V době Covidu dal jsem se na tvorbu videí. Informuju o knížkách, které tady vyšly na Jičínsku, o kulturních událostech, vedu rozhovory se zajímavými lidmi. Visí ta videa na You Tube a můj kanál nese moje jméno Bohumír Procházka.
Tázal jsem se tiskového mluvčího a redaktora Jičínského zpravodaje: „Nemůžeš mi nějak pomoct? ABY O TOM LIDI VĚDĚLI?“
Odpověděl: „Ve zpravodaji je zakázána reklama a You Tube je komerční prostředí. Musíme to zvážit.“
Následovalo zvažování. Následovala dost nepříjemná korespondence. Jejímž výsledkem bylo zamítnutí zveřejnění. Prohrál jsem to 8 ku 5. Tak prý hlasovala redakční rada. Schůzování, zvažování a hlasování obdržel jsem druhý den.
Pak ale návrh: „Dohodli jsme se na možném řešení, které by ve zpravodaji vyjít mohlo. Navrhuji, že bych udělal článek přímo o tvé činnosti, o tobě a o Prochorovinách. Ten článek může být formou zprávy, nebo rozhovoru. V textu může být zmíněno, jak dlouho vlastně vychází Prochoroviny, jakým vývojem si prošly a že jsou nyní již zdigitalizovány. Může padnout i zmínka o Youtube kanálu.“
Tedy na jedné straně zákaz, pak návrh na jeho porušení. Známe to pořekadlo – aby se s s vaničkou nevylilo i dítě? Proto vymýšlíme předpisy, nařízení, zákazy, abychom hned hledali způsob, jak je obejít? Jičínská radnice je příkladem?
Za dvacet roků se nikdo o Prochorovinách nezmínil, teď článek?
Odepsal jsem, že jsem se neurazil, ale nas..l. Moje videa jsou na stránkách muzea, knihovny, lodžie. Nedostal jsem za ně jediný halíř. Nepožadoval jsem peníze za svou práci. Jen podmínky.
Opět se mi potvrdila moje nedůvěra v úředníky, kterou mám ostatně v posudku.
Znovu jsem se obrátil na tiskového mluvčího se žádostí o adresy členů redakční rady zpravodaje. Chci komunikovat přímo s nimi. Protože jsem nenašel jméno předsedy redakční rady. Jeho odpověď: „Redakční radu jmenuje Rada města. Redakční rada na rozdíl od komisí a výborů nemá jednací řád. Z důvodu ochrany osobních údajů (GDPR) ti e-mailové adresy nedám. Každopádně bych tě chtěl zdvořile požádat, abys věci směřované na redakční radu adresoval mně a já jim zprávu pak předám.“
A mi se vybavil zážitek z doby vlády jedné strany, kdy byl určen jeden vysoký pracovník – soudruh a ten to všechno zařídil. Znamená to, že občan, novinář, nemůže komunikovat přímo se členy redakční rady zpravodaje, kterého je prostřednictvím daní a poplatků předplatitelem? Pokud to nepopřeme, tak mu to alespoň ztížíme?
V pondělí, v den nejvyššího sněhu (12 cm), nebyl chodník z JV rohu Lidického náměstí k Maxihitu protažený. Občané si ho prošlapali. To není kritika technických služeb, ty dělají svou práci s vysokým nasazením. To je příměr. Občané rádi pro své město mnohé vykonají. Někdy jim v tom vadí nesmyslné předpisy, někdy i někteří úředníci.
proChor
(Bohumír Procházka)
V případě, že se kdokoliv nechá zvolit do redakční rady veřejnosprávního média, musí poskytnout libovolný přímý kontakt, jehož prostřednictvím s ním mohou občané komunikovat. Pokud nechce poskytnout svoji soukromou mailovou adresu, musí si nechat, v tomto případě od MěÚ Jičín, zřídit veřejný e-mail, popř. strpět zveřejnění soukromého mailu popř. telefonu, neboť občan má právo na možnost přímé komunikace se zástupci veřejnosprávního média. Stejně tak by mělo být na webových stránkách Města uvedeno, kdo je předseda redakční rady Jičínského zpravodaje a tuto informaci poskytnout občanu včetně přímého kontaktu. Vyjádření tiskového mluvčího Mgr. Jana Jireše, totiž že kontakty nesdělí (pod falešnou zástěrkou GDPR), nýbrž že bude jakýmsi prostředníkem, je líbeznou ukázkou praxe, kterou by bylo možné ocenit maximálně jako fanouškovskou snahu milovníků socialistického zřízení, ale která nemá oporu v zákoně.
Takže jsme nejdříve svědky toho, jak se potichoučku bez veřejné soutěže vytvoří nové logo města (Není sice pěkný, ale stálo to jen pár desítek tisíc, takže super, ne! A že se to lidem nelíbí, že to vypadá na první pohled jako parodie a objektivně to graficky pokulhává, to je zcela jedno. Nebudeme na to reagovat a lidi si zvyknou, jako si ostatně zvykli na to logo předtím. Čau lidi!) a nyní pro změnu občanu sdělí, že nemá právo na přímý kontakt se členy redakční rady veřejnosprávního media hrazeného z peněz občanů (Od toho jsou v této zemi přeci Ovčáčkové, Mynářové a další mluvčí, kteří to těm lidem v redakční radě přeci vyřídí, občane! To jste už měl dávno pochopit, přeci!). Na to, že máme začátek března, je to velmi slušné skóre. Co „Zavřená radnice“ (slyšel jsem již používat ekvivalent Zabedněná radnice) připraví občanům příště?
V tuto chvíli nezbývá, než si počkat zákonnou lhůtu 15 dní na sdělení libovolných přímých kontaktů na všechny členy redakční rady Jičínského zpravodaje, které poté město ze zákona vyvěsí na svých webových stránkách. A pokud snad ne, pak jim to vysvětlí ti chytřejší nahoře.
Tak nám včera přišla obratem odpověď MěÚ Jičín. A přesně v duchu rčení: „Rozhoduje se rychle, ale špatně.“ Tentokrát opravu neměli na úřadě den, ve svatého zápalu vykázat zlotřilého občana do patřičných mezí vytvořili cosi, co odvolací orgán zcela nepochybně zaujme. Takže jsme vytvořili odvolání dle § 16, odst. 1 proti vyřízení žádosti o informace a zároveň stížnost proti postupu povinného subjektu při vyřizování téže žádosti o informace dle § 16a, odst. 1 c) zákona č. 106/1999 Sb., dáváme do doporučené pošty a odesíláme na Krajský úřad.