Hradecký veteránský atlet Jirka Soukup mi jednou řekl: „Víš, dnes se chce každý dožít vysokého věku, ale přitom nikdo nechce být starý …“  Podle různých demografických tabulek bychom se mohli zařadit k ranému stáří, k věku postproduktivnímu, či do kategorie přestárlých (tento úchvatný pojem zřejmě zavedl nějaký osmnáctiletý maturant a měl původně na mysli všechny ty nepotřebné od koncovky –cet výše), statisticky vzato se náš index stáří jako poměr 65+ a 14–stále zvyšuje a máme v naší populaci teď třikrát větší podíl lidí starších 85 let než tomu bylo před půl stoletím. Tak nevím, proč mě přivádí letošní rok k této nepříliš rozverné myšlence: tahle země není pro starý…Ať už s titulkem cenami ověnčeného amerického filmu uděláte cokoli, realitu to moc nezmění. Amerika je prostě bůhví proč naším společenským vzorem posledních let.

Kdy je vlastně člověk starý ? Jistě – jak na co.

Zatímco Jaroslava Vrchlického počastovali oslovením „Ctihodný kmete“ u příležitosti jeho padesátin, pro zaměstnavatele je dnes kmetem (sotva ovšem ctihodným) už statný čtyřicátník. A můžete se ohánět, jak chcete, starou moudrostí, že každý je tak starý, jak se cítí. Podle čeho se určuje lidský výkon ? Potkáváte „sedmdesátileté“ pětatřicátníky a na druhou stranu i „čtyřicetileté“ osmdesátníky…

O neuvěřitelných výkonech veteránských atletů nad 80 let dokonce vypráví i asi hodinový dokument. A v něm je tahle krásná perlička, kdy dvě koulařky hodnotí na mistrovství kriticky i kamarádsky své výkony:

– Jak je to možné, že vždycky hodíš dál než já ?

– No to je přece jasný ! Protože Tobě je už 95 a mně teprve 94… !

A takoví lidé trénují, sportují, cestují a žijí i v naší zemi. Jen trochu opatrně a nenápadně. Moc se o nich neví. Nepatří na titulní strany časopisů, nesmějí se moc fotografovat do novin, nesmí se o nich moc mluvit ani psát. Je to prý pro národ velmi depresivní téma a lidi by to mohlo znechutit a vyděsit.

Nuže dobrá. Z estetických i chlácholivých důvodů zkusím tedy ten filmový titulek pozměnit: Je tahle země pro mladý ? Pro studenty. Možná. Ale za prací pak hajdy do světa – slýchám dost často kolem sebe. Tady jim pšenka nekvete.

Tak pro koho je tahle země ? Komu tady kvete obilí všeho druhu ?

No… to, co slýchám pořád kolem sebe bych asi vzala po cimrmanovsku:

– Já bych věděl.

– To já taky, ale to se nedá použít …

(Im)