní schránka? Pošta možná, ale schránka?No a co dál? Odešlete a čekáte. Ne netrpělivě celých nemožných deset vteřin jako u chatu, kde si skáčete do řeči (pardon – do psaní), až se jednotlivé otázky a odpovědi podivně proplétají. Ne den, dva jako u e-mailu s možnou zpětnou informací „Doručeno“ a „Přečteno“. Vytvořili jste řádky, které nejsou jen odrazem okamžiku, momentální nálady, úspěchu a neúspěchu, ale nesou váš příběh, váš nadhled, vaši filosofii. Něco, co platí nejen teď, ale pro čtenáře i za týden.

A nejméně týden také odemykáte chvějící se rukou vaši domácí poštovní schránku – bude tu odpověď? Ne ta rychlá přeposlaná, po světě kolující, ani ta sdílená, ale určená jen vám?

Netrpělivě ji pak otevíráte ještě na schodech za pomoci klíče nebo tužky, jen abyste už měli před očima ten pozdrav, který třeba doplní vaši sbírku, převázanou mašličkou. Dopisy se totiž dají sbírat. Ne, dopisy se mají sbírat! Milé zprávy, vlastnoručně napsané kdysi babičkou nebo dědou, neohrabaná písmenka prvních vzkazů „Mám se tu dobře“ od dětí z výletů a letních pobytů, dopisy s omluvným dovětkem „na češtinu nekoukej“, což znamená něco jako „nesedím ve škole, tak je to samá hrubka, no“ .

Věřte, že po letech se budete těmi poklady s úsměvem probírat a číst jeden po druhém.

Máte chuť teď napsat někomu svůj osobní jarní pozdrav? Nu, tak do toho !

(Im)

ŘIDIČ

Dálnice
a dál nic
konkrétně nic, co je víc
než hnis

Promlouvá k tobě drobnej hmyz
roztíráš ho stěrači po sklech
říkáš: ,,Zmiz!“
všude je pak sliz

Gumy hoří
brzdy smrdí, ale nepotí se
lopotí se dál
stromy a lidé se míhají opodál

On to vzal!
On věděl!
On poznal, že on lhal!
Věděl, že nikam nedojede!

Odsouzen k věčnému řízení
koupil  v dalším McDrive  jídlo co zabíjí
poslední potěšení
ohavně mastně zlatě poslední…

(R170)

Jakožto Jičíňák, který už ve městě docela dlouho nežije, bych chtěl povědět něco o tom, jak „důstojně“ Jičín vítá návštěvníky odjinud. V dobách, kdy ještě živočišný druh Homo automobiliensis nevytlačil ze světa staré dobré cestování, bývalo běžné vnímat město optikou pěší cesty z vlakového nebo autobusového nádraží. Já, milovník ticha a čistého vzduchu, do svého rodného města takto cestuju nejraději.

Tak jsem zas jednou vystoupil na autobusovém nádraží a připomenuv si slova své známé, že „Jičín, to je přece to město, co má hned u historického centra tu obří komunistickou budovu a rozlehlý autobusák plný aut a supermarketů“, rozhodl jsem se zmírnit pro sebe její dojem a užít si cestu křivolakým Koštofránkem.

Ledva jsem s nasazením života přeběhl přes křižovatku, kde za všedních dnů proudí nepřetržité kolony aut (protože chůze je přece dneska mnohem náročnější než kdysi a vzdálenosti, obzvlášť v Jičíně, téměř nepřekonatelné), cestu mi zastoupila jakási béžová „stéla“. Co to, podivil jsem se. To tady zedníci zapomněli kus stavebního materiálu? Ale kdeže, ono to nějaké Umění! Dokonce pomník! Sice zřejmě zakoupený ve slevě v zahradnických doplňcích pro nenáročné, ale aspoň něco, že.

Přistoupil jsem tedy blíže, abych vyzvěděl, kterému velkému jičínskému občanu je pomník dedikován (snad samotnému Vévodovi? Pragmatickému bezpáteřníkovi, který se nemalou měrou zasloužil o protireformační jiráskovské Temno v našich zemích?) Nikoliv, Valdštejn přijde na řadu příště, historický odstup bývá milosrdný a rád smazává krev z plášťů hrdinů. Na kusu zapomenuté stavebniny čtu notně zašlý nápis: VLASTIMIL HOFMAN. A to je kdo? podivím se. Rodák, kterého mi dosud zatajovali? Počkat, není to náhodou VlastiSLAV Hofman, nikoliv VlastiMIL? Ale čert to vem, mávnu shovívavě rukou, Vlastimil nebo Vlastislav, Jaromír nebo Jaroslav, na tom zas tak nesejde. Co na tom, že Vlastislav Hofman nebyl jenom jičínský rodák, ale zároveň jedna z nejvýznamnějších postav našich kulturních dějin. Horší bude, až na budoucím pomníku jiného slavného občana ruka snaživá na věčnost vytesá „Albert“. Z Valdštejna, samozřejmě.

No nic, sokl tohoto velikého díla má ještě dvě strany, řekl jsem si s nadějí, a zatím jenom jedna chyba, to ještě jde. „Narodil se v domě č. 123,“ čtu dále a pomyslím si: Nepíše se náhodou „čp. 123“? No nic, ještě máš jednu šanci, Pomníku, nezklamej mě, to dáš, pojď, pojď! A vida, člen „kubistické čtyřky“? Jsem sice historik umění, ale tento terminus technicus mi za studií nějak unikl. Znám „Puristickou čtyřku“, vím i to, že Hofman byl jedním ze čtyř nejvýznamnějších českých kubistů, ale asi bych se sám neodvážil tesat do kamene tohle nové historické označení; nuže, někdo jiný k tomu našel víc odvahy, i to už se stává. Takže tři strany soklu, tři chyby, z toho jedna brutální, aspoň je to pěkně symetrické a tak nějak to hned při vstupu do města dotváří lidový kolorit. Teď už jen zbývá doufat, aby sám Vlastislav (nebo Vlastimil?) nevstal z věčného spánku a nepřišel si prohlédnout tuto „poctu“.

Cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly, řekl jsem si a odhodlaně vykročil dále. A taky někdy evropskými či jinými dotacemi, zašeptal odkudsi ďáblík cynismu. A fušeřinou a tlačícími termíny, kdy člověk leckdy nestihne ani letmo mrknout na Google, než něco navždy vyteše do kamene. Ale jistě bude líp, tohle už dokáže máloco pokořit… Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká jen po dalších několika metrech… ale o tom snad až zase příště.

Milan Kudyn ml.

Vyzvedněte si fotopozdravení od velkosadaře Petra Kareše z Ostroměře, který jarně obohatil rubriku Hnízdo:

„Kolik je hodin?“ – obligátní, konkrétní a naprosto jednoduchá otázka. Tak jednoduchá a základní, že používané formulace najdete na prvních stránkách všech cizojazyčných konverzačních příruček. A jednoduchá odpověď může znít například: za pět minut půl třetí.  „Ale kolik to proboha je ??!“ dožadují se zoufalí školáčci přesného času. Samozřejmě – u autobusové zastávky je jim „za pět minut půl třetí“ k ničemu, když autobus jede ve 14 hodin a 28 minut. Tady vzdávají hold digitálním hodinkám. I když ty nedávají onu vizuální představu, co je za pět, deset minut, jakou část hodiny dává minut dvacet nebo že po dvanácti celých se vše opakuje znovu pěkně dokola, pro pohled do jízdního řádu nenajdete nic lepšího, než právě číslice na displeji.

Celý příspěvek →

Hradecký veteránský atlet Jirka Soukup mi jednou řekl: „Víš, dnes se chce každý dožít vysokého věku, ale přitom nikdo nechce být starý …“  Podle různých demografických tabulek bychom se mohli zařadit k ranému stáří, k věku postproduktivnímu, či do kategorie přestárlých (tento úchvatný pojem zřejmě zavedl nějaký osmnáctiletý maturant a měl původně na mysli všechny ty nepotřebné od koncovky –cet výše), statisticky vzato se náš index stáří jako poměr 65+ a 14–stále zvyšuje a máme v naší populaci teď třikrát větší podíl lidí starších 85 let než tomu bylo před půl stoletím. Tak nevím, proč mě přivádí letošní rok k této nepříliš rozverné myšlence: tahle země není pro starý…Ať už s titulkem cenami ověnčeného amerického filmu uděláte cokoli, realitu to moc nezmění. Amerika je prostě bůhví proč naším společenským vzorem posledních let.

Celý příspěvek →

KORUPICE

Sladkost bílé korupice
Nepochopená tvář mého hněvu
prochází se po strništi tváře zkorupicovaného politika
Kdy už okusí sladkost pomsty?
Kdy už pochopí, že slouží jen sám sobě?

Čára

Sjel ji právě na záchodě

Nyní se chystá tvořit zákony

Budeme se v nich topit

Jako ve vlastních
zmařených dnech
…

(R 170)