V době Covidu dal jsem se na tvorbu videí. Informuju o knížkách, které tady vyšly na Jičínsku, o kulturních událostech, vedu rozhovory se zajímavými lidmi. Visí ta videa na You Tube a můj kanál nese moje jméno Bohumír Procházka.
Tázal jsem se tiskového mluvčího a redaktora Jičínského zpravodaje: „Nemůžeš mi nějak pomoct? ABY O TOM LIDI VĚDĚLI?“
Odpověděl: „Ve zpravodaji je zakázána reklama a You Tube je komerční prostředí. Musíme to zvážit.“
Následovalo zvažování. Následovala dost nepříjemná korespondence. Jejímž výsledkem bylo zamítnutí zveřejnění. Prohrál jsem to 8 ku 5. Tak prý hlasovala redakční rada. Schůzování, zvažování a hlasování obdržel jsem druhý den.
Pak ale návrh: „Dohodli jsme se na možném řešení, které by ve zpravodaji vyjít mohlo. Navrhuji, že bych udělal článek přímo o tvé činnosti, o tobě a o Prochorovinách. Ten článek může být formou zprávy, nebo rozhovoru. V textu může být zmíněno, jak dlouho vlastně vychází Prochoroviny, jakým vývojem si prošly a že jsou nyní již zdigitalizovány. Může padnout i zmínka o Youtube kanálu.“
Tedy na jedné straně zákaz, pak návrh na jeho porušení. Známe to pořekadlo – aby se s s vaničkou nevylilo i dítě? Proto vymýšlíme předpisy, nařízení, zákazy, abychom hned hledali způsob, jak je obejít? Jičínská radnice je příkladem?
Za dvacet roků se nikdo o Prochorovinách nezmínil, teď článek?
Odepsal jsem, že jsem se neurazil, ale nas..l. Moje videa jsou na stránkách muzea, knihovny, lodžie. Nedostal jsem za ně jediný halíř. Nepožadoval jsem peníze za svou práci. Jen podmínky.
Opět se mi potvrdila moje nedůvěra v úředníky, kterou mám ostatně v posudku.
Znovu jsem se obrátil na tiskového mluvčího se žádostí o adresy členů redakční rady zpravodaje. Chci komunikovat přímo s nimi. Protože jsem nenašel jméno předsedy redakční rady. Jeho odpověď: „Redakční radu jmenuje Rada města. Redakční rada na rozdíl od komisí a výborů nemá jednací řád. Z důvodu ochrany osobních údajů (GDPR) ti e-mailové adresy nedám. Každopádně bych tě chtěl zdvořile požádat, abys věci směřované na redakční radu adresoval mně a já jim zprávu pak předám.“
A mi se vybavil zážitek z doby vlády jedné strany, kdy byl určen jeden vysoký pracovník – soudruh a ten to všechno zařídil. Znamená to, že občan, novinář, nemůže komunikovat přímo se členy redakční rady zpravodaje, kterého je prostřednictvím daní a poplatků předplatitelem? Pokud to nepopřeme, tak mu to alespoň ztížíme?
V pondělí, v den nejvyššího sněhu (12 cm), nebyl chodník z JV rohu Lidického náměstí k Maxihitu protažený. Občané si ho prošlapali. To není kritika technických služeb, ty dělají svou práci s vysokým nasazením. To je příměr. Občané rádi pro své město mnohé vykonají. Někdy jim v tom vadí nesmyslné předpisy, někdy i někteří úředníci.
proChor
(Bohumír Procházka)
JIČÍNSKO – Velikonoční výstavu na zámeckém nádvoří v Jičíně připravila etnografka jičínského regionálního muzea Hana Macháčková ve spolupráci se svými kolegyněmi. Jejím prostřednictvím přibližuje tradici svátku jara v lidovém prostředí na Jičínsku, Bělohradsku, Novopacku, Hořicku a okolí. Pro redakci Dobrých zpráv připomněla jednu z tradic, která se vztahuje k Bílé sobotě: Svěcení ohně mělo význam pro lidovou magii. Polínkem připáleným od svěceného velikonočního ohně hospodyně zapálila v kamnech nový oheň, z ohořelého dřeva připravoval hospodář křížky a zapichoval je kolem polí jako ochranu před škůdci, popelem se sypaly louky proti škůdcům, oharky se v domě zastrkávaly za trám, aby se domu vyhnul požár a blesk. Přidávaly se také dobytku do žlabu s vodou, aby byl uchráněn nemocí. Rozdrcené oharky se také přidávaly do osiva, rozhazovaly na pole pro lepší úrodu, proti sněti a čarodějnicím.
