Původně jsem si ji ani nechtěla přečíst. Původně jsem od ní nic nečekala. Ale stalo se! Strašně se mi líbila. Okouzlila mě, dojala.
Tak nádherný líčení přírody pomocí kladení slov, který mají přesně svoje místo, svůj význam…a váhu…a hloubku.
Popis přírody a života, který se uprostřed ní odehrává. Že se člověk přenese a ponoří tam – do pobřežních lagun, do džungle lesa, mezi stromy, do tajemných zákoutí, mezi ptačí pera a kamarády racky…..
Vybrala jsem několik úryvků – ty nejlíp dokreslí a vyjádří moje pocity, kdy marně hledám slova. Jsou výstižnější než moje slova.
Co všechno se odehrává…v přírodě, tam někde v dálce, kde zpívají raci.
Bez tý knížky bych byla ochuzená o jeden neuvěřitelnej příběh. Nepoznala bych holku z bažiny, která na první pohled neměla na vybranou.
Protože startovní čáru života pro ni nastavil někdo jinej. V místě, který někdo určil. Za okolností, který si nevybrala.
To bylo na začátku. Vlastně možná si pak zvolit mohla. Ale díky svojí vnitřní síle a výjimečnosti zůstala ve svým domově, uvnitř přírody, která má svůj řád a svoje zákonitosti. A všemu ji naučila.
Zůstala, obklopená vším, co milovala.
Tam, KDE ZPÍVAJÍ RACI……
Laďka
PS: Připojuju jako vždycky svoje fotky. Tady trochu jsou a trochu nejsou k tématu.
Nemají v sobě divokost moře a dálek, ale příroda v nich je. Naše česká – krása a klid a ticho zimního lesa.
Foceno 12.12.2021 při procházce na Tábor (kdo zná…J)
Bažina je místo prosycené světlem, kde tráva prorůstá vodou a voda se vlévá do oblohy.
Líné klikatící se řeky unášejí sluneční kotouč až do moře a dlouhonozí ptáci, kteří jako by vůbec nebyli pro let stvoření, se s nečekanou ladností zvedají ze země vstříc křiku tisíce sněžných hus.
Z pařezu trčelo úzké černé pírko. V očích většiny lidí by vypadalo úplně normálně, třeba jako pero z vraního křídla, ale ona věděla, že normální není ani trochu.
Bylo to obočí modré volavky, pero, které se elegantně klene nad okem a táhne se dozadu podél její ladné hlavy.
Byl tady zapíchnutý jeden z nejkrásnějších kousků pobřežních bažin.
Ještě nikdy ani jedno takové pero nenašla. I tak ale hned věděla, co to je, protože celý život sedávala po boku volavek a hleděly si z očí do očí.
Velká modrá volavka má barvu šedé mlhy odrážející se na blankytné vodní hladině.
A stejně jako mlha i volavka dokáže splynout s pozadím a celá zmizet. Zůstanou z ní jen soustředné kruhy jejích do dáli zahleděných očí.
Naučil ji, jak zpívají ptáci, jak se jmenují hvězdy, a jak navigovat loď mezi trsy mařice.
Že ptáci většinou zpívají za rozbřesku, protože chladný, vlhký ranní vzduch donese jejich písně a sdělení mnohem dál.
Dozvěděla se, kam husy létají na zimu a co znamená jejich zpěv.
Jeho něžná slova znějící téměř jako poezie ji naučila, že půda je plná života a je jedním z největších pokladů na zemi.
Zázrak opravdového života a skutečnosti, o nichž by se ve škole nikdy nedozvěděla.
Pravdy, které by všichni měli znát, ale přestože leží jako na dlani všude kolem nás, zdá se, jako by byly zrakům skryté.
Pomalu luštila slovo za slovem: „Jsou tací lidé, kteří mohou žít bez volné přírody, a tací, kteří bez ní žít nemohou.“
„Nevěděla jsem, že slova toho v sobě dokážou mít tak moc. Nevěděla jsem, že jedna věta může bejt tak plná.“
…řekl: „Tohle je vážně dobrá věta. Ne všechna slova toho znamenají tolik.“
Od té doby, co odešla máma, jí nikdo k narozeninám nepřál. Nikdo jí ještě v životě nedal v obchodě koupený dort se jménem.
Ukrojil dva obrovské kusy a vyklopil je na papírové tácky.
Hleděli si do očí, ulamovali si sousta dortu a cpali si je do úst. Hlasitě mlaskali. Olizovali si prsty. Smáli se nahlas a šklebili se na sebe pusami ulepenými od polevy.
Jedli dort tak, jak by se jíst měl. Tak, jak by ho chtěl jíst úplně každý.
Zpoza obtěžkaných mraků se prodralo ochablé slunce a dotklo se písčiny.
Proud, obrovská síla moře a písek se spletly v křehkou rybářskou síť a naplavily kolem ní tu nejúchvatnější sbírku mušlí, jakou kdy viděla.
Úhel naplaveniny a mírný proud vody shromáždil mušle na závětrné straně a jemně je pokladl na písek, aniž by je rozbil.
Když se odrazila od písečné naplaveniny, věděla, že už ji v téhle podobě nikdy nikdo nespatří. Živly vytvořily z písku prchavý a proměnlivý úsměv, přesně tak ho poskládaly.
Další příliv a další proud zase vytvoří jinou písčinu, pak zase jinou a ještě jinou, ale už nikdy ne tuhle. Ne tu, která ji zachytila. Ne tu, která ji pár věcí naučila.
Pak zadržela dech a nasměrovala loď ke vjezdu do laguny , téměř skrytému v ostružiní.
Skrčila se pod nízkými větvemi obrovských stromů a pomalu rozrážela vodu mezi houštinami, lehce, jako když želvy kloužou z klád do vody.
Koberec okřehku plující na hladině zabarvil vodu do zelené splývající s listnatou klenbou a vytvořil tak smaragdový tunel.
Nakonec se stromy rozdělily a ona vyplula na místo zaplavené nedozírnou oblohou, travinami a krákoráním ptáků.
Vyšla z úřadu s právoplatnou smlouvou na své jméno. Čítala tři sta deset akrů svěžích lagun, živoucí bažiny, dubových lesů a dlouhou soukromou pláž.
Kategorie pustina. Ponurý močál.
Za soumraku se vrátila ke své laguně a popovídala si s volavkou: „Je to v pořádku. Tohle místo je tvý“.