SOBOTKA / ČESKÝ RÁJ – 66. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka (od 2. do 9. července) se tentokrát věnuje tématu Genius loci. Podrobný program najdete tady: https://sramkovasobotka.cz/ss66/program/
Kdysi se věřilo, že každé místo má svého ducha, génia. Genia loci. Ať to byl les, studánka nebo dům, ale i celá krajina či země, duch ono místo ochraňoval a tvořil jeho specifičnost. Člověk kolem sebe cítil rozměr posvátna, řád i důvěrnou známost obývaného prostoru. Se svým prostředím se identifikoval, ta či ona místa v krajině dávala jeho životu míru i prožitek blízkosti a dálky. Podněcovala ho k tomu, aby je sám dotvářel a pokládal za svůj domov. Dokázal tak ve světě, jak praví filosof, lidsky bydlet: obývat na zemi a pod nebesy dům světa.
Charakter prostoru citlivě prožívá i současný člověk – i když je z dávného řádu víceméně vykořeněn a proměnil se v turistu, zvědavého a hromadícího zážitky. Výraz genius loci nás však dnes napadá právě tehdy, když mluvíme o místu, které nás opakovaně zasahuje zvláštní, jedinečnou atmosférou. Vnímáme, jak se „duch místa“ zrcadlí v organickém propojení přírody s architekturou, jak opakovaně ožívá díky předchozí zkušenosti i paměti (individuální, generační i historické), v kumulaci a vrstvení sdílených příběhů, obrazů i slov.
Genius loci se stal předmětem zkoumání fenomenologie architektury či sociologie sídel. Přesto jde ovšem o jev nesnadno uchopitelný, tak jako je těžké definovat či v konkrétnosti popsat vlastní domov. Ve své tvorbě však dokážou zachytit genia loci umělci. Dokonce ho zároveň mohou dát ostatním plně spatřit až oni, pokud byl třeba dosud přehlížen nebo jsme si jeho jedinečnost neuvědomovali.
I Sobotka – Šrámkova Sobotka – má nesporně svého genia loci. Jako městečko v krajině, která je součástí příznačně nazvaného Českého ráje, i jako fenomén spojený se jménem slavného rodáka Fráni Šrámka. V čem sobotecký genius loci spočívá? A v čem genius loci Šrámkovy Sobotky?
V tom, co vidíme při protilehlých výhledech od Mladé Boleslavi nebo od Jičína, když městečko spatříme v širší, lesy ověnčené kotlině, položené na její vnitřní neúplné vyvýšenině, s dominující vzepjatou hmotou gotického kostela? Vnímáme její dialog s protilehlým kopcem, zakončeným ikonickou okrouhlou věží barokního zámečku. Blízkou krajinu města dotváří údolí sevřené pískovcovými skalami a lesem, jímž protéká potok. Dále pole a sady, síť cest, body božích muk a solitérních stromů, mozaika lidských sídel.
V duchu místa se setkává přítomnost s vědomím minulosti. V dimenzi času osobní paměti, kontinuity generací a historie. Také zde má Sobotecko vzácný příklad, a to v literárně skvělé dějepisné práci, Pekařově Knize o Kosti. Ta pomáhá poznat historii kraje, obohatit a prohloubit vlastní pohled na něj a vědoměji ho prožít. V kontextu dějů pak můžeme sledovat třeba růst Semtínské lípy, na Šolcově statku vést rozmluvu se zde narozeným básníkem, projet se právě dostavěnou železniční tratí či se ocitnout na zahájení prvního ročníku literárního festivalu. Míst paměti, některých přímo v podobě pomníku či pamětní desky, je na výběr.
Fráňa Šrámek vytvořením básnického místopisu Sobotecka naplnil svou uměleckou dispozici procítit, vystihnout a pojmenovat dosud nevyslovené. Spisovatelova tvorba umožnila druhým dotyčná místa vidět jinak, vnímat jejich působivost, hovořit o nich. Od té doby se umělecké dotvoření stalo jejich součástí, získala – a stále získávají – další obsah. Začala tak nově existovat i lokalita spjatá s umělcem, jím dotýkané místo tvorby, ona charakteristická Šrámkova Sobotka. Z těchto kořenů vyrostl i poetický festival, působící na účastníky nezaměnitelnou atmosférou a posouvající genia loci i do prostoru vzájemného setkávání a společných zážitků.
Má větší magičnost panoramatický pohled na Sobotku od hřbitova, kde za hnědým, zeleným nebo zlatým polem vnímáme různorodé objemy domů a plastičnost siluety proti pozadí lesnatých hřbetů a oblohy? Nebo duch centra, kompozice náměstí s rytmem podloubí, dotvořená kašnou – z níž „v noci pije bělohřívý měsíc“ – a mariánským sloupem, věžemi radnice a kostela? Či záhadná moc Šrámkova domu, osobitá nálada interiéru básníkovy pracovny? A co přilehlá zahrada, ožívající každoročně ve dne i za noci jako dějiště poetického festivalu – a jako jeho srdce?
Pro Karla Čapka byla Sobotka městečkem básníků, kantorů a ševců. Čím je pro nás dnes? A čím jsou další města se svými kašnami na náměstí, dlažbou, kostely a domy, školami i nádražími, továrnami a parky, čím jsou krajiny, údolí, studánky, řeky i cesty do polí? Co třeba pražské či brněnské ulice, jimiž prošla velká i drobná historie, ale také imaginace umělců, a na nichž zanechala stopy kreativita našich předků i současníků? V čem spočívá jejich genius loci?
Pokud jsme se v jednom z předchozích festivalových ročníků zamýšleli nad „časem v nás“, tedy nad časem v našem životě, individuálním i společenském, hlavně co do jeho reflexe v jazyce a literatuře, zaměřme teď pozornost i na druhou veličinu našeho ukotvení do světa: na prostor, místo, na ducha místa – genia loci. Zamysleme se, jak určuje místo – a jak různá místa – naše životy, v jakých příbězích se s nimi setkáváme, jak o nich mluvíme, jak je pojmenováváme a vyslovujeme.
„Snad jsme tu jen, bychom řekli: Dům,
most, studna, brána, džbán, strom ovocný, okno, –
dokonce: sloup a věž… Ale rozuměj, řekli,
ó, řekli to tak, jak samy věci ty nikdy
nemyslily, že jsou.“
(R. M. Rilke)
Jen člověk má dar věci (a místa) „říci“, pojmenovat, jen člověk cítí distinkci blízkosti a dálky, dokáže se k místu vztáhnout a porozumět mu v dimenzi jeho genia loci.
Jan Bílek a Irena Vaňková